Životní chyba, kterou už Fico nevezme zpět. Jeho reputace je v troskách, ta slovenská těžce poškozená

Fico na tiskové konferenci horlivě popíral účast na vojenské přehlídce na Rudém náměstí, přesto se pochlubil schůzkami s lídry Ruska, Číny či Vietnamu. Mimo Vladimira Putina jednal i s běloruským autokratem Alexandrem Lukašenkem – a nutno říct, že soudě podle záběrů ze setkání rozhodně netrpěl. Naopak. Vypadalo to, že si společnost autoritářů užívá, jako by po letech znovu objevil ztracené bratry.

Slovensko si díky Ficovi našlo nové partnery – na Západ už zjevně spoléhat nehodlá. Evropská unie a Česká republika jsou zřejmě dávno překonané; teď se pozornost obrací směrem k Moskvě a Pekingu. Není pochyb, že Bratislavě brzy přijdou vstříc i v BRICS – elitním klubu států jako Etiopie či Írán, kde se rodí nová ekonomická budoucnost a „blahobyt“ pro obyčejné Slováky.

Bude skutečně pozoruhodné sledovat, jak si Slovensko poradí bez stovek milionů eur z evropských fondů, které dosud neúnavně čerpalo. Tímto směrem se však zjevně vydává – a zároveň se dobrovolně odcizuje klíčovým partnerům, jako jsou Česká republika, Německo nebo Polsko. Visegrádská čtyřka, kdysi důležitý nástroj postkomunistické integrace do Evropské unie, tímto krokem de facto končí. A to nejzásadnější: až Rusko znovu sáhne po evropském území, Slovensko může zjistit, že žádná pomoc nepřijde.

Fico to všechno korunuje tím, že vědomě zrazuje vlastní občany a s otevřenou náručí se vydává vstříc chladu kremelského vlivu. Slovensko se tak začíná jevit nikoli jako další Maďarsko, ale spíš jako nové Bělorusko – které je navíc přímo uprostřed Evropy.

Pokud se to některému slovenskému čtenáři čte těžce, je to mrzké, ale právě touto cestou jeho země míří. Při pohledu z České republiky působí situace s kdysi blízkým bratrským národem čím dál beznadějněji. Jeho politické vedení se s pozoruhodnou servilitou klaní Moskvě a jako by jen čekalo, až ho Rusko konečně pohltí – tak, jak se o to marně snažilo v letech 1945 a 1968.

Tento vývoj v Česku sledujeme s rostoucím znepokojením – a rozhodně ne s radostí. Směr, kterým se Slovensko pod Ficovým vedením ubírá, budí spíš obavy než naděje. Fico se totiž vůči Putinovi chová jako závislý – podobně jako alkoholik ke své láhvi. A jako u každé závislosti platí, že první krok ke změně musí přijít zevnitř.

Pokud si Slovensko samo nepřizná problém a nezačne hledat cestu zpět k demokratickým hodnotám a spojencům, nepomůže mu nikdo – ani Evropská unie, ani NATO, a nakonec ani Česká republika, která mu tak dlouho stála po boku jako větší a věrný bratr.