Znetvoření a zapomenutí. Jak dnes žijí lidé, kteří přežili výbuch atomové bomby?

Tento šokující okamžik před 80 lety změnil život nejen jí, ale i mnoha dalším. Lee Jung-soon vzpomíná na chvíle po výbuchu, kdy se „těla obětí roztavila, takže byly vidět pouze jejich oči“. Sila výbuchu, který odpálil ekvivalent 15 000 tun TNT, zničila celé město a zanechala za sebou znetvořené a neidentifikovatelné mrtvé. "Atomová bomba je opravdu děsivá zbraň," dodává.

Důsledky této první atomové bomby, která okamžitě zabila téměř 70 000 lidí, byly devastující. V následujících měsících přibývaly tisíce dalších obětí, které podlehly popáleninám, dehydrataci a nemocem způsobeným radiací. Bombardování Hirošimy a Nagasaki bylo rozhodujícím bodem konce druhé světové války, ale i symbolem konce japonského imperialismu v Asii.

Co je však často přehlíženo, je skutečnost, že přibližně 20 % obětí v Hirošimě tvořili Korejci. V roce 1945 byla Korea pod japonskou okupací a Korejci, kteří byli v té době v Hirošimě, byli většinou nuceni k práci nebo tam přišli jako součást kolonizační exploatace. Tito Korejci byli obvykle považováni za druhotné občany, pracující na nejtěžších a nejnebezpečnějších úkolech.

Z těchto více než 140 000 Korejců, kteří v Hirošimě žili, přežilo jen několik. A ti, kteří přežili, stále čelí trvalým následkům nejen ve formě zdravotních problémů, ale i v podobě hlubokého sociálního stigmatizování. Mnozí přeživší dodnes žijí ve městě Hapcheon v Jižní Koreji, které je známé jako "Korejská Hirošima", kvůli velkému počtu přeživších, kteří se sem po válce přestěhovali.

Shim Jin-tae, 83letý přeživší a aktivista, také žijící v Hapcheonu, popisuje tuto neustálou diskriminaci a ignorování: "Nikdo nepřijímá odpovědnost. Ne ta země, která bombu shodila. Ne ta země, která nás neochránila. Amerika se nikdy neomluvila. Japonsko dělá, že o nás neví. A Korea? Ta jenom hází vinu na ostatní a nechává nás napospas."

Přestože Lee Jung-soon a další přeživší trpí vážnými zdravotními problémy, jako jsou rakovina, Parkinsonova nemoc, angina pectoris a další dlouhodobé zdravotní problémy způsobené radiací, to, co je ještě těžší, je, že bolest a utrpení nepostihly jen je, ale i jejich potomky.

Syn Lee, Ho-chang, který o ni pečuje, trpí selháním ledvin a čeká na transplantaci. "Myslím, že je to kvůli ozáření, ale kdo to může dokázat?" říká. "Je těžké to vědecky ověřit – potřebujete genetické testy, které jsou vyčerpávající a drahé."

I když korejské ministerstvo zdravotnictví a sociálního zabezpečení (MOHW) zahájilo v letech 2020 až 2024 sběr genetických dat a plánuje pokračovat ve výzkumech až do roku 2029, stále není jasné, zda bude možné vědecky dokázat dědičné účinky radiace na druhou a třetí generaci.

A i když se provádějí studie, podle nichž jsou potomci přeživších náchylnější k různým nemocem, korejské úřady stále požadují více důkazů před uznáním těchto nemocí jako přímých následků jaderného útoku.

Pro Shim Jin-taeho a další přeživší je to však více než jen otázka kompenzace. Jde o uznání jejich utrpení a historie. "Paměť je důležitější než kompenzace," říká. "Naše těla si pamatují, čím jsme prošli… Pokud zapomeneme, může se to stát znovu. A jednoho dne už nebude nikdo, kdo by vyprávěl náš příběh."

Po válce, kdy se Korejci vrátili zpět domů, čelili nejen zdravotním problémům, ale i silné diskriminaci. Mnozí z nich byli považováni za prokleté a zrazené – označeni za nositele nemocí, protože jejich znetvořené tělo bylo považováno za důkaz prokletí. "Hapcheon už měl svůj leprozní ústav," vysvětluje Shim. "A kvůli tomu si lidé mysleli, že přeživší atomové bomby mají také kožní nemoci."

Tato stigmatizace vedla k tomu, že mnozí přeživší raději mlčeli o svém utrpení. "Přežití bylo důležitější než hrdost," dodává Shim. A i když dnes Lee Jung-soon a další přeživší čelí těžkým zdravotním následkům, stále neexistuje oficiální uznání jejich obětí. Mnozí se ptají, proč stále musí bojovat o uznání, když jejich bolesti a následky jsou jasně viditelné.

Situace přeživších se stále nezlepšila ani v Koreji, kde se dlouhá léta nebralo v úvahu jejich utrpení. Až v roce 2019, více než 70 let po útoku, Ministerstvo zdravotnictví poprvé zveřejnilo zprávu o situaci těchto obětí. Ale i přesto stále mnoho lidí žije v nejistotě a bez uznání.

V roce 2025, kdy Japonsko oficiálně hovoří o míru, přichází do Hapcheonu návštěva japonských představitelů, ale lidem stále chybí omluva za zneužívání Korejců během a po druhé světové válce. Jak říká japonská aktivistka Junko Ichiba, "Mír bez omluvy je bezvýznamný."