Projekt Stormfury: Americký plán na ovládnutí počasí měl změnit chod dějin

Jeden z hlavních aktérů projektu, Joe Golden, jako mladý student absolvoval víc než tucet letů do „očí bouře“, kde se jeho letoun potýkal s větrem o rychlosti přes 260 km/h a častými blesky. Spolu s dalšími průkopníky jako Hugh Willoughby poskytli svědectví o odvaze i nasazení, které doprovázely vědecké snahy o zkrocení hurikánů.

Kořeny snah o ovládnutí počasí sahají až do poválečného období, kdy vědecký optimismus povzbuzovaný vynálezem atomové bomby podnítil i úvahy o možnosti ovlivnit přírodní jevy. Už v roce 1946 experimentovali vědci z General Electric s tzv. „cloud seedingem“, tedy rozprašováním suchého ledu do oblaků s cílem vyvolat srážky. První úspěšný pokus sledoval přímo ze země chemik Irving Langmuir, který nadšeně prohlásil, že je svědkem historie.

V roce 1947 se projekt Cirrus pokusil upravit trajektorii hurikánu nad Floridou vypuštěním suchého ledu z letadla. Hurikán se ale náhle otočil a udeřil na město Savannah, což vyvolalo obavy i obvinění, že experimenty s počasím mohou mít nečekané a tragické následky.

Přesto se ve Spojených státech výzkum nezastavil. S nástupem války ve Vietnamu se metody upravování počasí staly i nástrojem vojenské strategie. V rámci tajné operace Popeye byla vyvíjena technologie pro zesílení monzunových dešťů, které měly znesnadnit přesun nepřítele po Ho Či Minově stezce. Stormfury tak částečně posloužil jako zástěrka pro skutečné vojenské operace.

Hlavním principem projektu Stormfury bylo rozprašování jodidu stříbrného do oblasti těsně za okem hurikánu. Tím měla vzniknout nová vnější stěna oka, která by zpomalila rotaci vichru podobně jako krasobruslař zpomalující otočku rozpažením paží. V některých případech, například během hurikánu Debbie v roce 1969, byly výsledky povzbudivé – vítr se údajně zpomalil až o 31 %.

Úspěchy ale byly ojedinělé. Kvůli přísným pravidlům, kde a za jakých podmínek bylo možné hurikány ovlivňovat, letadla často do bouří ani nezasáhla. V roce 1965 se tým připravoval na úpravu hurikánu Betsy, ale kvůli malé odchylce mimo vymezenou zónu nebyla mise povolena. Ukázalo se, že tím byl zřejmě odvrácen skandál, protože hurikán nečekaně změnil směr a udeřil na Miami.

Poslední významný pokus proběhl v roce 1971 při hurikánu Ginger, ale bez jakéhokoliv prokazatelného účinku. Zároveň vycházely nové studie, které zpochybňovaly předpoklad, že v hurikánech existuje dostatek superchladné vody, kterou by bylo možné uměle ovlivnit. Mnoho jevů, dříve připisovaných lidskému zásahu, se ukázalo být přirozenými výkyvy intenzity.

Projekt byl formálně ukončen v roce 1983. Podle závěrečného hodnocení se předpokládané výsledky seedingových misí nedaly spolehlivě odlišit od běžného vývoje bouře. Přesto ale přinesl Stormfury zásadní vědecké poznatky. Letouny, které se vydávaly do srdce hurikánů, poskytly data, která výrazně zpřesnila modely a předpovědi – dnes jsou odhady trajektorie hurikánu až třikrát přesnější než na počátku projektu.

Některé z letadel, jako slavný Kermit a Miss Piggy, se stále používají k výzkumu tropických bouří. Ačkoliv je modifikace hurikánů v současnosti opuštěnou cestou, nápady na její obnovu se objevují. Po katastrofě hurikánu Katrina pracoval Joe Golden na nové metodě využívající drobné solné aerosoly namísto jodidu stříbrného. Modely naznačovaly, že by bylo možné hurikán nejen oslabit, ale i ovlivnit jeho směr.

Golden je přesvědčen, že vláda výzkum ukončila předčasně. Naproti tomu Willoughby, dnes profesor na Floridské mezinárodní univerzitě, tvrdí, že NOAA rozhodla správně – hurikán je natolik komplexní jev, že jej dosud neumíme efektivně ovlivnit.

Zůstává tedy otázkou, zda budou budoucí generace vědců znovu hledat způsob, jak změnit běh hurikánu. Dědictví projektu Stormfury ale přetrvává – v podobě lepších modelů, přesnějších předpovědí a vědeckého poznání, které pomáhá chránit lidské životy.