Vztahy mezi Ruskem a Venezuelou, nejbližším jihoamerickým spojencem Moskvy, procházejí v důsledku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 fází úpadku a oslabení. Venezuela aktuálně čelí rostoucímu tlaku ze strany Spojených států, včetně opakovaných amerických vojenských akcí u karibského pobřeží. Venezuelský prezident Nicolás Maduro proto přímo požádal Vladimira Putina o dodávky zbraní a další vojenské techniky, jak uvádí deník Meduza.
Ochota Kremlu pomoci, stejně jako jeho kapacita, je však v současné době, kdy jsou ruské zdroje vázané válkou na Ukrajině, nejistá. Prohlášení ruské diplomacie o podpoře venezuelské svrchovanosti sice nechybějí, ale podle Anatolyho Kurmanaeva, reportéra deníku The New York Times, nevedou k žádné konkrétní pomoci.
Vztah mezi Moskvou a Caracasem se od nástupu Huga Cháveze k moci vyvíjel v několika fázích. Rusko v době ropného boomu ve Venezuele masivně profitovalo z exportu zbraní a strojů. Poté, co Venezuela v roce 2014 upadla do dlouhodobé ekonomické krize, její hodnota pro Moskvu klesala, protože země zchudla.
Hlavní výhodou spojenectví s Ruskem v posledních letech byla pro Venezuelu možnost získat okno do globálního finančního systému a obcházet sankce. Po uvalení tvrdých sankcí USA, zejména v roce 2019, Venezuela využívala ruský trh pro prodej své ropy a bankovní transakce. Po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v roce 2022 se však Rusko stalo ještě sankcionovanějším než Venezuela, čímž ztratilo svou atraktivitu pro venezuelské státní firmy, které u něj mohly dříve přesouvat své finance. V současné krizi je navíc Moskva poměrně zdrženlivá a neprojevuje takovou angažovanost jako v předchozím konfliktu v roce 2019, kdy do Venezuely okázale vyslala vojenské poradce.
Přes ratifikaci Smlouvy o strategickém partnerství se dosud neobjevila výrazná ruská podpora. Kurmanaev připomíná příklad Sýrie, kdy se Kreml při ohrožení svého spojence de facto zřekl, což naznačuje, že i případná vojenská eskalace mezi USA a Venezuelou by pravděpodobně nezměnila zásadním způsobem postoj Ruska.
Venezuela sice disponuje moderními ruskými zbraňovými systémy, jako jsou protiletadlové systémy S-300 a stíhačky Suchoj Su-30, které by mohly americkým silám teoreticky představovat hrozbu. Panují však spekulace o tom, jak jsou tyto systémy funkční. Rusko by mohlo poslat techniky a poradce na jejich opravu, což naznačuje i nedávné přistání ruského nákladního letadla v Caracasu. Avšak při koordinovaném americkém útoku je nepravděpodobné, že by Rusko rozhodujícím způsobem zasáhlo.
Pro Rusko je prioritou vítězství na Ukrajině, které by mělo zastínit a napravit jakékoli ztráty prestiže, včetně případného pádu Madurova režimu. Geopolitické neúspěchy, jako jsou Sýrie, Írán a možná i Venezuela, jsou podle Kremlu přijatelné, pokud se podaří dosáhnout hlavních cílů na Ukrajině. Pád Madura by se tak mohl stát vyjednávacím žetonem ve širších jednáních s USA výměnou za ústupky v jiných oblastech.
Konflikt ve Venezuele by navíc mohl Kremlu přinést i dílčí výhody. Případná válka by odvedla pozornost USA od Ukrajiny a narušení venezuelského exportu ropy by prospělo Rusku, neboť obě země si navzájem konkurují na čínském trhu s ropou. Přesto by Moskva zřejmě dala přednost setrvání Madura u moci.
Západní média se často zaměřují na názory aktérů mimo Venezuelu – americké vlády a venezuelské opozice v exilu. Hlas venezuelského lidu se tak ve zpravodajství často vytrácí. Je sice zřejmé, že Venezuelané chtějí změnu, ale není jasné, jakou cenu jsou ochotni za ni zaplatit, a zda si skutečně přejí vojenskou intervenci. Názor Venezuelanů na Rusko je silně polarizovaný. Zatímco vládní příznivci vidí angažmá Moskvy pozitivně, opozice Rusko vnímá velmi negativně, a dokonce ho neprávem obviňuje ze setrvání Madura u moci.
Napětí na Blízkém východě o uplynulém víkendu opět dramaticky vzrostlo. Velitel íránského námořnictva Šahram Írání v neděli veřejně pohrozil útokem na americkou letadlovou loď USS Abraham Lincoln. Írán hodlá na plavidlo i celou jeho doprovodnou skupinu zaútočit různými typy raket moře-moře v momentě, kdy se dostanou na dostřel.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj využil své nečekané turné po státech Perského zálivu k upevnění obranných vazeb v regionu, který v posledních dnech čelí stupňující se letecké kampani ze strany Íránu. Kyjev uzavřel klíčové desetileté dohody o spolupráci v oblasti protivzdušné obrany s Katarem a Saúdskou Arábií, přičemž podobný dokument se připravuje i se Spojenými arabskými emiráty.
