Německo investuje miliardy do armády. To, co byla dříve noční můra, je dnes otázkou života a smrti

Německo chystá k bezprecedentnímu navýšení obranných výdajů. „Německo je silný stát v Evropě a musí být spolehlivým partnerem pro ostatní. Jsme velký národ a musíme se podle toho chovat. A my to uděláme,“ prohlásil brigádní generál Ralf Hammerstein. Německo tak poprvé od druhé světové války podniká krok, který může zásadně změnit jeho obrannou a geopolitickou roli.

Přestože historická paralela s obdobím nacistické Třetí říše může na první pohled vyvolávat obavy, dnešní realita je zásadně jiná. Hitlerovo Německo tehdy zbrojilo s cílem dobýt Evropu a šířit ideologii. Současná spolková republika však míří opačným směrem – chce být pilířem evropské obrany, nikoli hrozbou. Přes narážky na „probuzenou spící bestii“, které kolují po sociálních sítích, jde dnes především o reakci na novou bezpečnostní realitu a obranu demokratických hodnot.

Evropa silné Německo potřebuje – a němečtí politici si to začínají uvědomovat. Pod vedením kancléře Olafa Scholze byla země paralyzována vnitropolitickými spory a v mnoha klíčových evropských otázkách její aktivita chyběla.

Dnes je však zřejmé, že s novým směrem přichází i nová zodpovědnost. A stejně jako v minulosti, i tentokrát bude klíčová role ležet na bedrech německého průmyslu – především obranných gigantů, jako je Rheinmetall, či tradičních strojírenských značek, včetně automobilky Volkswagen. Z Německa se znovu stává hráč, se kterým se musí počítat – tentokrát ale ne jako s hrozbou, nýbrž jako štítem Evropy.

Jak se výdaje na zbrojení v Německu měnily?

Po druhé světové válce bylo Německo demilitarizováno a teprve v roce 1955 obnovilo armádu jako člen NATO. Během studené války se stalo klíčovým spojencem Západu, s obrannými výdaji kolem 3 % HDP. Udržovalo početnou armádu s brannou povinností a investovalo do ní desítky miliard dolarů ročně. Tento silný vojenský profil se zásadně změnil po pádu železné opony.

V 90. letech nastoupila tzv. „mírová dividenda“ – obranný rozpočet klesal, armáda se zmenšovala a zrušila se povinná vojenská služba. Výdaje spadly až na 1,1–1,3 % HDP a Bundeswehr se orientoval spíše na zahraniční mise než na teritoriální obranu. Výsledkem byla podfinancovaná a technicky zastaralá armáda, jejíž stav byl dlouhodobě terčem kritiky.

Teprve ruská anexe Krymu v roce 2014 začala měnit německý postoj – vláda slíbila postupné zvyšování výdajů, ale k požadovaným 2 % HDP se dlouho neodhodlala. Do roku 2021 se výdaje pohybovaly kolem 1,4 % HDP, což nestačilo na plnění aliančních závazků. Německo tak bylo vnímáno jako „černý pasažér“ kolektivní obrany.

Zásadní obrat přišel až po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Kancléř Scholz oznámil vytvoření zvláštního obranného fondu ve výši 100 miliard eur a závazek pravidelně překračovat hranici 2 % HDP. Šlo o historicky největší investici do obrany od konce studené války, která má modernizovat armádu a obnovit její bojeschopnost. Německo tak poprvé za tři dekády opustilo svou zdrženlivost a staví se do role jednoho z hlavních pilířů evropské bezpečnosti – nový kancléř Friedrich Merz ale nastavil laťku ještě výš.

Co na to Němci?

Německá veřejnost byla po desetiletí po druhé světové válce silně pacifistická. Skepsi k armádě umocňovala historická zkušenost a nízká důvěra v sílu jako nástroj řešení konfliktů. Ještě v roce 2017 pouze třetina Němců podporovala zvýšení obranných výdajů. Média často varovala před militarismem a veřejnost odmítala nejen zapojení do zahraničních misí, ale i modernizaci výzbroje.

Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 ale znamenala zásadní zlom. Veřejnost rychle změnila postoj: dvě třetiny Němců podpořily navýšení obranného rozpočtu. Do konce roku 2024 už většina obyvatel souhlasila i s výdaji přesahujícími 3 % HDP. Tato změna atmosféry usnadnila politické rozhodnutí o masivní investici do armády a přijetí stomiliardového fondu pro Bundeswehr.

