Jak by měl svět zareagovat na Trumpovu obchodní válku?

Trumpova cla namířená proti nejbližším obchodním partnerům jsou strašákem v pravém slova smyslu – a z nemalé části oprávněně. Například cla na kanadské zboží mohou citelně zasáhnout nejen spotřebitelské ceny v USA, ale i samotnou kanadskou ekonomiku. Ta se přitom řadí mezi nejvyspělejší na světě a jako člen G7 hraje klíčovou roli v globálním hospodářství.

Americký prezident nejprve oznámil cla proti Kanadě začátkem února, poté jejich zavedení o měsíc odložil a v březnu zopakoval tentýž krok. Mezitím však v zemi javorového listu zesílil protiamerický, respektive protitrumpovský sentiment natolik, že Ottawa vnímala zavedení razantních protiopatření nejen jako ekonomickou nutnost, ale i jako promyšlený politický tah.

Podobné tendence lze pozorovat i u dalšího klíčového obchodního partnera USA – Evropské unie. Trump oznámil zavedení 25% cel na veškerý dovoz oceli a hliníku, na což Brusel reagoval tvrdým protiúderem a uvalil cla na rozsáhlý seznam zboží čítající desítky stran. Sama „královna“ EU, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, vyjádřila nad tímto krokem lítost, avšak zdůraznila, že ochrana unijního trhu je v dané situaci nezbytná.

Sledujeme tedy plnohodnotnou obchodní válku, před níž ekonomové varovali už po Trumpově listopadovém zvolení. Tato konfrontace však může paradoxně posloužit jako katalyzátor pro diverzifikaci zahraničního obchodu – nejen v Kanadě a Evropské unii, ale i daleko za jejich hranicemi. Do obchodní války s USA jsou již zapojeny Čína a Mexiko, přičemž hrozí, že brzy do ní vstoupí i další klíčoví hráči, jako Japonsko, Jižní Korea nebo ostatní země Latinské Ameriky.

Evropská unie už delší dobu aktivně rozšiřuje své obchodní vztahy mimo tradiční partnery. Energetická krize ji přiměla hledat nové dodavatele surovin, zejména ropy a zemního plynu. Vedle Ázerbájdžánu může využít i relativně stabilních vztahů se státy jako Saúdská Arábie či Katar. Právě Katar v posledních letech intenzivně posiluje svou obchodní diplomacii na půdě EU – a v této turbulentní době by mu to mohlo přinést značné výhody.

Klíčovou otázkou zůstává, jak se budou nadále vyvíjet obchodní vztahy mezi EU a Kanadou. Jak pro EuroZprávy.cz uvedl ekonom Libor Žídek z Masarykovy univerzity v Brně, naprostá většina vzájemného obchodu – přibližně 98 % – již nyní probíhá bez cel. Nejde však jen o samotné celní úlevy, ale také o specifické komodity, s nimiž se mezi oběma partnery obchoduje.

O konkrétních komoditách pro EuroZprávy.cz promluvil kanadský politolog Charles-Étienne Beaudry, který obrazně řečeno „nabídl na stůl“ možnost zvýšeného dovozu zkapalněného zemního plynu a ropy z Kanady do EU. Tento krok by mohl být výhodný pro obě strany – Kanada by získala silnější odbytiště v Evropě, zatímco Unie by mohla efektivněji snižovat svou závislost na ruských energetických dovozech. Obě ekonomické mocnosti by si tak vzájemně „podrbaly záda“.

Beaudry zároveň upozornil na zásadní princip kanadského obchodu, který tradičně probíhá ve směru sever–jih – tedy mezi jednotlivými provinciemi a jejich obchodními partnery v USA, zatímco spolupráce ve směru východ–západ je podstatně slabší. Obchodní válka se Spojenými státy by však mohla tento trend narušit a přispět k posílení vnitrostátní obchodní výměny v rámci Kanady.

A právě zde se otevírá další strategická výhoda – obchodní válka s USA může Kanadě pomoci posílit vnitrostátní dodavatelské řetězce, které budou efektivněji fungovat na domácí úrovni. Zároveň rozšíření obchodu s EU a klíčovými pacifickými partnery, jako jsou Japonsko či Jižní Korea, vytváří ideální podmínky pro rozvoj logistiky, zejména v oblasti přístavní infrastruktury.

Pokud se Kanadě podaří proměnit tyto nepříznivé podmínky ve svou výhodu, mohla by se stát inspirací i pro Evropskou unii. Transatlantický obchod s USA samozřejmě nezmizí a bude pokračovat, avšak hledání nových odbytišť s výhodnějšími cenami je logickým krokem. Řada zemí za Atlantikem má potenciál částečně kompenzovat ztráty z amerického trhu, nicméně Spojené státy zůstanou i nadále klíčovým obchodním partnerem.