Obyvatelé Španělska, Francie nebo Velké Británie si v posledních letech zvykají na neobvyklý úkaz: oblohu zbarvenou do sytě oranžova a hustý nažloutlý opar. Tento fenomén, doprovázený takzvaným „krvavým deštěm“, který zanechává na autech a oknech vrstvu jemného rezavého prachu, má svůj původ tisíce kilometrů daleko. Evropa se totiž kvůli klimatickým změnám ocitá přímo v cestě prachových mračen ze Sahary.
Snaha o denuklearizaci Severní Koreje se zdá být v současné geopolitické situaci již nereálnou ambicí. Během únorového sjezdu vládní strany Kim Čong-un jasně deklaroval, že jaderný status země, zakotvený v ústavě z roku 2023, je naprosto nezvratný. Pchjongjang sice naznačuje ochotu k dialogu se Spojenými státy, ale pouze pod podmínkou, že Washington upustí od své „absurdní snahy“ o jaderné odzbrojení poloostrova a uzná současnou pozici Severní Koreje.
Válka v Íránu naplno odhalila kritickou slabinu evropských armád: jejich naprostou závislost na dovozu ropy. Evropa totiž importuje více než 90 % suroviny potřebné k výrobě leteckého paliva. V případě vleklé krize by tak hrozilo, že vojenská letadla zůstanou kvůli nedostatku pohonných hmot uzemněna.
Měsíc poté, co americký prezident Donald Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu vyslali svá letadla bombardovat Írán, začínají na dveře Oválné pracovny klepat staré pravdy o vedení války. Ukazuje se, že neschopnost poučit se z minulosti staví Donalda Trumpa před nelehkou volbu. Pokud se mu nepodaří s Teheránem uzavřít dohodu, bude muset buď vyhlásit vítězství, kterému nikdo neuvěří, nebo konflikt dále eskalovat.
Velká Británie by mohla čelit nedostatku léků již během několika týdnů, pokud bude pokračovat válečný konflikt s Íránem. Odborníci varují, že narušení dodavatelských řetězců může zasáhnout vše od běžných léků na bolest až po náročnou léčbu rakoviny. Vedle horší dostupnosti hrozí také citelné zdražování medikamentů.
Světová meteorologická organizace (WMO) vydala nejnovější varovnou zprávu, která vykresluje stav naší planety v temných barvách. Podle odborníků se klimatický systém Země ocitl v největší nerovnováze, jakou kdy historie zaznamenala. Planeta v současnosti pohlcuje mnohem větší množství tepelné energie, než kolik je schopna vyzařovat zpět do vesmíru, což vytváří nebezpečný přebytek tepla.
Geopolitické napětí v karibské oblasti dosahuje nového vrcholu. Ruský ropný tanker Anatolij Kolodkin se blíží ke břehům Kuby, což analytici vnímají jako přímý test odhodlání administrativy Donalda Trumpa udržet námořní blokádu ostrova. Moskva ve středu oficiálně potvrdila, že zásilka paliva je deklarována jako humanitární pomoc, která má zmírnit následky energetického kolapsu sužujícího Havanu.
Podle nejnovějších informací zpravodajských služeb, které zveřejnila agentura Reuters, se Spojeným státům a jejich spojencům podařilo během prvního měsíce války zlikvidovat pouze přibližně třetinu íránského arzenálu raket a bezpilotních letounů. Tato zjištění jsou v přímém rozporu s nedávnými prohlášeními prezidenta Donalda Trumpa, který tvrdil, že teheránské zásoby byly z velké části vymazány a zemi zbývá jen „velmi málo raket“.
Od vypuknutí války mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem na konci února 2026 se Hormuzský průliv stal jedním z nejnebezpečnějších míst na světě. Írán v reakci na útoky cílí na komerční plavidla, což vedlo k faktickému uzavření této strategické tepny. Přestože prezident Donald Trump vydal Teheránu ultimátum a vyzval spojence z NATO k pomoci, americká armáda zatím nepřistoupila k přímému silovému zajištění průjezdu.
Otázka, zda mají Spojené státy připravený plán pro „den poté“ v Íránu, se stává naprosto klíčovou. Historie západních intervencí na Blízkém východě totiž ukazuje, že samotné vojenské vítězství je málokdy problémem; skutečná katastrofa podle expertů obvykle přichází až s neschopností spravovat zemi po pádu starého režimu. Příklad Iráku z roku 2003, kde rozpuštění armády a státní správy vedlo k chaosu a vzestupu terorismu, slouží jako mrazivé varování.