Česko se má kde inspirovat: Jak se malé státy naučily přežít ve světě ziskuchtivých velmocí?

Íránský raketový útok na americkou základnu v Kataru opět ukázal tvrdou pravdu: v mezinárodní politice přežívají jen ti, kdo jsou připraveni čelit síle silou. Zvlášť to platí pro menší země, které mají za sousedy mocnosti. Ty často nehrají podle pravidel – mění hranice, ignorují dohody a prosazují své zájmy bez ohledu na ostatní.

Tyto tlaky můžeme rozdělit do tří kategorií. Expanzionismus znamená snahu rozšířit svůj vliv – vojensky, ekonomicky nebo kulturně. Iredentismus usiluje o získání území, kde žijí „spřízněné“ národy, často s odkazem na historii. Revizionismus je pak snaha přepsat celý mezinárodní řád i s pravidly, hranicemi a institucemi.

Příklady najdeme po celém světě. Čína staví silnice a přístavy v cizích zemích a zároveň posiluje armádu v okolí Tchaj-wanu. Írán používá milice a kyberútoky k ovlivňování sousedních států. Rusko útočí na Ukrajinu a snaží se obnovit vliv, jaký mělo za dob Sovětského svazu. A Severní Korea přežívá díky jadernému vydírání. Naproti tomu USA si udržují postavení světové mocnosti kombinací vojenské síly a technologickým a kulturním vlivem.

Každá velmoc obklopuje řada menších států, které jsou často prvními v řadě, pokud se mocnější soused rozhodne prosazovat svůj vliv. Dějiny přitom opakovaně ukázaly, že právě tyto země bývají nejzranitelnější – a že přežití v jejich případě závisí na včasné přípravě.

Před první světovou válkou se v Evropě rozhořelo bezpečnostní dilema: státy si nebyly jisté úmysly svých sousedů, a tak zbrojily v nebývalém tempu. Výsledkem byla eskalace napětí a následně válka, v níž menší země často nedokázaly klást odpor. Velmoci pak sváděly vleklé a krvavé boje na západní i východní frontě.

Druhá světová válka tento vývoj dále prohloubila. Nacistické Německo dosáhlo takového mocenského postavení, že se mu většina evropských států nedokázala postavit – buď byla vojensky poražena, nebo se dostala pod německý vliv. Na evropském kontinentu tak zůstaly jen tři hlavní aktéři: Velká Británie, nacistické Německo a Sovětský svaz. Itálie, ač původně samostatná velmoc, se postupně stala jen nástrojem Hitlerovy expanze.

Izrael jako nejjasnější příklad

Po druhé světové válce se ukázalo, že malé státy nemohou spoléhat na mezinárodní právo nebo diplomacii samotnou. Pokud chtějí přežít v prostředí, kde o bezpečnosti rozhoduje síla, mají v zásadě dvě možnosti: spojit se do obranných aliancí nebo vybudovat dostatečně silnou armádu, která je učiní nedotknutelnými.

Jasný důkaz této strategie poskytl případ nově vzniklého Izraele. Když v květnu 1948 zaútočila na mladý stát koalice arabských armád, bylo zřejmé, že Izraelci nemají jinou volbu než se bránit – a to za každou cenu. Díky rozsáhlé zahraniční podpoře, včetně výzbroje z tehdejšího Československa, se jim podařilo invazi odrazit. V roce 1967 pak Izrael přešel do ofenzivy, když v Šestidenní válce podnikl preemptivní úder proti Egyptu a Sýrii a během několika dní dosáhl rozhodujícího vítězství.

Z Izraele se postupně stala regionální vojenská mocnost. Disponuje vysoce modernizovanou armádou, silným letectvem a elitními zpravodajskými službami, které patří k nejúčinnějším na světě. Tento vývoj ukazuje, že i malý stát si může vybudovat odstrašující kapacitu – pokud investuje do obrany důsledně a s jasným strategickým cílem. Nemluvě o tom, že Izrael investoval značný kapitál do vývoje a výroby jaderných zbraní.

