Život ukrajinských mediků na frontě: Zraněné přenáší pěšky, vzácným zdravotnickým materiálem ošetřují i ruské vojáky

Mezi účastníky programu patří i Elena Olenivská, která podle webu Kyiv Post svým křehkým zjevem na první pohled neodpovídá typické představě o frontovém zdravotníkovi. Její motivace ke vstupu do armády byla přitom hluboce osobní a tragická. K vojenskému letectvu a následně k záchranářům se připojila poté, co její snoubenec zahynul v březnu 2022 během bojů v Irpini. Přestože ji matka naléhavě přemlouvala k odjezdu do zahraničí, Elena se rozhodla zůstat a pomáhat přímo v oblastech bojů, protože po návratu do civilního prostředí v Černivcích cítila naprosté odcizení od běžného života.

Klíčovým momentem pro ni bylo setkání s Kateřinou Haluškou z dobrovolnického zdravotnického praporu Hospitaléři, který na Donbase působí již od roku 2014. Elena, která měla původní vzdělání v oboru urgentní medicíny, okamžitě přijala nabídku pracovat jako záchranářka v evakuačním týmu. Původně sice zvažovala vstup k útočné pěchotě, kde si představovala hrdinskou smrt v boji, ale nakonec si uvědomila, že smysluplnější a těžší cesta je zůstat naživu a zachraňovat ostatní. Od té doby prošla řadou nebezpečných úseků od Černihivské až po Záporožskou oblast, přičemž nejvýrazněji jí v paměti utkvěla její první rotace u Avdiivky.

Dalším záchranářem, který prošel nejtěžšími boji, je mladý Ivan s přezdívkou „Ivo“, který do služby u Státní pohraniční služby nastoupil v roce 2019 hned po dostudování zdravotnické školy. Inspirován svým strýcem, jenž bojoval na východě země, odmítl zůstat pouhým přihlížejícím a rozhodl se převzít odpovědnost za obranu vlasti. Během plnohodnotné invaze prošel osvobozováním Sum, charkovskou protiofenzívou i boji na linii Lyman-Kupjansk, až se nakonec dostal do sumsko-kurského sektoru. Zde vede evakuační tým, jehož úkolem je vytahovat zraněné vojáky z obrněných vozidel pod palbou a udržet je naživu během transportu na stabilizační body.

Pro Ivana bylo největší výzvou překonání strachu z profesního pochybení, protože ve válce může každá malá chyba zdravotníka stát někoho život. S hrdostí však prohlašuje, že díky profesionalitě jeho týmu mu během evakuací nezemřel v náručí ani jeden voják. Nejtěžší momenty pro něj představují chvíle, kdy se z vysílačky nebo armádních komunikačních skupin dozvídá o smrti svých spolubojovníků. V takových situacích se však záchranáři musí okamžitě zkoncentrovat, protože zármutek nesmí ohrozit pomoc těm vojákům, kteří ještě žijí a zranění teprve utrpěli.

Práci evakuačních týmů v poslední době dramaticky komplikuje masivní nasazení moderních ruských dronů, zejména těch, které jsou řízeny přes optická vlákna a jsou odolné vůči běžným systémům elektronického boje. Tyto bezpilotní letouny útočí hluboko za frontovou linií a dělají z evakuačních tras extrémně nebezpečná místa. Zdravotníci jsou kvůli tomu často nuceni transportovat zraněné na obrovské vzdálenosti pěšky nebo s využitím dálkově ovládaných robotických platforem. Útěk do Karpat pomohl Ivanovi najít ztracenou psychickou rovnováhu a naučil ho pracovat se stresem jako s trvalým partnerem, kterého nelze odstranit, ale lze s ním uzavřít příměří.

Své specifické zkušenosti z fronty sdílí také Serhij Žuravljov ze 44. mechanizované brigády, který byl mobilizován hned v první den ruské invaze, když zrovna odvážel svou rodinu do bezpečí na venkov. Své povinnosti plnil v Černihivské i Doněcké oblasti a následně byl nasazen během ukrajinské ofenzívy v ruské Kurské oblasti. Do tohoto sektoru dorazila jeho jednotka v momentě, kdy se střetávala s ustupujícími oddíly a na bojišti panoval chaos. Serhij vzpomíná, že situace byla tehdy nesmírně kritická, docházelo k velkým ztrátám a někteří ukrajinští důstojníci a spojaři tehdy padli do zajetí.

Nejsilnější psychický šok zažil Serhij v roce 2023 během svého prvního intenzivního bojového nasazení v rámci protiofenzívy, kdy na jeho stanoviště začaly proudit masivní vlny raněných. Kvůli neustálému ostřelování a vypjaté situaci nebylo možné pomoci úplně všem, přesto se zdravotníci snažili dělat maximum. V tomto období se Serhij poprvé setkal také se zraněnými ruskými zajatci. Musel tehdy řešit složité morální dilema, když ošetřoval nepřátelského vojáka se zlomenýma nohama. Věděl, že jde o nepřítele, ale jako zdravotník cítil povinnost pomoci, a navíc si uvědomoval, že tito zajatci jsou klíčoví pro budoucí výměny za zajaté ukrajinské vojáky.

Ošetřování nepřátel s sebou neslo i praktické komplikace, jelikož zdravotnický materiál na frontě je velmi vzácný a drahý. Serhij musel použít špičkové vybavení ze svých vlastních zásob, které si původně šetřil pro záchranu svých vlastních spolubojovníků. Vedle těchto situací ho hluboce zasáhly i momenty, kdy dělostřelecký granát zasáhl pozorovací stanoviště v době, kdy si šel zrovna odpočinout. Při tomto útoku zahynuli dva jeho blízcí kamarádi, z nichž jeden se teprve nedávno stal otcem. Neustálé napětí z neznáma, strach ze ztráty radiového spojení s předními liniemi a všudypřítomná odpovědnost za lidské životy zanechaly na všech medicích hluboké stopy.

Právě proto měl pobyt v horách pod záštitou nadace Repower pro unavené zdravotníky tak obrovský význam. Serhij popisuje, že při výstupech na karpatské vrcholy sice zažíval značnou fyzickou námahu, ale poprvé po dlouhé době cítil naprostou psychickou úlevu. V civilním prostředí s nulovou odpovědností mohl jeho mozek konečně odpočívat, což bylo v ostrém kontrastu s tíživou atmosférou v bojové zóně. Podobně to vnímá i Elena, pro kterou proces hojení nespočívá v klasických psychologických cvičeních, ale v otevřeném dialogu s lidmi, kteří si prošli stejným válečným peklem a mohou sdílet své vlastní reálné zkušenosti s překonáváním traumat.