NATO nezkolabuje. Experti vysvětlili, proč USA alianci neopustí

Navzdory obavám, že by Spojené státy mohly z NATO vystoupit, však Národní obranná strategie pro rok 2026 naznačuje opak. Washington alianci neopouští, což dokládá přítomnost přibližně 80 000 amerických vojáků na evropském kontinentu. Neexistují žádné signály, že by se plánovalo uzavírání základen, jako je ta největší v Německu, která zůstává pod americkou správou.

Americké síly jsou i nadále plně zapojeny do společných operací se svými evropskými spojenci. Probíhají pravidelné pěchotní manévry v Polsku i Lotyšsku a americká plavidla operují společně s partnery v Baltském a Středozemním moři. Spojené státy tedy v rámci NATO nijak neutichají, pouze mění způsob, jakým ke svým závazkům přistupují.

Strategický dokument NDS pro rok 2026 jasně uvádí, že USA budou v NATO i nadále hrát klíčovou roli. Změna však spočívá v trvalém tlaku na spojence, aby se více podíleli na společných nákladech. Pod vlivem války na Ukrajině se evropští partneři na summitu v Haagu v roce 2025 zavázali zvýšit výdaje na obranu na pět procent HDP, což Washington vnímá jako nezbytný krok.

Tento tlak na sdílení břemena nevychází z izolacionismu, ale z reality, že Rusko není jedinou globální výzvou. Americká armáda musí být připravena operovat na Blízkém východě, v Číně, na Korejském poloostrově i v Africe, kde nedávno zasahovala proti extremistům v Nigérii. Spojené státy mají zkrátka příliš mnoho úkolů po celém světě, než aby nesly veškerou váhu obrany Evropy.

Již při založení NATO v roce 1949 generál Dwight Eisenhower předpokládal, že dominantní role USA v Evropě bude pouze dočasná. Varoval, že pokud se americké jednotky nevrátí domů do deseti let, bude celý projekt považován za neúspěšný. Ačkoliv se jeho vize tehdy nenaplnila, dnešní přesun odpovědnosti na evropská bedra je logickým strategickým krokem k ulehčení Pentagonu.

Kromě budování skutečné vojenské síly se Evropa musí zamyslet nad svým využíváním takzvané „měkké síly“. Mezi ambiciózními cíli Evropské unie v Bruselu a reálnými vojenskými schopnostmi kontinentu vznikla nebezpečná propast. Ukázalo se to například při vyjednávání o vstupu Ukrajiny do EU, kdy Brusel zcela podcenil možnou reakci Ruska, na kterou dříve upozorňovali diplomaté jako George Kennan či William Burns.

Evropští vyjednavači přistupovali k diskusím s Kyjevem jako k čistě ekonomické a regulační záležitosti bez bezpečnostních rizik. Moskva však proces vnímala jako strategickou hrozbu. Situaci vyhrotil i požadavek Bruselu na propuštění vězněné expremiérky Julije Tymošenkové, což v Kyjevě vyvolalo politickou krizi, která nakonec vedla k zastavení rozhovorů s EU a k následným protestům na Majdanu v roce 2014.

Následné události, od obsazení Krymu až po plnohodnotnou ruskou invazi v roce 2022, si vyžádaly odhadem téměř dva miliony obětí. Pokud chtějí evropští spojenci podobným katastrofám v budoucnu předcházet, musí zvolit opatrnější diplomatický přístup. Pouhá měkká síla totiž k odstrašení Moskvy nestačí a USA nemohou sloužit jako vojenská pojistka v každé situaci, kdy Evropa přecení svůj politický vliv.

Objevují se však i nadějné známky vojenského obrození Evropy. Kromě příslibů vyšších rozpočtů stojí za zmínku nedávná spolupráce Británie a Francie při zadržení tankeru s ruskou ropou. Aktivnější role evropských námořnictev při vymáhání sankcí by mohla kontinentu zajistit větší vliv na dění ve vlastním regionu, včetně mírových rozhovorů o Ukrajině, kterým zatím dominuje Washington.

Aliance NATO tedy podle expertů přežije, ale musí se vyvinout v partnerství rovnocenných vojenských aktérů. Spojené státy své spojence neopustí, nicméně hlavní odpovědnost za regionální bezpečnost bude ležet na prosperující a schopné Evropě. Posílené evropské křídlo NATO tak vyšle světu jasný signál o vůli západních demokracií bránit své hodnoty a stabilitu prostřednictvím reálné síly. Prosperující Evropa je totiž schopna převzít primární zodpovědnost za ochranu své vlastní bezpečnosti.