Evropská unie sice dlouho přehlížela potřebu obrany a zbrojení, ale ne z naivity – věřila, že mír je hodnota, kterou lze udržet diplomatickou cestou. Jenže Rusko v ní postupně probudilo něco, čemu se mělo vyhnout za každou cenu – uvědomění, že i Evropa může být skutečnou velmocí. A co víc, velmocí, která v případě ohrožení dokáže být nesmírně nebezpečná.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zdůraznila potřebu vytvoření celoevropského trhu s obranným vybavením, který by umožnil efektivnější využití evropských dodavatelských řetězců, zejména v krizových situacích. Klíčem k růstu obranného průmyslu je podle ní stabilní tok víceletých zakázek, což by podpořilo dlouhodobé investice a zvýšení výrobní kapacity. Vyzvala proto členské státy, aby více investovaly do evropského obranného sektoru a upřednostňovaly nákup zbraní od domácích výrobců.
Dánská premiérka Mette Frederiksenová varovala před agresivním chováním Ruska a zdůraznila nutnost odstrašení jakékoli možné hrozby vůči členským státům EU. Podle ní by se Evropa měla rychle vyzbrojit a stanovit si ambiciózní cíl – být schopná plně se bránit v horizontu tří až pěti let. Upozornila, že ruská hrozba vyžaduje okamžitou reakci, protože pokud evropské státy nebudou jednat, Moskva by mohla v krátkodobém horizontu podniknout útok.
Leyenová a Frederiksenová otevírají otázky, které měly být dávno vyřešeny. Studená válka sice skončila před více než třemi dekádami, dnes se však vrací v podstatně žhavější podobě. Napětí mezi Ruskem a Evropskou unií dosahuje rozměrů, jaké svět dosud neviděl. Možnost války už není jen vzdálená teorie, ale reálný scénář – a evropští lídři si teprve nyní uvědomují, jak bolestivě zaspali v oblasti obrany a zbrojení.
Evropská unie přitom drží v rukou hned několik zásadních trumfů. Díky francouzskému jadernému arzenálu disponuje vlastním odstrašením, čímž se řadí po bok Moskvy a Washingtonu. Navíc udržuje pevné spojenectví se Spojeným královstvím, které sdílí stejnou obezřetnost vůči ruské hrozbě. Výsledkem je zdvojnásobení evropského jaderného štítu – a tím i výraznější schopnost odrazit jakoukoli agresi.
Kromě vojenské síly převyšuje EU Rusko téměř ve všech myslitelných ohledech. Ekonomicky se s Ruskou federací může rovnat samotná Itálie, což mluví za vše. Politicky je Unie pevně ukotvená v demokratických principech – i v zemích jako Slovensko či Maďarsko, kde demokracie občas zažívá otřesy. Zatímco v Evropě jsou lidská práva nedotknutelným základem společnosti, v Rusku zůstávají jen prázdným pojmem, který se realitě ani nepřibližuje.
Rozdíly se navíc ukrývají i v geografii. Zatímco Rusko se musí spoléhat na pouhých 145 milionů obyvatel, Evropská unie má téměř 450 milionů – více než trojnásobek. Zároveň má EU přirozený přístup k světovým oceánům, zatímco Rusko se musí spokojit jen s několika přístavy, z nichž většina v zimě zamrzá.
Všechny tyto faktory dávají Evropě obrovský potenciál, díky němuž by se mohla Rusku v krajním případě úspěšně postavit. Problém však spočívá v tom, že těchto výhod dosud nijak výrazně nevyužívala. Přestože disponuje přibližně o 200 tisíc více aktivními vojáky a má téměř desetitisícovou převahu v obrněných vozidlech, dlouho se nesoustředila na vojenskou dominanci. Počet tanků je sice nižší, ale vzhledem k ruským ztrátám na Ukrajině nelze přesně určit, jak silnou pancéřovou pěst Moskva ještě má. Pokud by EU své kapacity efektivně mobilizovala, vojenská převaha by pro ni nemusela být žádnou nedosažitelnou metou.
To, že má EU srovnatelný počet vojáků s Ruskem, svědčí o jednom – dosud se soustředila především na udržování míru. Tato éra se však pomalu chýlí ke konci. Dnes už není stát, který by se nesnažil posílit své vojenské kapacity. Úzkost z blížícího se konfliktu je všudypřítomná a každý stát dělá maximum pro to, aby byl připraven obstát v případě, že se Evropa ocitne ve víru válečného dění.
Pro Rusko nejděsivější scénář
Evropská unie se po dlouhé dekády stavěla do pozice jakéhosi „mírumilovného giganta“ – pojem, který by před sto lety působil jako utopie nebo šílenství. Představa, že se z úhlavních rivalů, jako jsou Francie a Německo, stane pevný spojenec v rámci jednotného bloku, by tehdejším stratégům připadala jako naprostý nesmysl.
Dnes však Unie nejenže spojuje tyto kdysi znepřátelené mocnosti, ale zahrnuje i další silné hráče, jako jsou Itálie a Španělsko. K tomu se přidává Polsko, které si nekompromisně razí cestu mezi evropské velmoci – a v některých ohledech už své již tradiční západní spojence dokonce překonává.