Obchod s USA je nepostradatelný

Stačí se podívat na některé klíčové americké společnosti, bez nichž by se Evropská unie jen stěží obešla. V oblasti špičkových technologií a sociálních sítí hrají dominantní roli giganti jako Nvidia, Microsoft, Meta, Alphabet (Google) či Apple – a produkty alespoň jedné z těchto firem jsou dnes takřka nepostradatelné pro většinu Evropanů.

Výrazné postavení mají americké firmy i v automobilovém průmyslu. Elektromobily Tesla se na evropských silnicích objevují stále častěji, i když prodeje této značky po kontroverzních výstupech Elona Muska, včetně jeho aktivit na půdě Bílého domu, zaznamenaly výrazný pokles. Potenciální omezení dovozu či výroby vozů Ford, Jeep, Chevrolet nebo ikonických motocyklů Harley-Davidson by navíc představovalo další citelný zásah do evropského trhu. Konkrétně vozy značky Ford se v České republice těší velké oblibě – a to jak starší, tak nové modely.

Evropská unie má v automobilovém průmyslu dostatek vlastních zdrojů a teoreticky by se na transatlantický obchod nemusela spoléhat. Přesto zůstávají Spojené státy klíčovým odbytištěm, zejména pro německé automobilky. Právě na ně opakovaně narážel Trump během svých kampaňových projevů, když s nelibostí komentoval fakt, že německé vozy „zaplavily“ newyorský Manhattan.

Na koho se obrátit?

V širším kontextu existuje řada trhů, na které se Evropská unie i další země postižené Trumpovými cly mohou obrátit. Mnohé z těchto alternativ však představují Pyrrhovo vítězství – krátkodobý ekonomický zisk může být vykoupen dlouhodobými strategickými riziky. Například orientace na Čínu sice nabízí obrovské výrobní kapacity a nízké náklady, ale zároveň vyvolává vážné bezpečnostní obavy – a to jak v oblasti ekonomické závislosti, tak kybernetické bezpečnosti.

Nahrazení amerických technologických gigantů čínskými alternativami by navíc znamenalo zásadní riziko pro informační svrchovanost Evropské unie. Ačkoli někteří uživatelé, například platformy X (dříve Twitter), by možná výraznou změnu nepocítili, na širší úrovni by to mohlo mít dalekosáhlé dopady na kontrolu dat a ochranu soukromí.

Vedle Číny se jako alternativní obchodní partneři nabízí Japonsko a Jižní Korea, které již dnes patří mezi klíčové hráče v hospodářských vztazích s EU. Největší překážkou v prohlubování této spolupráce však zůstává geografická vzdálenost – čím blíže jsou si trhy, tím výhodnější a pružnější bývá obchodní výměna. Vysoké náklady na logistiku a dopravu mohou částečně kompenzovat pokročilé technologie a kvalitní produkce, avšak z hlediska rychlosti a cenové efektivity nelze přehlížet výhody regionálních partnerů.

Na druhé straně Čína zůstává ekonomickou velmocí, která dokáže vyrobit prakticky cokoli za zlomek ceny oproti Západu. To z ní činí atraktivního, avšak problematického partnera, jehož obchodní praktiky – od státních subvencí po netransparentní podmínky – vzbuzují obavy nejen v Bruselu, ale i ve Washingtonu. Evropská unie tak stojí před klíčovým dilematem: hledat bezpečnější a stabilnější obchodní partnery, nebo akceptovat rizika spojená s levným, ale geopoliticky citlivým trhem.

Pro některé země, zejména v Latinské Americe, může být řešením regionální spolupráce. Například Mexiko, Brazílie či Argentina by mohly poskytnout alternativní dodavatelské řetězce a částečně nahradit výpadky způsobené americkými cly. Je však nutné brát v potaz politickou a ekonomickou stabilitu těchto zemí, která může být v porovnání se Západem méně předvídatelná.

Ať už se jednotlivé státy rozhodnou pro jakoukoli strategii, jedno je jisté – obchodní války zřídka končí jednostranným vítězstvím. Spíše vedou k přeskupení obchodních vztahů, hledání nových aliancí a posilování domácích trhů. Evropská unie a další země tak stojí před výzvou, jak se co nejrychleji adaptovat na novou ekonomickou realitu a minimalizovat negativní dopady protekcionistických opatření Spojených států.