Evropská unie sice dlouho přehlížela potřebu obrany a zbrojení, ale ne z naivity – věřila, že mír je hodnota, kterou lze udržet diplomatickou cestou. Jenže Rusko v ní postupně probudilo něco, čemu se mělo vyhnout za každou cenu – uvědomění, že i Evropa může být skutečnou velmocí. A co víc, velmocí, která v případě ohrožení dokáže být nesmírně nebezpečná.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zdůraznila potřebu vytvoření celoevropského trhu s obranným vybavením, který by umožnil efektivnější využití evropských dodavatelských řetězců, zejména v krizových situacích. Klíčem k růstu obranného průmyslu je podle ní stabilní tok víceletých zakázek, což by podpořilo dlouhodobé investice a zvýšení výrobní kapacity. Vyzvala proto členské státy, aby více investovaly do evropského obranného sektoru a upřednostňovaly nákup zbraní od domácích výrobců.
Dánská premiérka Mette Frederiksenová varovala před agresivním chováním Ruska a zdůraznila nutnost odstrašení jakékoli možné hrozby vůči členským státům EU. Podle ní by se Evropa měla rychle vyzbrojit a stanovit si ambiciózní cíl – být schopná plně se bránit v horizontu tří až pěti let. Upozornila, že ruská hrozba vyžaduje okamžitou reakci, protože pokud evropské státy nebudou jednat, Moskva by mohla v krátkodobém horizontu podniknout útok.
Leyenová a Frederiksenová otevírají otázky, které měly být dávno vyřešeny. Studená válka sice skončila před více než třemi dekádami, dnes se však vrací v podstatně žhavější podobě. Napětí mezi Ruskem a Evropskou unií dosahuje rozměrů, jaké svět dosud neviděl. Možnost války už není jen vzdálená teorie, ale reálný scénář – a evropští lídři si teprve nyní uvědomují, jak bolestivě zaspali v oblasti obrany a zbrojení.
Evropská unie přitom drží v rukou hned několik zásadních trumfů. Díky francouzskému jadernému arzenálu disponuje vlastním odstrašením, čímž se řadí po bok Moskvy a Washingtonu. Navíc udržuje pevné spojenectví se Spojeným královstvím, které sdílí stejnou obezřetnost vůči ruské hrozbě. Výsledkem je zdvojnásobení evropského jaderného štítu – a tím i výraznější schopnost odrazit jakoukoli agresi.
Kromě vojenské síly převyšuje EU Rusko téměř ve všech myslitelných ohledech. Ekonomicky se s Ruskou federací může rovnat samotná Itálie, což mluví za vše. Politicky je Unie pevně ukotvená v demokratických principech – i v zemích jako Slovensko či Maďarsko, kde demokracie občas zažívá otřesy. Zatímco v Evropě jsou lidská práva nedotknutelným základem společnosti, v Rusku zůstávají jen prázdným pojmem, který se realitě ani nepřibližuje.
Rozdíly se navíc ukrývají i v geografii. Zatímco Rusko se musí spoléhat na pouhých 145 milionů obyvatel, Evropská unie má téměř 450 milionů – více než trojnásobek. Zároveň má EU přirozený přístup k světovým oceánům, zatímco Rusko se musí spokojit jen s několika přístavy, z nichž většina v zimě zamrzá.
Všechny tyto faktory dávají Evropě obrovský potenciál, díky němuž by se mohla Rusku v krajním případě úspěšně postavit. Problém však spočívá v tom, že těchto výhod dosud nijak výrazně nevyužívala. Přestože disponuje přibližně o 200 tisíc více aktivními vojáky a má téměř desetitisícovou převahu v obrněných vozidlech, dlouho se nesoustředila na vojenskou dominanci. Počet tanků je sice nižší, ale vzhledem k ruským ztrátám na Ukrajině nelze přesně určit, jak silnou pancéřovou pěst Moskva ještě má. Pokud by EU své kapacity efektivně mobilizovala, vojenská převaha by pro ni nemusela být žádnou nedosažitelnou metou.
