Jak reagovat na obchodní válku se Spojenými státy? Země zasažené protekcionistickými opatřeními administrativy Donalda Trumpa stojí před zásadním rozhodnutím: přijmout novou realitu a hledat alternativní obchodní partnery, nebo setrvat na americkém trhu a cla jednoduše „překousnout“.
Trumpova cla namířená proti nejbližším obchodním partnerům jsou strašákem v pravém slova smyslu – a z nemalé části oprávněně. Například cla na kanadské zboží mohou citelně zasáhnout nejen spotřebitelské ceny v USA, ale i samotnou kanadskou ekonomiku. Ta se přitom řadí mezi nejvyspělejší na světě a jako člen G7 hraje klíčovou roli v globálním hospodářství.
Americký prezident nejprve oznámil cla proti Kanadě začátkem února, poté jejich zavedení o měsíc odložil a v březnu zopakoval tentýž krok. Mezitím však v zemi javorového listu zesílil protiamerický, respektive protitrumpovský sentiment natolik, že Ottawa vnímala zavedení razantních protiopatření nejen jako ekonomickou nutnost, ale i jako promyšlený politický tah.
Podobné tendence lze pozorovat i u dalšího klíčového obchodního partnera USA – Evropské unie. Trump oznámil zavedení 25% cel na veškerý dovoz oceli a hliníku, na což Brusel reagoval tvrdým protiúderem a uvalil cla na rozsáhlý seznam zboží čítající desítky stran. Sama „královna“ EU, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, vyjádřila nad tímto krokem lítost, avšak zdůraznila, že ochrana unijního trhu je v dané situaci nezbytná.
Sledujeme tedy plnohodnotnou obchodní válku, před níž ekonomové varovali už po Trumpově listopadovém zvolení. Tato konfrontace však může paradoxně posloužit jako katalyzátor pro diverzifikaci zahraničního obchodu – nejen v Kanadě a Evropské unii, ale i daleko za jejich hranicemi. Do obchodní války s USA jsou již zapojeny Čína a Mexiko, přičemž hrozí, že brzy do ní vstoupí i další klíčoví hráči, jako Japonsko, Jižní Korea nebo ostatní země Latinské Ameriky.
Evropská unie už delší dobu aktivně rozšiřuje své obchodní vztahy mimo tradiční partnery. Energetická krize ji přiměla hledat nové dodavatele surovin, zejména ropy a zemního plynu. Vedle Ázerbájdžánu může využít i relativně stabilních vztahů se státy jako Saúdská Arábie či Katar. Právě Katar v posledních letech intenzivně posiluje svou obchodní diplomacii na půdě EU – a v této turbulentní době by mu to mohlo přinést značné výhody.
Klíčovou otázkou zůstává, jak se budou nadále vyvíjet obchodní vztahy mezi EU a Kanadou. Jak pro EuroZprávy.cz uvedl ekonom Libor Žídek z Masarykovy univerzity v Brně, naprostá většina vzájemného obchodu – přibližně 98 % – již nyní probíhá bez cel. Nejde však jen o samotné celní úlevy, ale také o specifické komodity, s nimiž se mezi oběma partnery obchoduje.
O konkrétních komoditách pro EuroZprávy.cz promluvil kanadský politolog Charles-Étienne Beaudry, který obrazně řečeno „nabídl na stůl“ možnost zvýšeného dovozu zkapalněného zemního plynu a ropy z Kanady do EU. Tento krok by mohl být výhodný pro obě strany – Kanada by získala silnější odbytiště v Evropě, zatímco Unie by mohla efektivněji snižovat svou závislost na ruských energetických dovozech. Obě ekonomické mocnosti by si tak vzájemně „podrbaly záda“.
