Konec boje s extrémním počasím? Odpor vůči ekologickým iniciativám a aktivismu prudce stoupá

Přestože se anti-environmentalismus tváří jako rozhodný a radikální proud, jeho argumenty jsou často plné rozporů a vzdálené běžné lidské zkušenosti. Ukázkovým příkladem je americký prezident Donald Trump. Během svého prvního volebního období zrušil řadu ekologických nařízení a nyní pokračuje v demontáži zbylých. Přesto na shromáždění ve Wisconsinu v roce 2024 prohlásil: „Jsem environmentalista. Chci čistý vzduch a čistou vodu. Opravdu čistou.“

Anti-environmentální postoje, často označované za konzervativní, se ve skutečnosti od tradičního konzervatismu odklánějí. Zatímco dříve byla ochrana přírody součástí konzervativních hodnot – například v podobě zakládání národních parků nebo zákonů proti znečištění – dnešní populistická pravice tyto ideály opouští. V USA jsou to Republikáni, v Británii strana Reform, v Německu AfD a ve Francii Národní sdružení.

Například britská síť Conservative Environment Network usiluje o připomenutí, že mnohá opatření na ochranu klimatu a přírody měla právě konzervativní původ. Avšak populistická vlna, která pravici ovládá, tyto tradice vytlačuje – navzdory faktu, že veřejnost ochranu životního prostředí stále podporuje. V Británii se 80 % lidí obává klimatických změn, a i v USA má Agentura pro ochranu životního prostředí podporu většiny – včetně voličů Republikánů.

Problém není jen ve falešných prohlášeních, ale i v postoji, který autor článku, geograf Alastair Bonnett, označuje jako „studený environmentalismus“ – tedy lásku k přírodě jako estetickému jevu bez ochoty jednat na její ochranu. Naproti tomu „horký environmentalismus“ znamená hlubší uvědomění a osobní angažovanost. V realitě však lidé často přecházejí mezi těmito postoji, někdy i nevědomky.

Typickým příkladem je i britská strana Reform. Zatímco její bývalý lídr Richard Tice v roce 2024 prohlásil, že je „absurdní myslet si, že lze zastavit moc Slunce nebo sopek“, jeho nástupce Nigel Farage později odmítl zpochybňovat vědecký konsenzus o klimatické změně. Strana tak lavíruje mezi popíráním změny klimatu a tvrzením, že cíle v oblasti ochrany klimatu jsou nerealistické a nespravedlivé vůči Západu.

Populisté často staví falešný protiklad mezi ochranou životního prostředí a pracovním trhem, mezi „běžnými lidmi“ a „ekologickými elitami“. Tento narativ analyzuje například John Hultgren ve své knize The Smoke and the Spoils, kde popisuje, jak Republikáni v USA přesvědčili dělnickou třídu, že ochrana přírody ohrožuje jejich živobytí.

Přispěvatelé The Handbook of Anti-Environmentalism pak upozorňují na časté zjednodušování ekologických témat jako výsad vyšší třídy, což podporuje odcizení běžných občanů od klimatické agendy. Zároveň však tento postoj ignoruje, že ekologická devastace se týká všech, bez rozdílu společenské vrstvy.

Kuriózním paradoxem je, že ačkoli anti-environmentalisté často obviňují země jako Čínu z nedostatečné angažovanosti, právě mimo Západ se ekologické myšlení výrazně rozvíjí. V Asii a Africe není ochrana přírody otázkou volby, ale přežití – kvůli extrémním výkyvům počasí, nedostatku vody a potravin.

Čína i přes svou závislost na fosilních palivech deklaruje přechod k ekologické civilizaci a investuje do obnovitelných zdrojů, zalesňování a omezování emisí. Tento vývoj podkopává představu, že ekologie je výlučně západním tématem.

Vzestup anti-environmentalismu je podle Bonnetta složitý a plný vnitřních konfliktů. Přestože se tento proud snaží získat politické body agresivní rétorikou, jeho pozice jsou vratké a odporují každodenní realitě.

V době, kdy je klimatická krize patrná ve všech částech světa, je odpor vůči ochraně přírody nejen neudržitelný, ale i krátkozraký. Ačkoliv anti-environmentalismus dnes dominuje některým politickým diskurzům, jeho budoucnost je vzhledem k vlastní rozpornosti a globálním trendům nejistá.