Na starém kontinentu se probudil obr. Evropa dlouho spala v iluzorním klidu a věřila, že mír je neměnný stav. Teď si ale uvědomuje, že zaspala v momentě, kdy si to mohla dovolit nejméně. Sedmadvacítka států, která leží přímo u hranic s Ruskem, začíná horečně zbrojit a přetvářet se v sílu, s níž bude nutné počítat.
Evropská unie se transformuje z pasivního ekonomického obra v reálnou vojenskou velmoc. Přitom je jasné, že žádná z těchto zemí nemá v úmyslu na Rusko útočit – stejně jako pro Moskvu bude stále nepředstavitelnější, že by se kdy odvážila napadnout sjednocenou Evropu.
Svět se mění a s ním i rovnováha sil, která po desetiletí určovala globální uspořádání. Doby, kdy Evropa stála v pozadí jako pasivní divák, pomalu, ale jistě končí. Unijní státy se dlouho spoléhaly na ochranu spojenců, především Spojených států, a věřily, že éra válek na evropském kontinentu je nenávratně pryč. Jenže historie se nikdy neptá, zda je někdo připraven – a Evropa nyní čelí realitě, která ji nutí změnit přístup.
Starý kontinent si začíná uvědomovat svou vlastní sílu, znovu objevuje své vojenské a strategické schopnosti a postupně přetváří svou identitu. Už to není jen ekonomická velmoc, která hraje diplomatické šachy – stává se skutečným geopolitickým hráčem s jasným cílem: zajistit si svou vlastní obranu a postavit se čelem proti světovým mocnostem.
Tohle už není ta Evropa, která se nechá chránit někým jiným. Je to Evropa, která si začíná uvědomovat, že její budoucnost neleží v rukou Washingtonu, ani v dobré vůli jiných států, ale v její vlastní síle a odhodlání. Jakmile se tento obr zcela probudí, bude jeho hlas slyšet po celém světě – a ti, kdo na něj dosud pohlíželi jako na slabého, možná brzy zjistí, jak moc se mýlili.
Oči Evropanům otevřel Trump
Staronový americký prezident Donald Trump sice přichází s často kontroverzními a nevyzpytatelnými rozhodnutími, jedno z nich však míří správným směrem – chce, aby se Evropa dokázala postarat o svou vlastní obranu. Jeho kroky bývají mnohdy chaotické, a ne vždy promyšlené, ale skutečnost, že Unie se nemůže věčně spoléhat na americkou ochranu, byla nevyhnutelná. Ať už záměrně, nebo ne, Trump spolu s Moskvou přispěl k tomu, že si Evropa začíná uvědomovat svou skutečnou sílu.
Možná ani netuší, že tím pomáhá vytvořit sílu, která bude schopná vojensky zastrašit Rusko a ekonomicky se postavit jak Spojeným státům, tak Číně. Důkazem rostoucí asertivity Unie je například její reakce na Trumpovu obchodní politiku – místo aby se podřídila jeho clům uvaleným na ocel a hliník, odpověděla tvrdě a rázně. Už to není Evropa, která se nechá tlačit do kouta, ale hráč, který je ochoten se bránit a v případě potřeby i udeřit.
Silná Evropská unie nebude pro Rusko jen hrozbou – paradoxně mu může i ulevit. Jak už bylo zmíněno, Evropa nemá v plánu na Rusko samovolně útočit, což je zásadní rozdíl oproti vnímání jiných globálních mocností. Místo toho se může stát jakýmsi stabilizujícím prvkem mezi dvěma dominantními silami – Spojenými státy a Ruskem. Vytvoří prostor, který nebude možné ignorovat ani jednoduše překročit, a stane se faktorem, s nímž bude nutné počítat nejen v Moskvě, ale i ve Washingtonu.
Doposud bylo mezinárodní uspořádání založeno na soupeření mezi Východem a Západem, přičemž Evropa hrála spíše roli prostředníka nebo sekundárního spojence. To se ale mění. Unijní státy si postupně budují pozici, která jim umožní vystupovat nejen jako ekonomická velmoc, ale i jako strategický hráč s vlastním vlivem. Namísto toho, aby se Evropa stala bojištěm mezi USA a Ruskem, může naopak vytvořit nárazníkovou zónu, která zabrání eskalaci.
Tato síla bude pro Rusko nepříjemná v tom, že mu už nedovolí jednostranně diktovat podmínky a vyvíjet tlak na své sousedy. Na druhou stranu ale Moskvu zároveň ochrání před nutností čelit přímé konfrontaci se Spojenými státy, která by mohla mít katastrofální důsledky.
Silná Evropa tedy není jen výzvou – je i pojistkou stability, která může z dlouhodobého hlediska zabránit nekontrolovatelnému chaosu. A pokud to ruské vedení pochopí, možná si uvědomí, že Evropa není jen protivník, ale také hráč, který může zajistit, že se geopolitická rovnováha úplně nerozpadne.
