Papež Lev XIV. dostal od Trumpa pozvání do Rady míru. Zatím se mu do ní nechce

Nový papež Lev XIV. se poprvé ukázal světu.
Nový papež Lev XIV. se poprvé ukázal světu. , foto: Reprofoto AP
Klára Marková 31. ledna 2026 16:39
Sdílej:

Papež Lev XIV. se ocitl mezi světovými lídry, které Donald Trump pozval do své nově vznikající „Rady míru“. Tato iniciativa, původně zaměřená na ukončení bojů v Gaze, má podle amerického prezidenta ambici řešit konflikty po celém světě. Vatikánský státní sekretář uvedl, že papež potřebuje čas na zvážení, zda se na činnosti tohoto orgánu bude podílet.

Lev XIV., který je historicky prvním papežem pocházejícím ze Spojených států, se již dříve kriticky vyjádřil k situaci v Gaze ve svém vánočním poselství. Novinářům sdělil, že za jediné možné řešení považuje vznik palestinského státu. Vatikánská diplomacie se však dlouhodobě opírá o princip takzvané „pozitivní neutrality“, což znamená, že se Svatý stolec obvykle vyhýbá formálnímu členství v komisích zaštítěných konkrétními státy.

Historie ukazuje, že papežové sázeli spíše na morální autoritu a přesvědčování než na přímou účast v politických strukturách. Již v roce 452 přesvědčil papež Lev I. hunského vládce Attilu, aby neničil Řím, a to bez použití síly. Ve středověku církev hnutími Boží mír a Boží příměří stanovovala morální rámce pro vedení válek a ochranu zranitelných, aniž by šlo o státní smlouvy.

V moderní době se neutralita stala aktivním diplomatickým nástrojem Svatého stolce, zejména po ztrátě Papežského státu v roce 1870. Papež Benedikt XV. se během první světové války snažil prosadit odzbrojení a mezinárodní arbitráž, a i když neuspěl, posílil roli církve jako humanitárního aktéra. Podobně postupoval i Pius XII. během druhé světové války, kdy Svatý stolec fungoval jako důležitý komunikační kanál mezi znepřátelenými stranami.

V éře OSN pak papežové začali apelovat na mír jako na univerzální morální povinnost, nikoliv jako na výsledek diplomatického vyjednávání. Příkladem úspěšného zprostředkování byl spor o kanál Beagle mezi Argentinou a Chile v roce 1978 nebo nedávné obnovení vztahů mezi USA a Kubou za papeže Františka. V těchto případech však šlo o roli neutrálního prostředníka, nikoliv o člena vládního orgánu.

Trumpova „Rada míru“ se od těchto historických rolí zásadně liší, protože jde o formálně ustanovené těleso pod vedením konkrétního státu s jasnými politickými ambicemi. Členství v takové radě by mohlo papeži přinést krátkodobý vliv na humanitární pomoc či rekonstrukci oblastí, ale zároveň nese riziko ztráty nezávislosti. Pokud by byl papež vnímán jako politický spojenec jedné strany, mohl by přijít o svou dlouhodobou důvěryhodnost u aktérů, kteří sponzora rady neuznávají.

Témata:
Stalo se