Bývalý izraelský rukojmí se obává, že Trumpův mírový plán selže

Sharabi vzkázal svým bývalým věznitelům z Hamasu, aby dohodu podepsali pro dobro „jejich lidí… i celého Blízkého východu“. Dodal, že „válka je špatná a strašná pro obě strany,“ a je potřeba „uchovat naději“, že se dojde ke shodě. Dvacetibodový mírový plán, který dohodl Trump s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, navrhuje okamžité zastavení bojů a propuštění všech rukojmích do 72 hodin, a to výměnou za stovky zadržovaných Gazanů a palestinských vězňů v Izraeli. Představitelé Hamasu však naznačili, že plán odmítnou.

Hamas stále zadržuje tělo Sharabiho bratra Yossiho, kterého zoufale touží pohřbít doma, a také jeho přítele, čtyřiadvacetiletého Alona Ohela, s nímž byl zadržován v tunelech pod Gazou. Sharabi strávil v zajetí 491 dní a teprve v den svého propuštění v únoru 2025 zjistil, že jeho manželka Lianne a dcery, šestnáctiletá Noiya a třináctiletá Yahel, již nežijí. Byly zastřeleny poté, co byl unesen. Když ho rodina nepřišla přivítat po návratu do Izraele, zhroutil se, protože si uvědomil, že nastal „nejhorší scénář“.

Během útoku Hamasu 7. října vtrhli ozbrojenci přes hranici, přičemž v Izraeli bylo zabito přibližně 1 200 lidí a dalších 251 bylo odvlečeno jako rukojmí. Před blížícím se druhým výročím útoku Sharabi promluvil o svém utrpení a o tom, co ho motivuje k obnovení života. Třiapadesátiletý Sharabi, stojící u klidného Středozemního moře, popsal, jak se dýchání mořského vzduchu jevilo tak vzdálené, když na začátku tohoto roku bojoval s hladem, týráním a násilím.

Ráno 7. října se Sharabiovi po hodiny skrývali ve svém bezpečném pokoji v kibucu Be'eri nedaleko hranic s Gazou. Když ozbrojenci Hamasu vtrhli a ozvala se střelba, on a jeho žena Lianne, pocházející z anglického Bristolu, se vrhli na své dcery. Řekl, že ozbrojencům sice sdělili, že Lianne, Noiya a Yahel mají britské pasy, ale přesto ho vytáhli z domova. „Pochopil jsem, že je to pravděpodobně okamžik únosu. Jen jsem otočil hlavu ke svým holkám a zakřičel: ’Vrátím se’ – a to bylo naposledy, co jsem je viděl,“ vzpomínal.

Bývalý obchodní manažer kibucu popsal, jak byl poprvé odveden do mešity v Gaze, kde byl napaden palestinskými civilisty. Měl zavázané oči, ale slyšel muže a děti. „Začali mě lynčovat holýma rukama a když jsem ležel na zemi, zasáhly mě dětské boty.“ Téměř po celých 16 měsíců v zajetí byl svázán – nejprve lanem na zápěstí a kotníky, později železnými řetězy. Bolest ho donutila i omdlít.

Vzpomíná, že byl odhodlaný přežít i v situaci, kdy měl ztížené dýchání po měsíci, kdy mu údajně věznitelé zlámali žebra. „Je to děsivé. Je to ponižující, když je vám odebrána svoboda,“ vypráví. „Musíte prosit o povolení dýchat, mluvit, jít na záchod. Musíte žebrat o jídlo, vodu, o všechno. Ale slíbil jsem svým holkám, že se k nim vrátím, a ony milují život. Řekl jsem si, že je mi jedno, co se stane. Vrátím se ke své rodině s rukama, bez rukou, s nohama, bez nohou. Opravdu, opravdu jsem od první chvíle věřil, že přežiju.“

Sharabi říká, že byl převezen do sítě tunelů Hamasu, kde strávil měsíce se třemi dalšími rukojmími v stísněných, nehumánních podmínkách s minimální hygienou a jídlem. Posledních šest měsíců dostávali jen jedno jídlo denně, často jen jeden a půl kusu pita chleba. „Hladovění bylo nejhorší věc… jedli jsme drobky z koberce,“ říká. Poté, co ztratil přes 25 kilogramů, jeho slabý a vyhublý stav po propuštění šokoval svět.

