Uhořet, nebo se nechat zastřelit. Írán se během jediné noci proměnil v peklo na zemi

Vše začalo ve čtvrtek v podvečer, kdy se tisíce demonstrantů shromáždily v blízkosti bazaru, tradičního srdce města. Šestatřicetiletý Ali vzpomíná, že atmosféra byla zpočátku plná naděje a jednoty. Lidé všech věkových kategorií, včetně rodin s dětmi, provolávali hesla za svobodu. Ani vypnutí internetu nikoho neznepokojilo, protože v obrovském davu, který Ali odhadoval na více než 20 000 lidí, se demonstranti cítili bezpečně a silní.

Důvody k protestům byly hluboce zakořeněné v ekonomickém zoufalství. Čtyřicetiletý Siamak popisuje, jak ho ke vstupu do ulic dohnala prostá nemožnost nakoupit základní potraviny. Jen dva kilogramy mandarinek stály v přepočtu více, než činí denní mzda íránského pracovníka. Právě tento pocit beznaděje a hladu přerostl v boj za lidskou důstojnost, který vyhnal do ulic i ty, kteří dříve váhali.

Kolem osmé hodiny večer se však jubilantní nálada změnila v čirý děs. Do ulic vjely bílé vozy Toyota Hilux vybavené kulomety a maskované ozbrojené složky začaly dav obkličovat. Ali popisuje momenty před katastrofou jako sekundy, kdy se všem rozbušilo srdce předtuchou něčeho strašného. Nikdo si však v tu chvíli nedokázal představit rozsah násilí, které mělo následovat.

Krátce nato začal historický bazar hořet. Plameny se šířily extrémně rychle a lidé uvnitř se ocitli v bezvýchodné situaci. Museli si vybrat, zda zůstanou v úzkých uličkách a uhoří, nebo se pokusí uniknout do ulic, kde na ně čekaly bezpečnostní složky. Podle svědků ozbrojenci úmyslně bránili hasičům ve vjezdu do oblasti a aktivně napadali ty, kteří se snažili požár svépomocí uhasit.

Když začali lidé před ohněm utíkat, bezpečnostní Uhsíly na ně zahájily palbu. Svědci popisují přímou střelbu do hlav prchajících, a to i z těžkých zbraní. Ali se slzami v očích vzpomíná, jak viděl umírat děti, ženy i staré lidi. „Bylo to, jako byste viděli hořet samotné peklo,“ říká s tím, že na tyto obrazy nikdy nezapomene. Ozbrojenci prý doslova pronásledovali ty, kteří už jednou unikli smrti v plamenech.

Zatímco státní média tvrdila, že bazar zapálili „vzpurníci podporovaní cizinou“, svědectví z místa mluví o systematickém vyhlazování. Siamak, který sledoval dění z nedaleké střechy, slyšel nepřetržitou palbu a výbuchy tzv. zvukových bomb. Podle něj ozbrojenci nenechali raněné žít a ty, kteří přežili střelbu v bazaru, „dodělávali“ při pokusu o útěk z města.

Katastrofální situaci potvrzují i zprávy z nemocnic, přestože lékaři mluví pouze pod podmínkou anonymity. Pohotovosti byly zaplaveny stovkami obětí s těžkými popáleninami třetího a čtvrtého stupně. Mnoho pacientů mělo kombinovaná zranění – byli zasaženi kulkami ve chvíli, kdy prchali před ohněm. Podle lékařů vzorec zranění odpovídal spíše městskému boji než běžnému potlačování nepokojů.

Když se Ali v brzkých ranních hodinách vrátil k bazaru, naskytl se mu pohled na město obrácené v popel. Shořelo přibližně 500 obchodů a v ulicích ležela těla, která byla popálená k nepoznání. Identifikace obětí byla v mnoha případech možná už jen pomocí testů DNA. Do svítání však většina těl z ulic zmizela, odvezená neznámo kam vládními vozy.

Následky masakru byly pro rodiny obětí drtivé. Podle Siamaka museli pozůstalí platit vysoké částky, aby jim úřady vydaly těla jejich blízkých. Mnozí si to nemohli dovolit a o své mrtvé přišli definitivně. Ti šťastnější pohřbívali své příbuzné tajně na zahradách nebo do neoznačených hrobů. Město Rašt zůstalo po této noci v naprosté izolaci, zničené a umlčené, v atmosféře, kterou přeživší přirovnávají k totálnímu vězení.