Svět se zásadně změnil. Co nás naučil poslední týden?

Jisté ale je, že dosavadní přístup přestává fungovat. Evropa si pozvolna připouští, co Trumpova obchodní politika skutečně představuje – ideologický posun od spolupráce ke konfrontaci. Přesto zatím nenabídla jasnou strategii. Mluví se o protiopatřeních, o obraně, ale konkrétní kroky chybí. V tuto chvíli se spíše otevírá prostor pro další vyjednávání. Otázka zní, zda Evropa tentokrát najde odvahu jednat jednotně a s pevnější pozicí než v minulosti.

Alternativy existují. Spojené státy nejsou jediným obchodním partnerem, na kterém může EU stavět svou budoucnost. Kanada i Čína vysílají signály, že mají zájem o hlubší ekonomické vazby. Na papíře jde o logický krok – diverzifikace obchodních vztahů by snížila závislost na americkém trhu a posílila evropskou odolnost.

Jenže realita je složitější. S Kanadou už Evropská unie provozuje bezcelní obchod ve velkém, další posun je možný spíš v objemu než v nových dohodách. A Čína? Ta představuje zcela jinou výzvu. Nabízí sice nové příležitosti, ale zároveň i rizika. Evropští lídři opakovaně varují, že Peking sleduje vlastní strategické cíle, které jsou s evropskými zájmy jen těžko slučitelné.

Navíc jakákoli hlubší spolupráce s Čínou nevyhnutelně znamená i nepřímé propojení s Ruskem. Peking dlouhodobě podporuje ruskou ekonomiku a funguje jako její záchranná síť během plnohodnotné války proti Ukrajině. Zvýšení obchodní výměny mezi EU a Čínou by tak mohlo usnadnit obcházení západních sankcí. Ekonomická spolupráce s Čínou už dávno není jen otázkou trhu – je to otázka geopolitické rovnováhy.

K tomu všemu se přidává další problém: Evropa stále postrádá jednotný hlas. Jednotlivé členské státy se často nedokáží shodnout ani na základních principech společné obchodní politiky. A pokud už k dohodě dojde, objeví se někdo jako Viktor Orbán a pohrozí vetem. Klíčové země, například Německo, přitom dlouhodobě lavírují mezi ekonomickými vztahy s USA, domácími zájmy a politickým tlakem uvnitř Unie.

Deklarace o strategické autonomii tak zůstávají spíše na úrovni rétoriky. V praxi chybí nejen politická vůle, ale i konkrétní kapacity. V krizových chvílích se ukazuje, jak těžké je sladit zájmy sedmadvaceti států, z nichž každý má odlišnou míru závislosti na Spojených státech i na Číně.

To všechno nahrává Trumpovi. Pokud se Washington znovu stane centrem obchodního unilateralismu, Evropa bude čelit zvýšenému tlaku, aby ustoupila. A nepůjde jen o cla nebo kvóty. V sázce je důvěra v samotný princip pravidel mezinárodního obchodu – a schopnost Západu hrát podle pravidel, která si kdysi sám nastavil.