Vězení jako záchrana: Ruští dezertéři raději volí celu než návrat na frontu

Právníci, kteří zastupují tyto muže, tak čelí novému úkolu: namísto obhajoby svých klientů musejí usilovat o to, aby soud uložil nepodmíněný trest. Pokud by totiž voják odešel pouze s podmínkou, znamenalo by to okamžitý návrat do války. V současnosti to může být rozsudek smrti.

Příběh jednoho z těchto vojáků, Vladimira z Luhansku, je typický. Když si vyslechl verdikt – několik let vězení za dezerci – radostí vykřikl. Podle jeho právníka byl šťastný, že se mu podařilo uniknout osudu, který čeká mnoho jeho spolubojovníků: smrt na frontě. „Lepší vězení než skončit pod keřem u Bachmutu,“ zněla slova právního zástupce. I doma jeho manželka Jelena oslavovala. „Teď víme, že žije a jednou se vrátí,“ řekla.

Vladimir se do Ruska dostal už v roce 2018, když s rodinou uprchl z Luhansku před válkou a získal ruské občanství. V roce 2022 narukoval v domnění, že mobilizace bude znamenat spíše administrativní než bojové nasazení. Jeho naděje se rychle rozplynuly – byl zařazen do útočné jednotky. Po několika měsících ve válce pochopil, že přežít je takřka nemožné.

Zranění nohy mu poskytlo krátkou dovolenou. Právě tehdy se s manželkou rozhodli pro krajní řešení: vězení. Za pomoci právníka se Vladimir záměrně ukryl a sám vyvolal proces dezerce. Po 48 hodinách se přiznal a zahájil se trestní proces. Ten trval několik měsíců a rodina se celou dobu obávala, že soud nařídí jen podmínku – tedy návrat na frontu. Nakonec však soud rozhodl o nepodmíněném trestu a rodina si oddechla. „Už nepatříme ministerstvu obrany,“ řekla Jelena.

Od začátku invaze na Ukrajinu dezertovalo podle investigativního serveru iStories nejméně 49 000 ruských vojáků. Přímý útěk z fronty je však mimořádně riskantní. Od července 2024 je legální držet vojáky v tzv. „jámách“ – provizorních vězeních, kde se používá fyzické i psychické týrání. Proto většina dezercí probíhá během dovolené nebo léčení, kdy je riziko menší.

Možnosti útěku do ciziny jsou omezené. Většina mužů nemá potřebné dokumenty ani peníze. Mnozí z nich žijí v ilegalitě – vyhýbají se bankám, mění bydliště, mizí do venkovských oblastí. Organizace Get Lost, která pomohla tisícům vojáků s únikem, uvádí, že z více než 2000 kontaktovaných vojáků jich jen asi 800 dokázalo opustit Rusko.

Vladimir a jeho žena rovněž zvažovali útěk do Gruzie, ale s ohledem na děti a změnu politického směrování této země od plánu upustili. „Nechtěli jsme riskovat. A manžel řekl, že nás nikdy neopustí,“ uvedla Jelena.

Zajímavé je, že organizace Call to Conscience eviduje rostoucí počet žádostí o pomoc při „záměrné“ dezerci. Zatímco na podzim 2023 zaznamenávali jednu žádost měsíčně, na jaře 2024 už jich bylo deset měsíčně. Cílem není útěk, ale legální proces, jehož výsledkem má být vězení.

Dostat se ale až k soudu není jednoduché. Velitelé často dezerci nehlásí okamžitě – chtějí vojáka přimět k návratu. A i když se voják sám přihlásí, může čelit nátlaku, vyhrožování nebo přímému donucení k návratu na bojiště. Server Sibir.Realii uvádí, že ke konci roku 2024 bylo přerušeno více než 150 soudních procesů, protože obžalovaní nakonec „souhlasili“ s návratem do služby.

„Je to úplný paradox,“ říká jeden z právníků. „Mým úkolem je dnes bojovat o to, aby byl klient skutečně potrestán. A to tak, aby neskončil zase na frontě.“ V praxi to znamená dokazovat soudům, že šlo o úmyslný a vážný přečin, nikoliv o nedorozumění nebo malou kázeňskou chybu.

Tato zvláštní situace ukazuje temnou stránku ruské války proti Ukrajině. Pro tisíce mobilizovaných se vězení stalo poslední jistotou, útočištěm, kde je alespoň mizivá naděje na přežití. Je to nový druh exilu – ne za hranice země, ale za mříže, kde nečeká kulka, ale čas.