Beaudry zároveň upozornil na zásadní princip kanadského obchodu, který tradičně probíhá ve směru sever–jih – tedy mezi jednotlivými provinciemi a jejich obchodními partnery v USA, zatímco spolupráce ve směru východ–západ je podstatně slabší. Obchodní válka se Spojenými státy by však mohla tento trend narušit a přispět k posílení vnitrostátní obchodní výměny v rámci Kanady.
A právě zde se otevírá další strategická výhoda – obchodní válka s USA může Kanadě pomoci posílit vnitrostátní dodavatelské řetězce, které budou efektivněji fungovat na domácí úrovni. Zároveň rozšíření obchodu s EU a klíčovými pacifickými partnery, jako jsou Japonsko či Jižní Korea, vytváří ideální podmínky pro rozvoj logistiky, zejména v oblasti přístavní infrastruktury.
Pokud se Kanadě podaří proměnit tyto nepříznivé podmínky ve svou výhodu, mohla by se stát inspirací i pro Evropskou unii. Transatlantický obchod s USA samozřejmě nezmizí a bude pokračovat, avšak hledání nových odbytišť s výhodnějšími cenami je logickým krokem. Řada zemí za Atlantikem má potenciál částečně kompenzovat ztráty z amerického trhu, nicméně Spojené státy zůstanou i nadále klíčovým obchodním partnerem.
Obchod s USA je nepostradatelný
Stačí se podívat na některé klíčové americké společnosti, bez nichž by se Evropská unie jen stěží obešla. V oblasti špičkových technologií a sociálních sítí hrají dominantní roli giganti jako Nvidia, Microsoft, Meta, Alphabet (Google) či Apple – a produkty alespoň jedné z těchto firem jsou dnes takřka nepostradatelné pro většinu Evropanů.
Výrazné postavení mají americké firmy i v automobilovém průmyslu. Elektromobily Tesla se na evropských silnicích objevují stále častěji, i když prodeje této značky po kontroverzních výstupech Elona Muska, včetně jeho aktivit na půdě Bílého domu, zaznamenaly výrazný pokles. Potenciální omezení dovozu či výroby vozů Ford, Jeep, Chevrolet nebo ikonických motocyklů Harley-Davidson by navíc představovalo další citelný zásah do evropského trhu. Konkrétně vozy značky Ford se v České republice těší velké oblibě – a to jak starší, tak nové modely.
Evropská unie má v automobilovém průmyslu dostatek vlastních zdrojů a teoreticky by se na transatlantický obchod nemusela spoléhat. Přesto zůstávají Spojené státy klíčovým odbytištěm, zejména pro německé automobilky. Právě na ně opakovaně narážel Trump během svých kampaňových projevů, když s nelibostí komentoval fakt, že německé vozy „zaplavily“ newyorský Manhattan.
Na koho se obrátit?
V širším kontextu existuje řada trhů, na které se Evropská unie i další země postižené Trumpovými cly mohou obrátit. Mnohé z těchto alternativ však představují Pyrrhovo vítězství – krátkodobý ekonomický zisk může být vykoupen dlouhodobými strategickými riziky. Například orientace na Čínu sice nabízí obrovské výrobní kapacity a nízké náklady, ale zároveň vyvolává vážné bezpečnostní obavy – a to jak v oblasti ekonomické závislosti, tak kybernetické bezpečnosti.
Nahrazení amerických technologických gigantů čínskými alternativami by navíc znamenalo zásadní riziko pro informační svrchovanost Evropské unie. Ačkoli někteří uživatelé, například platformy X (dříve Twitter), by možná výraznou změnu nepocítili, na širší úrovni by to mohlo mít dalekosáhlé dopady na kontrolu dat a ochranu soukromí.
Vedle Číny se jako alternativní obchodní partneři nabízí Japonsko a Jižní Korea, které již dnes patří mezi klíčové hráče v hospodářských vztazích s EU. Největší překážkou v prohlubování této spolupráce však zůstává geografická vzdálenost – čím blíže jsou si trhy, tím výhodnější a pružnější bývá obchodní výměna. Vysoké náklady na logistiku a dopravu mohou částečně kompenzovat pokročilé technologie a kvalitní produkce, avšak z hlediska rychlosti a cenové efektivity nelze přehlížet výhody regionálních partnerů.
