Hormuzský průliv. Jak se plavební kanál stal symbolem nové éry globální politiky?

Hormuzský průliv
Hormuzský průliv, foto: NASA
Klára Marková 26. dubna 2026 16:47
Sdílej:

Hormuzský průliv se stal v posledních týdnech symbolem nové éry globální politiky, kde vojenská síla ustupuje do pozadí před schopností využít strategickou páku. Írán, vědom si toho, že se v přímém střetu nemůže rovnat armádám USA či Izraele, vsadil na svou nejsilnější zbraň – geografickou polohu. Zablokování této klíčové tepny otřáslo světovou ekonomikou a donutilo i Donalda Trumpa k přehodnocení dosavadních postojů.

Důsledky pociťuje celý svět. Cena ropy se zdvojnásobila, což spustilo řetězovou reakci zdražování všeho od pohonných hmot a vytápění až po potraviny a dovolené. Průlivem protéká zhruba 20 % světové produkce ropy a zkapalněného zemního plynu, což z něj činí geopolitické aktivum nevyčíslitelné hodnoty. Írán se tak ocitl v překvapivě silné vyjednávací pozici, kterou lze vysvětlit principy teorie her.

Podle takzvaného Rubinsteinova vyjednávání závisí síla každé strany v konfliktu na tom, jak moc ji poškozuje stav bez dohody a jak moc na vyřešení situace spěchá. Írán sice válkou trpí a přichází o zásoby raket i infrastrukturu, ale jako diktatura si může dovolit být trpělivý a případný odpor potlačit silou. Naopak Bílý dům čelí tlaku amerických motoristů na ceny benzínu a blížícím se listopadovým volbám, což jeho trpělivost značně zkracuje.

Tato situace ukazuje, že v dnešním světě už neplatí stará spojenectví a sliby. Aliance jsou nestálé – USA hrozí opuštěním NATO nebo anexí Grónska a Kanady, zatímco dřívější rivalové jako Rusko a USA mohou paradoxně spolupracovat na podpoře vybraných politiků v Evropě. V takto nepředvídatelném prostředí je každá země závislá na globálních dodavatelských řetězcích. To, že se nepohne tanker u íránských břehů, může v konečném důsledku znamenat nedostatek uzenin v britských obchodech.

Teorie her naznačuje, že k dosažení silné pozice si státy musí vytvořit vlastní „verzi Hormuzského průlivu“. Nemusí jít o námořní cestu – pro Čínu je to její dominance ve výrobě, bez které by svět přestal fungovat. Subsaharská Afrika zase disponuje nerostným bohatstvím, jako je kobalt, a v budoucnu může těžit ze své mladé populace v kontrastu s rychle stárnoucím zbytkem světa.

Evropská unie dlouho těžila z velikosti svého jednotného trhu, díky čemuž mohla světu diktovat své standardy. Tato síla je však ohrožena růstem asijských ekonomik. Experti naznačují, že jedinou cestou k posílení vyjednávací pozice Evropy je hlubší integrace trhů a další rozšiřování Unie. Je také pravděpodobné, že Spojené království se v nějaké formě vrátí k jednotnému trhu, protože Brexit oslabil mezinárodní pozici obou stran.

Budoucnost patří zemím, které nebudou spoléhat na jediného partnera, ale nabídnou něco, bez čeho se ostatní neobejdou. V éře, kde je vše o strategickém nátlaku, pochází skutečná moc z toho, že vás nelze ignorovat. Úspěšné státy příštích desetiletí budou ty, které si vybudují vlastní páky na ostatní a zároveň zajistí, aby samy nemusely proplouvat cizím „Hormuzem“.

Stalo se