Jiný případ pro Evropu

Po druhé světové válce se Evropa ocitla v novém mocenském uspořádání, které určovalo další dekády. Kontinent se rozdělil na dvě geopolitické sféry – západní pod bezpečnostní garancí Spojených států a východní, v níž dominoval Sovětský svaz. Tento bipolární svět vytvořil z menších států šachové figurky ve hře velmocenských zájmů, ale zároveň je přinutil hledat způsoby, jak zajistit vlastní bezpečnost v rámci širšího systému.

Na západě tak vznikla Severoatlantická aliance (NATO), která od svého založení v roce 1949 poskytuje rámec pro kolektivní obranu. NATO bylo od počátku nejen vojenským, ale i politickým projektem – mělo zabránit opakování válečného zničení Evropy a vytvořit trvalý bezpečnostní blok vůči Sovětskému svazu. Ten reagoval založením Varšavské smlouvy (1955), která formálně sdružovala země východního bloku, fakticky však sloužila k upevnění sovětské kontroly.

Zatímco Varšavská smlouva po pádu komunistických režimů a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zanikla, NATO nejen přežilo, ale rozšířilo se o řadu států střední a východní Evropy – tedy těch, které kdysi tvořily sovětskou sféru vlivu. Dnes má Aliance 32 členských států a zůstává nejsilnější vojenskou strukturou kolektivní obrany na světě.

Základní princip NATO – článek 5 Washingtonské smlouvy – stanovuje, že útok na jednoho člena je útokem na všechny. Tento závazek poskytuje i těm nejmenším členským státům výrazné odstrašující postavení. V praxi to znamená, že například Lotyšsko, Estonsko nebo Černá Hora nejsou jen samy za sebe – případný agresor by čelil celé Alianci, včetně její jaderné triády a globálních kapacit.

Kolektivní obrana tak přestává být abstraktní pojmem. Pro menší státy, které čelí tlaku ze strany silnějších sousedů nebo nestabilních regionů, je to životně důležitá pojistka – zároveň však i závazek. Bezpečnost v rámci NATO není pasivní benefit, vyžaduje aktivní přístup, který zahrnuje investice do obrany, interoperabilitu se spojenci a politickou stabilitu.

Případ za všechny

Představme si, že v časných ranních hodinách dojde k narušení estonských hranic ruskými ozbrojenými silami – pod záminkou „ochrany ruskojazyčného obyvatelstva“ v oblasti Narvy. V krátkém čase ruské jednotky obsadí několik pohraničních obcí a prohlásí vznik „autonomního regionu“ a de facto zopakují scénář známý z Krymu či Donbasu.

Estonsko okamžitě aktivuje článek 5 Severoatlantické smlouvy, který zakládá princip kolektivní obrany. Krizové zasedání Severoatlantické rady probíhá v řádu hodin, stejně jako konzultace mezi velitelskými strukturami NATO a národními vládami. Z předem připravených scénářů se spouští tzv. plán posílené předsunuté obrany, v jehož rámci jsou vyslány posily do Pobaltí – především americké, britské, německé a polské jednotky.

Aliance zároveň zahajuje informační a diplomatickou ofenzivu – ruský útok je označen za hrubé porušení mezinárodního práva a bezpečnostní architektury v Evropě. Vojenská odpověď NATO je koncipována nejen jako obrana estonského území, ale i jako signál odhodlání, že neexistuje „malý členský stát“, jehož napadení by zůstalo bez odpovědi.

Na místě dochází k prudkým bojům, avšak ruský postup se rychle zastavuje. NATO využívá leteckou převahu, přesnou logistiku a jednotné velení, zatímco Rusko čelí i vnitřním problémům – demoralizaci, nedostatku zásob a odporu veřejnosti. Ztráty na obou stranách stoupají, ale aliance udržuje kontrolu nad klíčovým územím a zároveň připravuje cestu k diplomatickému řešení.

