Putin dokázal Trumpovi, že ho vůbec nepotřebuje

Putin se k telefonátu s Trumpem připojil z hudební školy v Soči – místa symbolického klidu a vzdáleného od jakékoli válečné reality. Během hovoru zopakoval starý narativ o údajných „kořenech konfliktu“, tedy o rozšiřování NATO, které mělo podle něj přispět k vypuknutí války. Tím dal jasně najevo, že o skutečné příměří nestojí, dokud nebude dosaženo jeho požadavků.

Jen několik hodin před tímto telefonátem zazněla v USA slova, která Putin pravděpodobně vnímal jako vítězství. Viceprezident JD Vance prohlásil: „To není naše válka.“ Tato slova naznačila, že Spojené státy by se mohly zcela stáhnout z konfliktu, ať už z hlediska diplomacie nebo vojenské pomoci. Takový krok by Kreml vnímal jako splnění snu – bez jakékoli ústupky z vlastní strany.

Po telefonátu Trump nepůsobil jako muž, který by se snažil mír zprostředkovat. Ještě před pěti dny se pasoval do role prostředníka mezi Putinem a Zelenským, chtěl pořádat mírové jednání v Turecku. Nyní pouze konstatoval, že Rusko a Ukrajina „musí mluvit mezi sebou“ a dokonce navrhl, že by se jednání mohlo přesunout do Vatikánu – k sídlu nového amerického papeže Lva XIV. Spojené státy tak naznačily ochotu předat otěže v jednáních jiným.

Putin si tímto postojem Trumpa potvrdil, že jeho strategie se vyplácí. Po třech letech války je jasné, že Kreml konflikt vnímá jako boj proti celému NATO, nejen proti Ukrajině. Trumpovo prezidentství vnímá jako příležitost vyjednat zmírnění sankcí, ale nemění to nic na základním cíli: znovu získat dominanci v postsovětském prostoru. Kreml nemůže připustit porážku – nejen z ideologických, ale i z mocenských důvodů.

Možnosti Spojených států, jak ovlivnit vývoj situace, jsou omezené. Trump sice uvažoval o sekundárních sankcích proti zemím obchodujícím s Ruskem, například Indii a Číně, ale to by vyvolalo nové napětí s partnery, se kterými právě obnovil vztahy. Opačný přístup – zmírnění sankcí – by zase narazil na odpor evropských spojenců. A bez Evropy by žádná úleva neměla efekt.

Jakékoli další kroky USA vůči Rusku by znamenaly, že Trump jde ve své tvrdosti dále než jeho předchůdce Joe Biden, což zcela odporuje jeho „America First“ filozofii. A hlavně – znamenalo by to hlubší zapojení do války, u které zatím neexistuje žádný reálný plán, jak ji ukončit, pokud nedojde ke kolapsu jedné ze stran nebo zásadní změně jejich vedení.

Z pohledu Evropy je rok 2025 obzvlášť temný. Její strategie je postavena na jednotě NATO a víře, že Rusko ustoupí jen pod nátlakem. Ukrajina nemá žádný manévrovací prostor – musí bojovat dál. Oproti tomu Trump se domnívá, že konflikt nemá ekonomickou návratnost. Vidí v něm jen nekonečné výdaje a žádný zisk.

Putin na druhé straně nehodlá nic kupovat – jeho cílem je dobýt a ovládnout. Trump nemá co nabídnout, kromě opuštění tradičních spojenců. A neexistuje scénář, ve kterém by oba mohli „vyhrát“ bez ztráty své prestiže.

Americké globální vedení bylo po desetiletí založeno na podpoře spojenců, měkké síle a vojenské dominanci. Spojené státy díky tomu zůstávají nejsilnější ekonomikou a dolarem jako světovou měnou. Trump však tuto roli přehodnocuje – a nyní zřejmě pochopil, že Putin jeho přátelství ani schválení nehledá. A tak ustoupil.

Pokud tomu tak opravdu je, pak Spojené státy právě udělaly krok zpět z pozice hlavního světového hráče. Přiznaly omezení svého vlivu a odevzdaly budoucnost nejdůležitějšího mírového jednání od druhé světové války do rukou Vatikánu.