Čin, který před rokem šokoval Slovensko: Atentát na Fica byl prvním v Evropě za 20 let

Ve čtvrtek 15. května uplyne přesně jeden rok od atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica. Incident, který otřásl nejen Slovenskem, ale i celou střední Evropou, zůstává i po dvanácti měsících předmětem silných emocí i vyhrocených debat. Pachatel útoku, Juraj Cintula, má stanout 9. července před soudem. Čelí obžalobě ze zvlášť závažného zločinu teroristického útoku – což je v právní i politické rovině mimořádně silná kvalifikace.

Ačkoliv slovenské orgány dosud nezveřejnily konkrétní důkazy, převažuje názor, že motivem útoku byla dlouhodobá frustrace z vývoje domácí politiky. Cintula, dosud téměř neznámý autor a aktivista s okrajovým vlivem, dával svou nespokojenost najevo řadu let – a rozhodně ne až s příchodem Fica zpět k moci. I to podtrhuje, že atentát nelze vnímat jen jako reakci na konkrétní vládu, ale spíše jako vyústění hluboké deziluze a osobního radikalismu.

Atentát na Fica byl zároveň první útok na předsedu vlády v některém z evropských států od března 2003, kdy byl v Bělehradě zastřelen srbský premiér Zoran Đinđić. Tehdejší motiv byl jiný – akt organizovaného zločinu s cílem zabránit reformám a potlačit snahy o právní stát. Přesto je paralela zřejmá: v obou případech šlo o pokus násilím přerušit demokratický mandát a zvrátit politický směr země. A právě v tom spočívá největší hrozba – že se k prosazování změn začnou používat zbraně namísto argumentů.

Ať už prokuratura předloží jakékoli důkazy, samotný fakt, že někdo sáhl po střelné zbrani proti předsedovi vlády, je sám o sobě naprosto neakceptovatelný. Fico je zvoleným lídrem státu a útok na něj je útokem na samotný rámec demokratické politiky. Jakékoli sympatie či antipatie k jeho osobě jsou v tomto kontextu zcela irelevantní. Neexistuje žádné „ale“, které by mohlo takový čin relativizovat.

Ano, Robert Fico je politik, který záměrně polarizuje společnost, občas překračuje hranice demokratického stylu vládnutí a využívá konfrontační rétoriku. Kritizovali jsme jej za to opakovaně – a kritizovat jej budeme i nadále, pokud to bude potřeba. Ale právě proto, že demokracii bereme vážně, musíme současně odmítnout násilí jako prostředek politické změny. V demokratickém státě nejsou kulky nikdy argumentem.

Slovensko – navzdory všem krizím, vládním excesům i deziluzím – nadále patří k Západu. A to nejen geograficky, ale především hodnotově. Patří k těm společnostem, které uznávají vládu práva, roli institucí, nezávislost médií a důležitost voleb. To nejsou fráze, nýbrž obranné mechanismy společnosti, která nechce sklouznout do temného prostoru legitimace násilí.

Západní společnost disponuje robustními nástroji k vyjádření občanského nesouhlasu: svobodné volby, nezávislá justice, veřejnoprávní i soukromá média. Občan nemusí a nemá mlčet. Může volit jinak. Může protestovat, psát, žalovat. A může se domáhat spravedlnosti i vůči těm, kteří vládnou. To všechno jsou prostředky, které demokratický systém nabízí.

V redakci EuroZprávy.cz si jsme této odpovědnosti vědomi. Během jediného týdne jsme publikovali několik textů, které se k Ficově vládnutí stavějí ostře kriticky. Je to legitimní. Je to správné. Je to demokracie v praxi. A i když to slovo může být tvrdé a nekompromisní, jeho podstatou je respekt k právnímu rámci, nikoliv jeho popření.

Rok po atentátu je tedy na místě jediné: důrazně znovu potvrdit, že násilí nemůže a nesmí být součástí demokratické politiky. Bez ohledu na to, kdo je obětí a kdo pachatelem. Demokratické instituce mohou být pomalé, nedokonalé, někdy frustrující – ale jsou tu proto, abychom nemuseli sahat po násilí. A dokud budou fungovat, je naší povinností je využívat. A chránit.