Případ Estonska demonstruje, že i malý stát může vzdorovat výrazně silnějšímu agresorovi – pokud není sám. Díky začlenění do struktury NATO má Estonsko k dispozici nejen technologicky vyspělou vojenskou podporu, ale i politické zázemí a morální autoritu celé aliance.

Ruský útok se tak nestává jednostranným diktátem síly, ale střetem s organizovanou a jednotnou odpovědí kolektivní obrany. Estonsko odolává nikoli navzdory své velikosti, ale právě proto, že svou bezpečnost neřeší izolovaně. V systému, kde spojenectví znamená sílu, i malý stát může být bezpečný.

Životně důležitá kooperace

Události 20. století znovu a znovu potvrdily, že žádný menší stát nemůže čelit agresi mocného protivníka sám. V době, kdy rozhoduje nejen velikost armády, ale i schopnost vytvářet koalice, se právě mezinárodní spolupráce ukazuje jako klíčový faktor přežití.

Prvním příkladem této reality byla Korejská válka, která vypukla v roce 1950. Po bleskovém útoku ze strany Severní Koreje byla Jižní Korea na pokraji kolapsu. Tehdy však do konfliktu vstoupily ozbrojené síly Spojených států a dalších států pod hlavičkou Organizace spojených národů. Společný zásah zabránil pádu jihokorejského režimu, i přesto, že se do války následně zapojila i Čína na straně KLDR. Mnohonárodní akce ukázala, že společná obrana menšího státu může odolat i silné vojenské mašinerii, pokud existuje jasná politická vůle a efektivní vojenské velení.

O několik desetiletí později se podobná situace zopakovala na Blízkém východě. V srpnu 1990 Irák pod vedením Saddáma Husajna vojensky obsadil sousední Kuvajt – malý, ale strategicky významný stát s rozsáhlými ropnými zásobami. Mezinárodní reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Pod mandátem OSN vznikla rozsáhlá koalice čítající přes tři desítky zemí, vedená Spojenými státy. Během několika měsíců byla vybudována mohutná vojenská infrastruktura a začátkem roku 1991 koalice zahájila operaci Pouštní bouře. Výsledkem byla drtivá porážka iráckých sil a osvobození Kuvajtu.

Tyto dvě historické epizody nejsou pouze důkazem vojenské efektivity mezinárodních aliancí, ale i potvrzením, že i velmi silný agresor může být zastaven – pokud se mezinárodní společenství shodne na společném postupu. Jihokorejský i kuvajtský případ ukazují, že v systému globální bezpečnosti mohou být i malé státy ochráněny, pokud jsou schopné vyvolat zájem a loajalitu silnějších partnerů.

Katar není výjimkou

Pondělní útok íránskými balistickými raketami na leteckou základnu Al-Udeid v Kataru ukázal, jak klíčová je pro malé státy kvalitní obrana a strategické partnerství. Podle amerického centrálního velení (CENTCOM) se útok podařilo úspěšně odrazit díky rychlé a koordinované reakci amerických a katarských sil. K likvidaci hrozby byly nasazeny systémy protivzdušné obrany Patriot, přičemž nedošlo k žádným ztrátám na životech.

Katar v posledních desetiletích systematicky investoval do modernizace své obrany, zejména protivzdušných schopností. Zároveň těží z dlouhodobé spolupráce se Spojenými státy, která trvá již padesát let. Generál Michael E. Kurilla potvrdil závazek amerických sil chránit nejen vlastní vojáky, ale i regionální partnery. „Naši protivníci by neměli mít žádné pochybnosti o našem odhodlání a schopnostech,“ uvedl.

Případ Kataru přesně ukazuje, jak může i menší stát čelit útoku velmoci – pokud má vybudovanou obrannou infrastrukturu a pevné alianční vazby. V prostředí, kde bezpečnost zůstává nejistá, je právě kombinace technické připravenosti a strategických spojenectví klíčová pro odvrácení rizika a udržení suverenity.