Ani USA, ani Írán. Překvapivým vítězem války je úplně jiná země

Čína v tomto období posílila svůj diplomatický vliv, když přijímala zahraniční představitele a prezentovala se jako zastánce míru, za což obdržela ocenění také od amerického prezidenta Donalda Trumpa. Čínská ekonomika navíc zvládla energetickou krizi vyvolanou touto válkou lépe než řada okolních států, k čemuž přispěly její značné strategické zásoby ropy a rozvoj zelených technologií i elektromobility.

Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Lin Ťien uvítal zprávu o americko-íránské dohodě a potvrdil připravenost Pekingu podílet se na obnově klidu v regionu. Konkrétní podíl na vyjednání dohody sice mluvčí nepotvrdil, ale připomněl soustavné čínské úsilí včetně dubnového čtyřbodového mírového návrhu prezidenta Si Ťin-pchinga.

Pozitivně se o přístupu Pekingu vyjádřil i Donald Trump na tiskové konferenci během summitu G7 ve Francii, kde ocenil neutralitu čínského vůdce a skutečnost, že Čína nevyužila své námořnictvo k narušení americké blokády íránských přístavů. Podle Trumpových slov čínský prezident svým postojem přispěl k nalezení řešení celého konfliktu.

Čína během bojů uplatňovala vyváženou diplomatickou strategii, kdy sice odsoudila útoky na Írán a pokračovala v nákupu tamní ropy bez ohledu na americké sankce, ale zároveň udržovala komunikační kanály se všemi stranami. Do Pekingu v průběhu konfliktu dorazila řada zahraničních politiků, včetně Donalda Trumpa v minulém měsíci, íránského ministra zahraničí Abbáse Arákčího před několika dny a také zástupců Pákistánu, který v krizi působil jako hlavní prostředník.

Teherán měl v počátcích rozhovorů zájem o to, aby se Čína stala garantem mírové dohody, avšak Peking o takovou formální úlohu neprojevil zájem. Čínský ministr zahraničí Wang I v telefonátu s Arákčím zdůraznil potřebu řádného vyřešení plavby v Hormuzském průlivu a uvedl, že pro další úspěch je klíčové dodržování závazků všech zúčastněných stran bez vnějšího uplatňování vlivu.

Zatím není jasné, jak moc Peking ovlivnil podobu podepsaného memoranda o porozumění, které otevírá šedesátidenní lhůtu pro dojednání finálních podmínek. Tyto diplomatické aktivity nicméně posloužily Číně k tomu, aby se ukázala jako odpovědná globální mocnost. V čínském politickém prostředí se nyní debatuje o tom, zda tato situace neznamená pro Spojené státy analogii k suezské krizi z padesátých let minulého století, která tehdy předznamenala britský ústup z pozice světové velmoci.

Ředitel Centra pro studium Blízkého východu na Fudanově univerzitě Sun Te-kang v deníku Global Times uvedl, že americká vojenská síla se neukázala jako stoprocentně dominantní a neochota klíčových spojenců podpořit tuto válku naznačuje trhliny v globálním systému aliancí vedených Washingtonem.

Podle komentátora Chu Si-ťina konflikt ovlivnil globální vnímání Číny a potvrdil úspěšnost jejího strategického plánování při zvládání energetických šoků. Chu zároveň poznamenal, že válka oslabila odstrašující sílu Spojených států ve vztahu k Tchaj-wanu, neboť odhalila limity v amerických zásobách munice a potvrdila neschopnost Washingtonu vytvořit západní koalici proti izolovanému protivníkovi.

Čína dlouhodobě prosazuje vizi multipolárního světa a snaží se o oslabení bezpečnostního uspořádání ovládaného Spojenými státy, v tomto konfliktu se však chovala pragmaticky a otevřeně se nepřiklonila na žádnou stranu. Peking verbálně podporoval Írán, ale současně tlumil kritiku vůči Washingtonu a jednal se státy v Perském zálivu, které čelily íránským útokům.

Čína podle informací americké vlády podporovala Teherán při nákupu zbraní, což Peking odmítá, ale zároveň na jaře tlačila Írán k rozhovorům s Washingtonem. Skutečnost, že Si Ťin-pching mohl minulý měsíc hostit Donalda Trumpa, zatímco Čína zůstávala největším odběratelem íránské ropy, ilustruje diplomatické postavení Pekingu. Čínští analytici ovšem upozorňují, že případný ústup amerického vlivu neznamená automatické převzetí role supervelmoci Čínou, která o model fungování po vzoru USA nestojí.

Sun Čcheng-chao z univerzity Sing-chua potvrdil, že USA zůstávají hlavním externím aktérem na Blízkém východě, byť jejich dominance vyžaduje stále vyšší náklady. Současný konflikt sice může zvýšit atraktivitu čínského politického přístupu založeného na suverenitě a nevměšování, věrohodnost Pekingu však bude záviset na jeho schopnosti přinášet reálná diplomatická řešení a zajišťovat energetickou stabilitu.