Justiniánův mor není legenda. Vědci nalezli důkaz o první pandemii v dějinách lidstva

Analýza DNA z těl nalezených v hromadném pohřebišti v jordánském městě Džaraš prokázala, že toto místo vzniklo jako výsledek jediné tragické události. Nešlo tedy o běžný hřbitov, který by se postupně rozrůstal v čase. Tým výzkumníků již v loňském roce identifikoval jako původce nákazy bakterii Yersinia pestis, avšak aktuální studie se zaměřila především na samotné oběti. Odborníci zkoumali, jak tito lidé žili, proč byli náchylní k onemocnění a co je přivedlo právě do Džaraše, tehdejšího obchodního centra a epicentra nákazy.

Podle vedoucí autorky studie Rays Jiangové z University of South Florida pomáhá tento nález proměnit pouhý genetický signál v lidský příběh o krizi, kterou město zažívalo. Pandemie podle ní nejsou pouze biologickými jevy, ale především událostmi společenskými. Propojením biologických důkazů z těl s archeologickým kontextem lze lépe pochopit, jak nemoc zasáhla konkrétní lidi v jejich tehdejším prostředí. Historické pandemie tak díky tomu přestávají být jen strohým textem v kronikách a stávají se prožitou zdravotní krizí.

Multidisciplinární tým složený z archeologů, historiků a genetiků zkoumal DNA extrahovanou ze zubů obětí. Výzkum odhalil, že složení mrtvých bylo demograficky velmi rozmanité, což naznačuje, že šlo o velmi mobilní populaci. Tito lidé, kteří byli běžně v pohybu, zůstali kvůli propuknutí nemoci uvězněni na jednom místě. Vědci v tom vidí paralelu s pandemií covidu-19, kdy se cestování po celém světě prakticky zastavilo a lidé z různých koutů světa uvízli v místech, kde je nákaza zastihla.

Vykopávky v Džaraši, kterému se pro jeho zachovalé řecko-římské památky přezdívá Pompeje Blízkého východu, odhalily v prostorách místního hipodromu pozůstatky více než 200 osob. Mezi mrtvými byli muži i ženy, staří lidé i dospívající v rozpuků sil. Data potvrzují, že šlo o různorodou skupinu, která pravděpodobně zahrnovala otroky, žoldnéře i obchodníky. Tato směsice lidí odpovídá charakteru tranzitní populace, která byla pro tehdejší hustě osídlená obchodní centra typická.

Studie rovněž reaguje na určité proudy v historické vědě, které existenci první morové pandemie zpochybňují. Popírači argumentují tím, že tehdejší sčítání lidu nebo ekonomické ukazatele nevykazují tak drastický kolaps jako v případě pozdější černé smrti ve 13. století. Jiangová však zdůrazňuje, že Justiniánův mor je dnes díky pevným důkazům v podobě hromadného hrobu a identifikovaného mikrobů mnohem snáze prokazatelný než moderní pandemie.

Podle vědců nemusí každé řádění nemoci nutně vést k revoluci, rozpadu institucí nebo změně režimu, aby bylo možné dokázat, že k němu skutečně došlo. Hromadný hrob v Jordánsku slouží jako jasný důkaz o ničivém dopadu nákazy na tehdejší společnost bez ohledu na to, zda došlo k totálnímu společenskému rozvratu. Výzkum tak definitivně potvrzuje, že první doložená pandemie byla reálnou a tragickou zkušeností tisíců jednotlivců, jejichž osudy byly až dosud skryty pod zemí.