Na zastavení extrémního počasí máme už jen tři roky, varují vědci

V roce 2015 se téměř 200 zemí zavázalo v rámci Pařížské dohody, že omezí globální oteplení právě na 1,5 °C. Tento cíl měl pomoci vyhnout se nejzávažnějším důsledkům klimatických změn. Přesto však svět i nadále rekordně spaluje uhlí, ropu a zemní plyn a zároveň kácí uhlíkem bohaté lesy, čímž se šance na dosažení tohoto cíle výrazně snižují.

Klimatická změna už dnes výrazně zesiluje extrémní počasí – například rekordní červencové vedro 40 °C ve Velké Británii v roce 2022 – a rychle zvyšuje hladinu světových oceánů, což ohrožuje přímo pobřežní komunity po celém světě.

„Vše se ubírá špatným směrem,“ uvedl vedoucí autor studie profesor Piers Forster z Priestley Centre for Climate Futures na Univerzitě v Leedsu. „Pozorujeme bezprecedentní změny, přičemž oteplování Země a stoupání hladiny moří se urychlují. Tyto změny byly předpovězeny už dříve a můžeme je přímo přičíst vysoké hladině emisí.“

V roce 2020 vědci odhadovali, že lidstvo má ještě k dispozici asi 500 miliard tun oxidu uhličitého (CO2), aby mělo 50% šanci udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C. Nová studie však ukazuje, že k začátku roku 2025 tento „uhlíkový rozpočet“ klesl na pouhých 130 miliard tun. Tento pokles je způsoben jak pokračujícími rekordními emisemi, tak zpřesněním vědeckých výpočtů.

Při současné úrovni emisí kolem 40 miliard tun CO2 ročně bude tento rozpočet vyčerpán zhruba během tří let. To znamená, že globální oteplení se pravděpodobně brzy dostane za hranici stanovenou Pařížskou dohodou, ačkoli samotné překročení o 1,5 °C by mohlo nastat o několik let později.

Rok 2024 byl prvním zaznamenaným rokem, kdy průměrná globální teplota překročila hranici 1,5 °C nad předindustriální úrovní. I když je třeba brát v potaz, že jeden rok samotný nelze považovat za definitivní porušení dohody, jelikož do výsledné teploty významně zasahují i přirozené klimatické výkyvy, hlavní příčinou těchto rekordů je lidské působení.

Současné tempo oteplování činí přibližně 0,27 °C za desetiletí, což je rychlost výrazně překonávající jakékoli podobné změny v geologické historii planety. Pokud by emise zůstaly na vysoké úrovni, lze očekávat dosažení trvalého oteplení o 1,5 °C kolem roku 2030.

Některé technologie pro zpětné odstraňování CO2 z atmosféry by mohly teoreticky pomoci snížit oteplení po překročení této hranice. Odborníci ale varují, že na tyto technologie nelze spoléhat jako na spásu. „Čím více překročíme hranici 1,5 °C, tím méně pravděpodobné je, že odstranění CO2 dokáže zcela zvrátit oteplení způsobené dnešními emisemi,“ upozornil profesor Joeri Rogelj z Imperial College London.

Studie přináší také alarmující údaje o „energetické nerovnováze Země“ – množství přebytečného tepla, které se hromadí v klimatu planety. Za posledních deset let je tato rychlost oteplování více než dvojnásobná ve srovnání s 70. a 80. lety minulého století a asi o 25 % vyšší než v roce 2010.

Většina tohoto přebytečného tepla se ukládá do oceánů, což nejen narušuje mořské ekosystémy, ale zároveň zvyšuje hladinu moří, protože teplejší voda zabírá více místa a navíc je k tomu přičítán tání ledovců. Rychlost zvyšování hladiny moří se od 90. let minulého století zrychlila na dvojnásobek, což znamená zvýšené riziko záplav pro miliony lidí žijících v pobřežních oblastech.

Ačkoli situace vypadá velmi vážně, autoři studie poukazují na zpomalení růstu emisí díky zavádění čistých technologií. Zdůrazňují však, že nyní je klíčové přijmout „rychlé a přísné“ snížení emisí, aby bylo možné ještě ovlivnit tempo oteplování.

Cíl Pařížské dohody je založen na vědeckých důkazech, že dopady klimatické změny při oteplení 2 °C budou výrazně horší než při 1,5 °C. Je ale důležité si uvědomit, že oteplení pod 1,5 °C není bezpečné a nad 1,5 °C nebezpečné, jak se někdy zjednodušuje. Každá další desetina stupně oteplení zvyšuje závažnost extrémů počasí, tání ledovců a stoupání hladiny moří.

„Snížení emisí během příštího desetiletí může zásadně ovlivnit tempo oteplování,“ zdůraznil profesor Rogelj. „Každá zlomková částka oteplení, které můžeme předejít, znamená méně utrpení především pro chudé a zranitelné komunity a méně výzev pro naše společnosti, aby mohly žít životy, jaké si přejeme.“