Šílený plán Sovětů: Jadernými zbraněmi chtěli obrátit tok řek do Asie

Jedním z mála fyzických pozůstatků této éry je tzv. Jaderné jezero, klidná vodní plocha ukrytá na západ od pohoří Ural. Přístup k němu vede po řekách Kolva a Višerka od města Nyrob, kde carský režim věznil politické odpůrce. Poslední část cesty je po úzké pěšině skrz bažinu, kolem rezavějících cedulí varujících před radiací. Na břehu leží zemní valy – památka na exploze, které daly jezeru vznik.

Toto místo vzniklo 23. února 1971, kdy Sověti odpálili tři jaderná zařízení hluboko pod zemí – každé o síle 15 kilotun, což odpovídá bombě svržené na Hirošimu. Experiment s krycím názvem „Tajga“ byl součástí programu mírového využívání jaderných výbuchů (tzv. PNE). Jeho cílem bylo vyhloubit umělý kanál mezi povodími řek Pečora a Kama, čímž by bylo možné část vody odvádět směrem k Volze – a dál na jih.

Šlo však o víc než jen jeden kanál. Sověti plánovali obrátit směr toků hned několika sibiřských řek včetně Obu a Irtyše. Podle plánů mělo být na vyhloubení 1500 km dlouhého kanálu použito stovky jaderných explozí. Do roku 2000 měl projekt dodat až 10 % sibiřské vody do Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Už v roce 1985 měla voda dorazit do Střední Asie.

Sovětská moc si od tohoto grandiózního zásahu do přírody slibovala nejen rozvoj zemědělství, ale i zachování vysychajícího Aralského moře. Politicky byl projekt vnímán jako imperiální mise: civilizovat okrajové republiky, posílit vliv Moskvy a zároveň předvést technologickou sílu socialismu v konkurenci se Západem. A konečně – voda směřující do Severního ledového oceánu byla podle představ Kremlu „nevyužitým“ zdrojem.

Jako jeden z hlavních argumentů se uváděla inspirace v dějinách – římské akvadukty či velké přehrady v USA. Sovětští vědci tvrdili, že chtějí odvést jen malou část vody, a věřili, že tím mohou pomoci nejen Aralskému, ale i Kaspickému a Azovskému moři. Celkem se do projektu zapojilo téměř 200 vědeckých institucí a desítky tisíc lidí.

Od samého začátku se však ozývaly varovné hlasy. Zpočátku šlo o nesmělé námitky jednotlivců, ale v 80. letech se odpor stal nebývale širokým. V časopisech vycházely eseje, vědci psali dopisy úřadům, spisovatelé vkládali protest do svých knih i básní. Hydrolog a spisovatel Sergej Zalygin vydal v roce 1986 knihu Obrat, kde popsal projekt jako megalomanskou zkázu bez vědeckého základu.

Obavy nebyly jen environmentální – šlo i o astronomické náklady, zničení kulturních památek, přesídlování obyvatel a nevratné změny klimatu. Historik Paul Josephson, který zkoumal dokumentaci přímo v Moskvě, vzpomíná na oficiální posudek dopadu na životní prostředí jako na absurdní. „Závěry jako ‚předpokládáme lokální a zvládnutelné dopady‘ byly až neuvěřitelné,“ řekl.

Vědci varovali, že by mohlo dojít k výrazné změně klimatu, přenosu flóry a fauny z jednoho ekosystému do druhého, a že se led na sibiřských řekách začne tvořit dříve. Někteří dokonce předvídali přerušení teplotní rovnováhy v Arktidě. Nespokojenost odborníků a veřejnosti vyvrcholila po havárii v Černobylu v roce 1986. Čtyři měsíce po katastrofě premiér Michail Gorbačov projekt definitivně zrušil.

Přesto se myšlenka nikdy zcela nevytratila. Například bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov publikoval v roce 2008 knihu Voda a mír, v níž návrh na obrácení toků znovu obhajoval. A v únoru 2025 dva ruští vědci v deníku Nezavisimaja gazeta tvrdili, že díky novým technologiím je projekt dnes proveditelnější než kdykoli předtím a že by mohl odpovídat nové geopolitické orientaci Ruska na východ.

Někteří akademici navíc tvrdí, že by takové přesměrování mohlo zmírnit globální oteplování tím, že omezí přítok teplé vody do Arktidy. Jiní, jako oceánograf Tom Rippeth, však varují, že by šlo o katastrofu – narušení struktury arktických vod by podle něj vedlo ke zrychlenému tání ledu.

Ač se politická vůle k uskutečnění projektu dnes zdá být slabá, mnozí se domnívají, že myšlenka nikdy nezemře. Historik Josephson předpovídá, že se v budoucnu může objevit v jiné formě – například jako transfer vody z Ruska do Číny. „Rusko je impérium zdrojů,“ říká. „A jednoho dne může být voda tím, co bude vyvážet.“

Jaderné jezero tak zůstává nejen tichou připomínkou sovětských snů, ale i varováním před tím, co všechno může stát na začátku cesty k přetváření přírody. Blogger Andrej Fadejev, který jezero navštívil v roce 2024, přiznává, že raději do vody nevlezl. „Radiační hodnoty byly místy stále vysoké,“ říká. Příroda sice místo znovu osídlila, ale stopy lidské marnivosti se vymazat nedají.