Nepomohly útoky ani sankce. Trumpovi v Íránu dochází možnosti

Obě strany se nacházejí v nebezpečné patové situaci, kterou provázejí pravidelné vojenské konfrontace. Americké síly nedávno zasáhly íránský ostrov Larak, na což Íránské revoluční gardy odpověděly údery na americké základny v Jordánsku a Spojených arabských emirátech. V současnosti neprobíhají žádná reálná jednání, která by směřovala k mírovému urovnání konfliktu. Americká administrativa od počátku podcenila odolnost íránského režimu i schopnost tamní společnosti sjednotit se proti vnějšímu tlaku.

Prezident Trump spolu se svým ministrem obrany Petem Hegsethem od počátku tvrdili, že kampaň nebude dlouhá ani nákladná. Bílý dům opakovaně vyhlašoval vojenský triumf a tvrdil, že obranné kapacity protivníka byly zcela zničeny. Tato prohlášení se ukázala jako předčasná, protože Teherán dokázal své útočné síly obnovit výrazně rychleji, než americké síly předpokládaly. Írán navíc získal kontrolu nad Hormuzským průlivem, který nyní používá jako zásadní páku pro nátlak na Spojené státy i světové společenství.

Teherán postupně získal převahu a odmítl přistoupit na rozhovory bez splnění svých zásadních podmínek. Mezi hlavní požadavky Íránu figuruje zastavení bojů na všech frontách, uvolnění zmrazených finančních prostředků a vyplácení válečných reparací. Režim rovněž požaduje výhradní právo na správu Hormuzského průlivu a trvalé garance bezpečnosti před údery ze strany USA a Izraele. Tyto podmínky byly obsaženy v červnovém memorandu o porozumění, které americký prezident podepsal s představiteli Revolučních gard.

Pro Bílý dům byla červnová dohoda kvůli značným ústupkům politicky neudržitelná. Pod tlakem republikánských zákonodárců a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua americká administrativa od memoranda odstoupila a spustila nové útoky. Íránská strana se o záchranu dohody nesnažila, neboť jí prodlužování konfliktu vyhovovalo k politickému tlaku na Washington. Spojené státy následně zavedly blokádu íránských přístavů s cílem zamezit vývozu ropy, vojenský pat to však nezlomilo.

Před nadcházejícími parlamentními volbami vyhlásil Washington novou sankční kampaň s názvem Operace Ekonomický vyvrhel. Ministr financí Scott Bessent označil nová opatření za ekonomický Den D, jehož cílem je úplná izolace íránského hospodářství. Cílem sankcí je ekonomicky oslabit režim v Teheránu a přinutit jej ke kapitulaci. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že samotné sankce k porážce íránského vedení zpravidla nevedou.

Čína a Rusko americké sankční kroky odmítly a označily je za zcela nepřijatelné. K vymáhání amerických restrikcí se zatím nepřipojily ani sousední státy jako Pákistán, Írák či Turecko. Jedinou zemí v Perském zálivu, která obchod s Íránem pozastavila, zůstávají Spojené arabské emiráty úzce spolupracující s Washingtonem a Izraelem. Teherán čelí americkým sankcím většinu z 47 let své existence a naučil se je obcházet pomocí soběstačnosti a diverzifikace obchodu.

Dopady hospodářských opatření pociťuje především běžné obyvatelstvo, samotný režim je však dokáže přečkat. K obnovení námořní dopravy v Hormuzském průlivu a ukončení bojů je podle analytiků nezbytný návrat k diplomatickému jednání. Do zprostředkování rozhovorů mezi Washingtonem a Teheránem se zapojují vyjednavači z Pákistánu a Kataru. Státy Perského zálivu mají zájem na ukončení střetu a postupně přijímají fakt, že Írán představuje silného regionálního hráče.

Saúdská Arábie nedávno uzavřela pakt o vzájemné obraně s Tureckem a Pákistánem, čímž snižuje svou závislost na amerických bezpečnostních zárukách. O možnosti připojení k tomuto spojenectví uvažují další regionální aktéři včetně Egypta, což Teherán oficiálně přivítal. Ke stabilizaci Blízkého východu je nutné, aby Washington i Teherán navázali na červnové memorandum a zahájili přímá jednání. Přestože je situace nadále nestabilní, diplomacie představuje jedinou schůdnou cestu k definitivnímu ukončení celého konfliktu.