Češi, nic není zadarmo! Pravda o nedělních volných vstupech do muzeí a galerií

Data přitom mluví poměrně jednoznačně. Cestovní ruch v Česku se po pandemii nejen zotavil, ale dále roste. V roce 2025 dorazilo do hromadných ubytovacích zařízení přes 23,5 milionu hostů a uskutečnilo se více než 59 milionů přenocování. Průměrný pobyt přesáhl tři a půl dne, což naznačuje, že turisté už nejezdí jen na krátké návštěvy, ale tráví v zemi více času a logicky hledají aktivity, kterým tento čas zaplní. Zahraniční návštěvníci přijíždějí primárně za kulturním dědictvím, domácí turisté zase dominují v pěší turistice a návštěvách přírodních lokalit, ale i u nich roste zájem o historické objekty.

Není proto překvapivé, že objekty ve správě Národního památkového ústavu přivítaly v roce 2025 celkem 4,3 milionu lidí, tedy o šest procent více než o rok dříve, a hranice čtyř milionů byla překonána už potřetí v řadě. Pražský hrad samotný přilákal 2,7 milionu návštěvníků. Mezi nejnavštěvovanější patří tradičně Lednice, Český Krumlov, Hluboká nebo Karlštejn.

Podobný trend je patrný i u muzeí a galerií. Národní muzeum překročilo v roce 2025 hranici 1,37 milionu návštěvníků a meziročně výrazně rostlo. Národní galerie Praha zaznamenala nárůst na 555 tisíc návštěvníků. Z hlediska poptávky tedy není problém, naopak česká kultura se těší nebývalému zájmu.

Právě v tomto kontextu je třeba číst zavádění bezplatných nedělí. Ministerstvo kultury postupně otevírá zdarma státní galerie, muzea i další instituce vždy v určité neděle v měsíci s cílem zvýšit dostupnost kultury a vrátit návštěvnost na předcovidovou úroveň. Opatření zvyšuje návštěvnost, což ostatně potvrzují data, kdy se v některých případech během těchto dnů zhruba zdvojnásobila. Jenže zdarma není totéž, co bez nákladů. Například u Národního muzea dosáhly výnosy ze vstupného v roce 2024 přibližně 200 milionů korun. Při zhruba 1,23 milionu návštěvníků za rok tak vychází průměrný výnos kolem 162 korun na osobu. Pokud tento průměr vztáhneme na běžnou denní návštěvnost, lze hrubě odhadnout výpadek zhruba na 548 tisíc korun za den bez vstupného. U Národní galerie se při obdobném postupu dostáváme přibližně na 131 tisíc korun za den, tedy asi 90 korun na osobu.

Tato čísla by sama o sobě nebyla alarmující, pokud by instituce fungovaly v prostředí rostoucího financování. Národní galerie například otevřeně přiznává, že kvůli stagnujícím příspěvkům a rostoucím nákladům, zejména na energie a bezpečnost, musí omezovat výstavní činnost. Zatímco v roce 2019 mohla investovat do výstavních projektů 110 milionů korun, tedy zhruba čtvrtinu rozpočtu, dnes je to přibližně polovina v absolutním vyjádření a jen desetina rozpočtu relativně. Více než 80 procent nákladů přitom spolyká samotný provoz budov a péče o sbírky.

Dostáváme se tak k jádru problému. Bezplatné vstupy sice zvyšují dostupnost kultury, což je legitimní veřejný cíl, ale realita nezná obědy zdarma. To, co návštěvník nezaplatí u pokladny, musí být uhrazeno jinde, typicky z veřejných rozpočtů nebo na úkor budoucích investic do kvality a rozvoje.

Navíc nelze přehlédnout, že kulturní turismus generuje významné příjmy pro ekonomiku jako celek. Celkové příjmy z cestovního ruchu přesahují 200 miliard korun ročně. Památky tak nejsou jen „službou veřejnosti“, ale i investicí, která se vrací v podobě utrácení turistů v regionech.

Klíčová otázka tak nezní, zda kultura má být dostupná, ale jak tuto dostupnost nastavit tak, aby nebyla vykoupena dlouhodobým oslabováním institucí, které ji zajišťují. Pokud cenu odstraníme, náklady nezmizí. Pouze se přesunou jinam a často méně viditelně, ale o to citelněji se nakonec projeví.