To, že má EU srovnatelný počet vojáků s Ruskem, svědčí o jednom – dosud se soustředila především na udržování míru. Tato éra se však pomalu chýlí ke konci. Dnes už není stát, který by se nesnažil posílit své vojenské kapacity. Úzkost z blížícího se konfliktu je všudypřítomná a každý stát dělá maximum pro to, aby byl připraven obstát v případě, že se Evropa ocitne ve víru válečného dění.
Pro Rusko nejděsivější scénář
Evropská unie se po dlouhé dekády stavěla do pozice jakéhosi „mírumilovného giganta“ – pojem, který by před sto lety působil jako utopie nebo šílenství. Představa, že se z úhlavních rivalů, jako jsou Francie a Německo, stane pevný spojenec v rámci jednotného bloku, by tehdejším stratégům připadala jako naprostý nesmysl.
Dnes však Unie nejenže spojuje tyto kdysi znepřátelené mocnosti, ale zahrnuje i další silné hráče, jako jsou Itálie a Španělsko. K tomu se přidává Polsko, které si nekompromisně razí cestu mezi evropské velmoci – a v některých ohledech už své již tradiční západní spojence dokonce překonává.
Na starém kontinentu se probudil obr. Evropa dlouho spala v iluzorním klidu a věřila, že mír je neměnný stav. Teď si ale uvědomuje, že zaspala v momentě, kdy si to mohla dovolit nejméně. Sedmadvacítka států, která leží přímo u hranic s Ruskem, začíná horečně zbrojit a přetvářet se v sílu, s níž bude nutné počítat.
Evropská unie se transformuje z pasivního ekonomického obra v reálnou vojenskou velmoc. Přitom je jasné, že žádná z těchto zemí nemá v úmyslu na Rusko útočit – stejně jako pro Moskvu bude stále nepředstavitelnější, že by se kdy odvážila napadnout sjednocenou Evropu.
Svět se mění a s ním i rovnováha sil, která po desetiletí určovala globální uspořádání. Doby, kdy Evropa stála v pozadí jako pasivní divák, pomalu, ale jistě končí. Unijní státy se dlouho spoléhaly na ochranu spojenců, především Spojených států, a věřily, že éra válek na evropském kontinentu je nenávratně pryč. Jenže historie se nikdy neptá, zda je někdo připraven – a Evropa nyní čelí realitě, která ji nutí změnit přístup.
Starý kontinent si začíná uvědomovat svou vlastní sílu, znovu objevuje své vojenské a strategické schopnosti a postupně přetváří svou identitu. Už to není jen ekonomická velmoc, která hraje diplomatické šachy – stává se skutečným geopolitickým hráčem s jasným cílem: zajistit si svou vlastní obranu a postavit se čelem proti světovým mocnostem.
Tohle už není ta Evropa, která se nechá chránit někým jiným. Je to Evropa, která si začíná uvědomovat, že její budoucnost neleží v rukou Washingtonu, ani v dobré vůli jiných států, ale v její vlastní síle a odhodlání. Jakmile se tento obr zcela probudí, bude jeho hlas slyšet po celém světě – a ti, kdo na něj dosud pohlíželi jako na slabého, možná brzy zjistí, jak moc se mýlili.
Oči Evropanům otevřel Trump
Staronový americký prezident Donald Trump sice přichází s často kontroverzními a nevyzpytatelnými rozhodnutími, jedno z nich však míří správným směrem – chce, aby se Evropa dokázala postarat o svou vlastní obranu. Jeho kroky bývají mnohdy chaotické, a ne vždy promyšlené, ale skutečnost, že Unie se nemůže věčně spoléhat na americkou ochranu, byla nevyhnutelná. Ať už záměrně, nebo ne, Trump spolu s Moskvou přispěl k tomu, že si Evropa začíná uvědomovat svou skutečnou sílu.