Na druhé straně Čína zůstává ekonomickou velmocí, která dokáže vyrobit prakticky cokoli za zlomek ceny oproti Západu. To z ní činí atraktivního, avšak problematického partnera, jehož obchodní praktiky – od státních subvencí po netransparentní podmínky – vzbuzují obavy nejen v Bruselu, ale i ve Washingtonu. Evropská unie tak stojí před klíčovým dilematem: hledat bezpečnější a stabilnější obchodní partnery, nebo akceptovat rizika spojená s levným, ale geopoliticky citlivým trhem.
Pro některé země, zejména v Latinské Americe, může být řešením regionální spolupráce. Například Mexiko, Brazílie či Argentina by mohly poskytnout alternativní dodavatelské řetězce a částečně nahradit výpadky způsobené americkými cly. Je však nutné brát v potaz politickou a ekonomickou stabilitu těchto zemí, která může být v porovnání se Západem méně předvídatelná.
Ať už se jednotlivé státy rozhodnou pro jakoukoli strategii, jedno je jisté – obchodní války zřídka končí jednostranným vítězstvím. Spíše vedou k přeskupení obchodních vztahů, hledání nových aliancí a posilování domácích trhů. Evropská unie a další země tak stojí před výzvou, jak se co nejrychleji adaptovat na novou ekonomickou realitu a minimalizovat negativní dopady protekcionistických opatření Spojených států.
Viceprezident JD Vance by měl v úterý odcestovat do Islámábádu v čele americké delegace, pokud Írán skutečně potvrdí svou účast na dalším kole mírových rozhovorů. Cesta se uskuteční v napjaté atmosféře, neboť se rychle blíží termín vypršení současného dvoutýdenního příměří. Spolu s viceprezidentem budou na cestě také zvláštní vyslanec Steve Witkoff a prezidentův zeť Jared Kushner.
Kanadský premiér Mark Carney ve svém desetiminutovém videoprojevu varoval, že dosud silné ekonomické vazby na Spojené státy představují pro zemi slabinu, kterou je nutné napravit. Podle něj se svět stal nebezpečnějším a rozdělenějším místem. Carney konstatoval, že USA zásadně změnily svůj přístup k obchodu a zavedly tarify na úrovni, jakou nebylo možné vidět od doby Velké hospodářské krize.
Evropské vlády se postupně odklánějí od využívání populárních aplikací pro zasílání zpráv, jako jsou WhatsApp a Signal. Státy včetně Francie, Německa, Polska, Nizozemska, Lucemburska a Belgie začaly zavádět vlastní, interní komunikační systémy určené pro vládní úředníky. Cílem je zamezit sdílení citlivých informací přes platformy, které nemají pod kontrolou. Podobnou cestou se vydává také NATO a Evropská komise plánuje přechod na zabezpečené vlastní řešení ještě do konce letošního roku.
Írán zvažuje svou účast na potenciálních mírových rozhovorech s USA, definitivní rozhodnutí však zatím nepadlo. Podle nejmenovaného vysoce postaveného íránského představitele je postoj Teheránu k těmto jednáním pozitivní. Americká delegace by měla brzy zamířit do Pákistánu na další kolo rozhovorů, ačkoliv íránská strana dosud svou účast nepotvrdila.
Politická změna v Maďarsku, kde ve volbách zvítězil Péter Magyar, přináší zásadní obrat v evropském přístupu k Izraeli. Odchod Viktora Orbána z premiérského křesla znamená pro izraelskou vládu ztrátu jednoho z nejspolehlivějších spojenců v rámci Evropské unie. Orbán opakovaně využíval právo veta, aby Benjamina Netanjahua chránil před tlakem ostatních členských států. Tato diplomatická izolace přichází v době, kdy v evropských metropolích sílí kritika vůči izraelským krokům a sílí snahy o omezení vzájemných vztahů.
