Fico pláče kvůli Merzově hrozbě odstřižení. Jediného důvodu, proč chce být v EU

Německý kancléř Friedrich Merz otevřeně varoval Slovensko a Maďarsko, že pokud budou nadále vybočovat ze společného směřování Evropské unie, může dojít až k pozastavení evropských fondů. Slovenský premiér Robert Fico v úterý reagoval ostře: „Slova německého kancléře jsou v moderní Evropě naprosto nepřijatelná. Pokud neposlechneme, budeme potrestáni? To není cesta k jednotě a spolupráci.“ Dodal, že Slovensko „není žádný školák, který potřebuje kázání“.

Předseda slovenské vlády i nadále prokazuje svůj ryze instrumentální přístup k evropské integraci. Evropská unie pro něj nepředstavuje prostor sdílených hodnot, solidarity či společné budoucnosti, nýbrž výlučně utilitární nástroj – zkrátka mechanismus, který je třeba tolerovat pouze potud, pokud z něj plynou hmatatelné výhody, zejména v podobě finančních prostředků. Jakmile se ovšem jedná o povinnosti, závazky či politickou koordinaci s evropskými partnery, mizí ochota spolupracovat téměř beze stopy.

Deklarace o „moderní Evropě“, kterou Fico pronesl, se tak ukazují být prázdnou fasádou, za níž se skrývá soustavná orientace na geopolitického aktéra, jehož zájmy jsou v přímém rozporu s hodnotami euroatlantického prostoru. Premiérova ochota pěstovat kontakty s Kremlem působí jako aktivní podíl na destabilizaci kontinentální rovnováhy a má reálný potenciál posunout evropské uspořádání zpět – nejen o desetiletí, ale v určitých aspektech i o celá staletí. Fico se den za dnem stává efektivním nástrojem pro šíření ruského vlivu tam, kde by jinak čelil značným překážkám.

Z hlediska čistě racionální úvahy pak vyvstává klíčová otázka: jaký konkrétní a hmatatelný užitek může Slovensko ze sbližování s Ruskem vůbec očekávat? Výsledkem tohoto směrování není ani hospodářský zisk, ani posílení mezinárodního postavení, nýbrž postupná ztráta důvěry u tradičních partnerů, rostoucí diplomatická izolace, a navíc i reálná hrozba zásahu do evropských fondů, na nichž je slovenská ekonomika strukturálně závislá.

V tomto kontextu byl postoj německého kancléře Merze zcela pragmatický. Velmi přesně identifikoval Achillovu patu slovenského předsedy vlády – tedy jeho přecitlivělost na jakoukoli zmínku o přerušení či omezení evropského financování. Reakce byla okamžitá a teatrální. Fico označil takové úvahy za „naprosto nepřijatelné“ a nechtěně se sám demaskoval jako politický aktér, pro nějž je členství v EU pouze finančním zájmem, nikoli volbou nutnou k přežití státu.

Slovensko, země, která se po roce 2004 s nadějí a důvěrou integrovala do evropských struktur, by dnes mohlo být stabilním a respektovaným partnerem. Kdyby ovšem Fico po svém návratu k moci v roce 2023 nezvolil strategii konfrontace, založenou na nacionalistické rétorice, dezinterpretaci evropské reality a vědomém sbližování s režimy, které nerespektují základní principy právního státu.

Ficem proklamovaná zahraniční politika tzv. „čtyř světových stran“ ve skutečnosti postrádá jakoukoliv substanciální rovnováhu. Namísto rovnoměrného rozvržení diplomatické pozornosti ve všech směrech se jedná o východní fixaci, která je jen občasně doplněna o bilaterální sympatie k autoritářsky laděným vůdcům v regionu – jmenovitě maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi a srbskému prezidentovi Aleksandru Vučićovi. Právě zde jako by se mapa Ficových priorit definitivně uzavírala.

Na opačné straně, tedy směrem na západ, Slovensko v současnosti čelí víceméně jednotné frontě rostoucí nedůvěry a varovných signálů. Česká republika, dlouho považovaná za nejbližšího partnera v rámci Visegrádské čtyřky, nyní vůči Bratislavě zaujímá ostře kritický postoj a nezdráhá se jej artikulovat veřejně. Postupně se přidávají i další státy, především Německo, které začíná vnímat slovenský posun nejen jako odchylku, ale jako potenciální bezpečnostní riziko.

Směrem dále na západ pak již zájem o Slovensko výrazně slábne – a stejně tak slábne i slovenský zájem o dění v těchto zemích. Fico se vůči západoevropským partnerům profiluje spíše jako pasivní či dokonce antagonistický aktér. Jeho kroky však přesto nenechávají bez odezvy některé klíčové evropské mocnosti, jakými jsou Francie nebo Velká Británie. Ne snad z důvodu významu jeho politiky, ale protože představuje vektor, skrze který mohou být do střední Evropy přenášeny zájmy třetích mocností, primárně Ruska.

V tomto bodě již nelze hovořit o běžných diplomatických neshodách či interpretačních odchylkách. Jádro problému se přesouvá do oblasti strategické bezpečnosti a základního institucionálního ukotvení evropského prostoru. Slovensko se pod současným vedením Fica stále zřetelněji vymezuje nikoli jako předvídatelný a konstruktivní partner, nýbrž jako systémově vratký článek, potenciálně ohrožující integritu i soudržnost obranné a politické architektury Západu.