Od brutálního útoku Hamasu ze 7. října 2023 uplynulo už dvacet měsíců. Při tomto útoku zemřelo více než 1 200 Izraelců a dalších 250 osob bylo uneseno. Izrael okamžitě reagoval vyhlášením války a zahájením rozsáhlé vojenské operace proti Hamasu v Pásmu Gazy. Od té doby přišlo o život přes 54 000 Palestinců, z toho převážně ženy a děti. Premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě tvrdí, že Izrael jedná v rámci mezinárodního práva – konkrétně podle článku 51 Charty OSN, který zaručuje státům „přirozené právo na sebeobranu“.
Na první pohled vypadá přístav v Plymouthu idylicky – lodě všech velikostí kloužou po vodní hladině, v dálce se rýsuje Drakeův ostrov a klidné vody kanálu lákají rybáře i turisty. Jen pár kilometrů od pobřeží však pluje žlutá bóje, která monitoruje něco mnohem méně viditelného – dramatické změny v chemickém složení oceánu.
Izraelská armáda v noci na pondělí zadržela loď „Madleen“ patřící humanitární flotile Freedom Flotilla Coalition, která směřovala do Pásma Gazy s cílem doručit pomoc civilnímu obyvatelstvu. Mezi zadrženými je i známá švédská klimatická aktivistka Greta Thunbergová a francouzská europoslankyně Rima Hassanová. Izrael loď odklonil do svého přístavu a všechny cestující plánuje deportovat zpět do jejich zemí.
Americké letectvo se rozhodlo vzkřísit svůj ambiciózní program hypersonických střel AGM-183A ARRW (Air-Launched Rapid Response Weapon), který byl původně spuštěn v roce 2018, ale kvůli neuspokojivým výsledkům v testování a upřednostnění jiných projektů byl později opuštěn.
Ve Washingtonu D.C. probíhá jedna z největších světových oslav hrdosti LGBT+ komunity – World Pride. Přestože se jedná o svátek diverzity a přijetí, letošní ročník je poznamenán hlubokým strachem. Mnozí účastníci, zejména z řad trans komunity, přiznávají, že je návrat Donalda Trumpa do Bílého domu naplňuje obavami o vlastní bezpečí i budoucnost.
Přibližně 300 příslušníků Kalifornské národní gardy bylo v noci na neděli nasazeno na třech místech v okolí Los Angeles, oznámila mluvčí guvernéra Gavina Newsoma Izzy Gardonová. Nasazení přišlo krátce poté, co prezident Donald Trump podepsal prezidentské memorandum o mobilizaci až 2 000 příslušníků Národní gardy kvůli pokračujícím protestům proti imigračním raziím v Kalifornii.
Interní e-mailová komunikace z ministerstva spravedlnosti znovu rozvířila kauzu kolem daru kryptoměn, které měl stát obdržet od odsouzeného drogového dealera. Podle místopředsedkyně hnutí ANO Aleny Schillerové a kandidátky na ministryni spravedlnosti Evy Decroix (ODS) existuje důkaz, že náměstek Karel Dvořák byl o celé nabídce informován už na konci loňského roku.
Uplynulo už dvanáct let od chvíle, kdy legenda formule 1 Michael Schumacher utrpěl vážný úraz hlavy při lyžování ve francouzských Alpách. Přestože o jeho zdravotním stavu panuje od nehody velké mlčení, nedávný rozhovor jeho bývalého týmového šéfa Flavia Briatoreho pro italský deník Corriere della Sera přinesl další střípky do obrazu Schumacherova současného života – a nejsou příliš povzbudivé.
Íránské úřady výrazně zpřísnily pravidla pro venčení psů na veřejnosti. Podle tamních médií se zákaz, který původně platil pouze v Teheránu, nově rozšířil do mnoha dalších měst včetně Ílamu, Isfahánu nebo Kermánu. Celkem se má jednat minimálně o 17 měst, kde byly podobné restrikce zavedeny v posledních dnech.
Prezident Donald Trump v neděli uvedl, že federálně nasazená Národní garda úspěšně zasáhla proti imigračním protestům v Los Angeles. Jenže starostka města Karen Bassová jeho slova ihned vyvrátila a zdůraznila, že v ulicích žádní vojáci nejsou.
Ruská armáda oznámila, že její jednotky postoupily až k západní hranici Doněcké oblasti a zahájily útoky na sousední Dněpropetrovskou oblast. Tento vývoj přichází uprostřed otevřeného sporu mezi Moskvou a Kyjevem o mírových jednáních a výměně padlých vojáků, jejichž těla se podle Ruska hromadí.
Výstup na athénskou Akropoli, symbol antické slávy a kolébku západní civilizace, se z kdysi duchovního zážitku mění v boj o přežití. V letních měsících, kdy teploty ve městě stoupají nad čtyřicet stupňů Celsia, musejí řecké úřady kvůli bezpečnosti pravidelně uzavírat nejslavnější turistické místo země. Svatyně pod širým nebem, zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO, totiž nabízí jen minimum stínu – a slunce nemilosrdně pálí do mramoru i návštěvníků.