Možná ani netuší, že tím pomáhá vytvořit sílu, která bude schopná vojensky zastrašit Rusko a ekonomicky se postavit jak Spojeným státům, tak Číně. Důkazem rostoucí asertivity Unie je například její reakce na Trumpovu obchodní politiku – místo aby se podřídila jeho clům uvaleným na ocel a hliník, odpověděla tvrdě a rázně. Už to není Evropa, která se nechá tlačit do kouta, ale hráč, který je ochoten se bránit a v případě potřeby i udeřit.
Silná Evropská unie nebude pro Rusko jen hrozbou – paradoxně mu může i ulevit. Jak už bylo zmíněno, Evropa nemá v plánu na Rusko samovolně útočit, což je zásadní rozdíl oproti vnímání jiných globálních mocností. Místo toho se může stát jakýmsi stabilizujícím prvkem mezi dvěma dominantními silami – Spojenými státy a Ruskem. Vytvoří prostor, který nebude možné ignorovat ani jednoduše překročit, a stane se faktorem, s nímž bude nutné počítat nejen v Moskvě, ale i ve Washingtonu.
Doposud bylo mezinárodní uspořádání založeno na soupeření mezi Východem a Západem, přičemž Evropa hrála spíše roli prostředníka nebo sekundárního spojence. To se ale mění. Unijní státy si postupně budují pozici, která jim umožní vystupovat nejen jako ekonomická velmoc, ale i jako strategický hráč s vlastním vlivem. Namísto toho, aby se Evropa stala bojištěm mezi USA a Ruskem, může naopak vytvořit nárazníkovou zónu, která zabrání eskalaci.
Tato síla bude pro Rusko nepříjemná v tom, že mu už nedovolí jednostranně diktovat podmínky a vyvíjet tlak na své sousedy. Na druhou stranu ale Moskvu zároveň ochrání před nutností čelit přímé konfrontaci se Spojenými státy, která by mohla mít katastrofální důsledky.
Silná Evropa tedy není jen výzvou – je i pojistkou stability, která může z dlouhodobého hlediska zabránit nekontrolovatelnému chaosu. A pokud to ruské vedení pochopí, možná si uvědomí, že Evropa není jen protivník, ale také hráč, který může zajistit, že se geopolitická rovnováha úplně nerozpadne.
Zítra budou do Vánoc zbývat přesně dva měsíce. Česká televize si tak řekla, že je nejvyšší čas odhalit stěžejní okamžiky vánočního programu. Diváci se mohou těšit na nové pohádky, Karla Šípa s Všechnopárty či speciální vydání StarDance.
Malá skupina poslanců britského parlamentu požaduje, aby vláda formálně odebrala tituly princi Andrewovi. Lídři SNP (Skotská národní strana) ve Westminsteru, Stephen Flynn, podali návrh, který by vládu vyzval k legislativnímu kroku, jenž by Andrewovi odebral vévodský titul. I když se k návrhu připojilo pouze 14 poslanců a vláda není povinna jednat, dává to politikům příležitost vyjádřit svou vůli jednat. Zároveň to poukazuje na možné cesty, jakými by mohl Andrew o zbylé tituly přijít.
Moskva rychle zareagovala na koordinované sankce USA namířené proti jejím dvěma největším ropným společnostem, Rosněfťu a Lukoilu. Ruské ministerstvo zahraničí označilo opatření za „kontraproduktivní“ a varovalo Trumpovu administrativu, že selžou. Zároveň obvinilo Evropskou unii, že se nedokáže smířit s neúčinností vlastních sankcí.