Přesto německá společnost není jednotná. Levice, mírové iniciativy a část intelektuálů varují před návratem militarismu a zpochybňují, zda zbrojení skutečně zvyšuje bezpečnost. Média upozorňují na možná rizika plýtvání či korupce a volají po transparentnosti a efektivitě výdajů. Trvá i hlubší debata o historické odpovědnosti Německa a roli jeho armády v Evropě.

Na druhé straně sílí hlasy, že dosavadní modernizace je příliš pomalá. Generálové a bezpečnostní experti varují, že Bundeswehr zůstává nepřipravený a potřebuje okamžitý impuls, pokud má být během několika let bojeschopný. Německá veřejná debata tak osciluje mezi dvěma póly: vyhnout se militarizaci, ale zároveň nepodcenit reálné bezpečnostní hrozby.

Silná vnitrostátní opozice

Většina hlavních německých stran – vládní koalice (SPD, Zelení, FDP) i opoziční konzervativní unie CDU/CSU – podpořila v roce 2022 vytvoření zvláštního obranného fondu ve výši 100 miliard eur. Vznikl tak vzácný konsenzus napříč politickým spektrem. CDU ale zároveň tlačila na efektivitu výdajů a upozorňovala, že po vyčerpání fondu je třeba udržet výdaje na úrovni 2 % HDP i nadále. Spor tedy nebyl o smyslu zvyšování výdajů, ale o způsobu jeho realizace.

Kritika přichází z krajní pravice a krajní levice. AfD odmítá nárůst výdajů z ekonomických i geopolitických důvodů, brojí proti zadlužení a podporuje neutralitu vůči konfliktu na Ukrajině. Tvrdí, že vláda obešla nově zvolený parlament a žene zemi do konfrontace s Ruskem. Její odpor je rámován nacionalistickou rétorikou a nedůvěrou v NATO.

Levicová Die Linke staví odpor na pacifistických základech. Odmítá jak vojenské investice, tak zbrojení jako takové, s odkazem na historickou odpovědnost Německa za mír. Namísto toho navrhuje investice do diplomacie, sociálních programů a odzbrojování. I když má omezený vliv, její argumenty rezonují s částí veřejnosti, která má obavy z návratu militarismu.

Obecně však v politice i veřejnosti převládá názor, že posílení Bundeswehru je nutné. Vláda i většina opozičních politiků zdůrazňují, že cílem je obrana demokracie, nikoli mocenská expanze. Scholz i Merz opakovaně ujišťují, že silnější armáda je odpovědí na ruskou agresi a že Německo zůstává věrné zásadě „nikdy více“. Debata tak balancuje mezi opatrností a nutností přizpůsobit se nové realitě.

Končí zahraniční kritika Německa?

Zahraniční spojenci Německa vítají navýšení obranných výdajů jako dlouho očekávaný krok. V rámci NATO bylo Německo roky kritizováno, zejména USA, za to, že nedosahuje cíle 2 % HDP navzdory své ekonomické síle. Oznámení „Zeitenwende“ v roce 2022 a vytvoření stomiliardového fondu přineslo do aliance úlevu a pozitivní odezvu. Někdejší generální tajemník NATO Jens Stoltenberg zdůraznil, že vyšší výdaje jsou klíčové pro mír a odstrašení Ruska.

Spojené státy, jako ještě stále hlavní garant evropské bezpečnosti, německý obrat ocenily. Berlín začal podle Washingtonu konečně plnit svou část aliančních závazků. Dřívější napětí – například za prezidenta Trumpa – se zmírnilo, i když USA nadále sledují, zda Německo své sliby opravdu naplní.

Také v Evropské unii panuje pozitivní ohlas. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen označila rozhodnutí Berlína za „jasný signál“, že Německo bere obranu vážně. Východní členové NATO, jako Polsko nebo pobaltské státy, dlouhodobě volali po větší německé angažovanosti – a teď ji vítají jako posílení bezpečnosti celé aliance.

Přesto se ozývají i některé výhrady. Část evropských zemí by uvítala, kdyby německé výdaje více směřovaly do společných projektů v rámci EU a posilovaly evropský obranný průmysl – ne pouze nákupy americké techniky. I tak ale převažuje úleva, že Berlín po letech váhání konečně přebírá větší díl odpovědnosti za obranu Evropy.