Válečný konflikt v Íránu, který trvá již 44 dní, přinesl prudký nárůst cen ropy a plynu a stal se pro mnoho států bolestnou připomínkou zranitelnosti jejich ekonomik závislých na fosilních palivech. Od Evropské unie přes Spojené království až po Filipíny a Jižní Koreu sílí volání po rychlém přechodu k elektrifikaci a budování infrastruktury pro čistou energii. Vlády vnímají obnovitelné a jaderné zdroje jako dlouhodobé řešení, které má jejich ekonomiky ochránit před výkyvy globálních trhů s fosilními palivy. Tento proces však naráží na nepříjemnou skutečnost, že cesta k energetické nezávislosti vede přímo do náruče Číny, která ovládá drtivou většinu trhu s technologiemi pro čistou energii a kritickými minerály.
Po americké speciální operaci v lednu 2026, při níž byl dopaden diktátor Nicolás Maduro, prochází Venezuela procesem politické liberalizace. Prozatímní prezidentka Delcy Rodríguez a vládní strana PSUV podnikají kroky směřující k přípravě na budoucí svobodné volby. Tento vývoj, který se odehrává v pozadí, naznačuje posun země směrem k demokracii a ekonomické obnově.
Putinova pozice je v současnosti oslabena válkou na Ukrajině, ekonomickou recesí a útoky dronů, které ohrožují ruskou schopnost vyvážet ropu. Do této situace se přidávají obavy z vývoje v Čečensku, kde systém Ramzana Kadyrova vykazuje zjevné známky únavy a nestability. Otazníky se vznášejí nad zdravím samotného vládce i nad budoucností celého regionu, který byl historicky jedním z nejvíce vzpurných území ruské federace.
Prodeje elektromobilů v kontinentální Evropě zaznamenaly v březnu prudký nárůst o 51 procent. Tento trend úzce souvisí s rostoucími cenami benzinu a nafty, které vyvolal probíhající konflikt v Íránu. Data ukazují, že v březnu bylo registrováno 224 000 nových elektrických vozidel, přičemž za první tři měsíce roku dosáhl jejich počet půl milionu. To představuje nárůst o 33,5 procenta oproti stejnému období předchozího roku, jak uvádí analýza organizací New AutoMotive a E-Mobility Europe.
Ukrajinské jednotky stále častěji nasazují v bojových operacích pozemní drony a robotické systémy namísto lidských vojáků. Příkladem je mise jednotky NC13 ze Třetí samostatné útočné brigády, která dokázala obsadit nepřátelskou pozici a zajmout ruské vojáky výhradně za pomoci dálkově ovládaných strojů. Velitel jednotky Mykola Zinkevyč potvrdil, že při této operaci nepadl jediný výstřel ze strany pěchoty. Dnes se tyto mise staly pro jednotku běžnou součástí každodenní činnosti.
Bývalý prezident a někdejší velitel letectva Rumen Radev dosáhl výrazného volebního vítězství. Jeho strana Progresivní Bulharsko získala 44,7 procenta hlasů, což jí v dvousetčtyřicetičlenném národním shromáždění zajistilo odhadem 131 křesel. Jde o první případ od roku 1997, kdy jedna politická formace získala v zemi absolutní většinu. Tento výsledek by mohl ukončit roky politické nestability a střídání krátkodobých koalic, které následovaly po pádu vlády dlouholetého premiéra Bojka Borisova.
Skotský ministr Douglas Alexander se zastal premiéra Keira Starmera v souvislosti s kontroverzním jmenováním Petera Mandelsona velvyslancem v USA. Podle Alexandera šlo o chybu, za kterou se premiér již omluvil, ale vyloučil, že by Starmer v této věci lhal, neboť o selhání při bezpečnostní prověrce nebyl informován.