Týden před propuštěním mu věznitelé oznámili, že bude propuštěn. Také mu řekli, že jeho bratr byl zajat a zemřel v Gaze, pravděpodobně při izraelském útoku. Jak se blížila svoboda, snil o tom, že se s Lianne, Noiyou a Yahel přestěhuje do Anglie k příbuzným své ženy. Když nadešel den propuštění, Hamas ho před zraky desítek ozbrojenců paradoval na pódiu při televizním ceremoniálu. Řekl, že byl přinucen pronést, jak moc se těší na svou rodinu – ti, kdo se dívali, ale věděli něco, co on netušil.

Radost z propuštění brzy vystřídala zdrcující realita, když byl vítán zpět v Izraeli. „Přistoupila ke mně sociální pracovnice a řekla: ‘Čeká na vás vaše matka a sestra’. Řekl jsem jí: ‘Prosím, přiveďte mi Lianne a mé dcery.’ A ona řekla: ‘Vaše matka a sestra vám to řeknou’. A samozřejmě, už není potřeba nic víc říkat. Je zřejmé, co se stalo, nastal ten nejhorší scénář.“ Po chvíli pláče si řekl, že brečení mu nepomůže Lianne, Noiyu a Yahel přivést zpět. „Potřebuji svou rodinu u sebe,“ a tak řekl sociální pracovnici: „Pojďme obejmout mou matku a sestru.“

Sharabiho klid se naruší, když vzpomíná na první telefonát, který uskutečnil jako svobodný muž, aby sdílel svůj žal s rodiči své ženy ve Walesu. Byl to „velmi emotivní“, ale „důležitý“ hovor. Pohřby jeho rodiny se konaly v Izraeli, zatímco on byl stále v zajetí Hamasu, aniž by znal jejich osud. V měsících od propuštění projevil Sharabi pozoruhodnou odolnost. V rámci kampaně za rukojmí cestoval po světě a dokonce se setkal s prezidentem Trumpem v Oválné pracovně. „Žádám ho, aby dokončil práci a pomohl vrátit se i všem ostatním,“ naléhá.

Cítí, že Trump sehrál klíčovou roli při jeho propuštění v rámci únorové dohody o rukojmích. Odrážejí to i prezidentovy hlasité tlaky na Izrael a Hamas, aby v posledních měsících dosáhli míru. Na otázku BBC, zda se obává, že nový mírový plán nemusí vyjít, Sharabi odpověděl: „Samozřejmě – velmi se obávám. Před dvěma dny jsme si byli jisti, že je to velmi blízko, ale bohužel to tak blízko nevypadá. Možná nevím některé věci, ale budu rád, když budu překvapen.“ Řekl, že návrh je „velmi dobrá zpráva“ a lidé nesmí „ztratit víru, že jednoho dne dojde k dohodě“.

Sharabi až příliš dobře ví, jakými hrůzami rukojmí stále procházejí, protože Hamas je odmítá propustit a Izrael rozšířil svou vojenskou kampaň. Podle ministerstva zdravotnictví řízeného Hamasem v Gaze bylo v důsledku izraelských útoků zabito přes 66 000 lidí. „Každý ví, že pokračující válka ohrožuje životy rukojmích. To není tajemství. Já chci všech 48 rukojmích zpět dnes, zítra, chci, aby se to prostě zastavilo… Válka je strašná, lidé válkou trpí, ale nesmíme zapomenout, kdo to začal, a kdo je ten špatný a kdo ten dobrý,“ řekl.

Napsal knihu s názvem Hostage (Rukojmí), aby se lidé dozvěděli o jeho utrpení. Lianne, vášnivá čtenářka, mu často říkala, že málo čte, a tak si myslí, že by byla pyšná. Ačkoli je pro něj těžké žít bez rodiny, říká, že k tomu, aby si je připomínal, nepotřebuje pamětní dny. „Yossi, Lianne, Noiya a Yahel jsou se mnou každý den mého života, každou chvíli. Ale jsem si docela jistý, že budou kráčet po boku mého života, ne namísto něj,“ prohlásil. „Nemám to privilegium zůstat v posteli a plakat celý den, když moji rodinu a přátelé bojovali za mě po 500 dní. Je pro mě nepřijatelné, abych to dělal.“ V Izraeli k němu přistupují cizí lidé a říkají mu, že je hrdina. Jeho čas v zajetí posílil jeho odhodlání žít navzdory ztrátě rodiny. „Bylo to velmi těžké, ale já opravdu, opravdu miluji život… Snažím se být pozitivní. Pracuji na tom,“ uzavřel.