Trumpovo setkání s al-Šárou ukázalo jediné: Odhalilo, o co Washingtonu opravdu jde

Al-Šára, známý pod svým bojovým jménem Abu Mohammad al-Džulání, je bývalý islamistický velitel s dlouhou a problematickou minulostí. Narodil se roku 1982 v Rijádu v Saúdské Arábii do syrské sunnitské rodiny s kořeny na Golanských výšinách. V mládí se radikalizoval a vstoupil do řad al-Káidy v Iráku, kde působil až do svého zadržení americkými silami v letech 2006-2011.

Po propuštění založil v roce 2012 frontu al-Nusra, syrskou odnož al-Káidy, která se stala jedním z hlavních hráčů v občanské válce. V roce 2017 se formálně distancoval od mateřské organizace a vytvořil skupinu Haját Tahrir al-Šám (HTS), jež si udržela kontrolu nad severozápadní Sýrií.

Navzdory snahám o přerod v umírněného politika zůstává al-Šára mimořádně kontroverzní figurou. Jeho režim je obviňován z řady závažných porušení lidských práv, včetně systematických represí vůči etnickým a náboženským menšinám i umlčování domácí opozice.

Trump – a tím pádem Spojené státy, tímto přístupem totiž nijak nevybočují ze své vlastní tradice. Pokud se rozhodnou prosadit v určitém regionu, neváhají podpořit kohokoliv, bez ohledu na minulost či legitimitu daného aktéra, pokud to slouží jejich strategickým zájmům.

Jako příklad může sloužit americká podpora mudžáhidů v Afghánistánu během 80. let. Tehdejší bojovníci proti sovětské okupaci, financovaní a vyzbrojovaní CIA, se později zčásti přetavili v radikální islamistické struktury, včetně al-Káidy samotné.

Dalším příkladem je podpora různých frakcí během občanské války v Sýrii či dřívější spolupráce s autoritářskými režimy v Latinské Americe, které byly Spojeným státům politicky výhodné, přestože byly spojovány s rozsáhlým porušováním lidských práv.

Stejně tak Spojené státy během irácko-íránské války (1980–1988) fakticky podporovaly irácký režim Saddáma Husajna, přestože byly dobře informovány o jeho chemických útocích a dalších válečných zločinech. Cílem bylo oslabit íránský režim, který byl po islámské revoluci v roce 1979 vnímán jako hlavní hrozba pro americké zájmy v Perském zálivu.

V neposlední řadě je nutné zmínit i dlouhodobou a bezvýhradnou podporu Izraele, často za cenu marginalizace mnohdy legitimních palestinských nároků. Spojené státy se v izraelsko-palestinském konfliktu opakovaně stavěly na jednu stranu a zpochybnily svou roli nestranného arbitra a spoluzavinily zablokování mírových procesů.

Dalšími výmluvnými příklady jsou invaze do Iráku v roce 2003, zahájená pod záminkou boje proti zbraním hromadného ničení, které se nikdy nenašly, a také dlouholetá spolupráce s režimy jako byla saúdská monarchie či pákistánská vojenská diktatura. V obou případech jde o státy s naprosto nekompatibilními hodnotami vůči americkému diskurzu o demokracii a lidských právech. Přesto byly a jsou vnímány jako „strategičtí partneři“, protože vyhovují aktuálním zájmům Washingtonu.

Tato takzvaná realpolitika, byť často obhajovaná jako nezbytnost v boji o prosazování demokracie (neboli vlivu), za sebou zanechává hluboké stopy – destabilizované regiony, posílené extremisty a zpochybnění samotné důvěryhodnosti Západu jako nositele univerzálních hodnot. Schůzka Trumpa s al-Šárou tak není výjimkou, ale spíše potvrzením zavedeného vzorce, že účel světí prostředky, bez ohledu na to, koho je třeba přitom legitimizovat.