Po letech izolace od následků války Vladimira Putina začíná ruská ekonomika konečně pociťovat dopady. Rychlá proměna politických nálad to jen podtrhuje. Zatímco v srpnu si prezidenti Donald Trump a Vladimir Putin potřásli rukama na červeném koberci na Aljašce, o měsíc později už Trump nazval Rusko „papírovým tygrem“. Ještě významnější než tato urážka bylo to, co následovalo: poté co prezident Trump upozornil na nedostatek paliva a výpadky dodávek, začala o problémech psát i Moskvou přísně kontrolovaná média. „Už nelze popírat známky nedostatku benzinu v regionech,“ psala tamní média, která se obvykle snaží neúspěchy skrývat.
Vysocí představitelé NATO a španělské vlády se s relativním klidem staví k nejnovějším hrozbám amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten pohrozil, že Španělsko potrestá za jeho nedostatečné výdaje na obranu. Jeden z vysokých důstojníků NATO v Bruselu uvedl, že „hrozba není brána na vojenské úrovni vážně“ a Španělé reagují pokojně.
Evropští lídři se na summitu v Bruselu pustili do diskuse o Ukrajině, nyní už bez přítomnosti prezidenta Volodymyra Zelenského. Klíčovým a nejproblematičtějším bodem jednání je otázka, co s ruskými zmrazenými aktivy, z nichž většina je uložena ve finančním depozitáři Euroclear se sídlem v Belgii.
V době, kdy probíhá demolice Východního křídla Bílého domu, části budovy, která byla po desetiletí spojena s prvními dámami Spojených států, zachovává Melania Trumpová mlčení. První dáma se veřejně nevyjádřila ke zbourání Východního křídla, jež sloužilo jako sídlo prezidentských manželek od administrativy Carthera. Tato demolice přitom narušila kancelářské prostory jejího týmu a vynutila si zastavení prohlídek Bílého domu pro veřejnost.
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová ve čtvrtek prohlásila, že jakýkoli krok Evropské unie ke konfiskaci ruských aktiv držených na účtech společnosti Euroclear povede k „bolestivé reakci“ ze strany Ruska. Zacharovová uvedla, že EU nemá žádné zákonné prostředky k zabavení ruského majetku. Jeho konfiskace by tak byla považována za „krádež“.
Státní návštěva krále Karla III. ve Vatikánu odstartovala ve čtvrtek významným momentem. Britský monarcha se stal prvním panovníkem po 500 letech, který se modlil společně s papežem. Tato událost se konala po náročném týdnu doma, poznamenaném přetrvávajícími následky skandálu prince Andrewa. Král Karel a královna Camilla se poprvé od jeho květnového zvolení setkali s papežem Lvem XIV., a to po svém středečním příletu do Říma, kde oslavují Svatý jubilejní rok, jenž se koná každých pětadvacet let.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že „stávající struktura“ Východního křídla Bílého domu musí být stržena. Cílem je umožnit výstavbu nového tanečního sálu v odhadované hodnotě 250 milionů dolarů (přibližně 186 milionů liber). Bourací práce začaly již v pondělí a dva představitelé administrativy sdělili americkému partnerovi BBC, stanici CBS, že do konce týdne by měla být budova kompletně srovnána se zemí.
Administrativa prezidenta Donalda Trumpa ve středu uvalila sankce na dvě největší ruské ropné společnosti. Současně vyzvala Moskvu, aby v souvislosti s válkou na Ukrajině okamžitě přistoupila k příměří. Trump po celé týdny naznačoval možnost uvalení postihů vůči Rusku za pokračování bojů, ale k výrazným trestním opatřením přistoupil až nyní. Oznámení o sankcích se objevilo poté, co Trump uvedl, že zrušil očekávané setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Důvodem je, že „neměl pocit, že by se dostali tam, kam je třeba“.
Zatímco se ruská válečná mašinerie posouvá vpřed na východě Ukrajiny, probíhá další ofenziva daleko za frontovou linií. Rusko zintenzivňuje noční útoky drony na ukrajinská města a civilní infrastrukturu. Vzhledem k rychlému zvyšování produkce těchto zbraní se ruské údery stávají stále intenzivnějšími.