Země, jak ji známe dnes, se z vesmíru jeví jako bledě modrá tečka. Její oceány pokrývají přibližně tři čtvrtiny povrchu a dávají planetě její charakteristický vzhled. Nová studie japonských vědců publikovaná v časopise Nature však naznačuje, že oceány kdysi nevypadaly modře – ale zeleně. A vzhledem k tomu, jak se mění chemie oceánů a podmínky pro život, by k takové změně mohlo dojít znovu.
Klíč k tomuto zjištění tkví ve starobylých usazeninách známých jako páskované železné formace, které vznikaly během archaika a paleoproterozoika, tedy zhruba mezi 3,8 a 1,8 miliardami let. V té době ještě život existoval jen ve formě jednobuněčných organismů v oceánech, zatímco pevniny byly pusté a tvořené hlavně horninami a sedimenty.
Déšť tehdy splavoval železo z pevniny do oceánů, kde ho dále doplňovaly podmořské sopky. Toto železo mělo později hrát zásadní roli v evoluci života a proměně barvy oceánů. Zemská atmosféra i moře tehdy postrádaly kyslík, ale v oceánech se začaly vyvíjet první organismy schopné fotosyntézy – bez přítomnosti kyslíku.
Tato anaerobní fotosyntéza produkovala jako vedlejší produkt právě kyslík, který se váže na železo v mořské vodě. Dokud bylo v oceánech železo, kyslík se neuvolňoval do atmosféry. Teprve když se železo nasytilo, začal se kyslík hromadit ve vzduchu – a odstartoval tzv. „Velkou oxidační událost“, díky níž se mohl rozvinout složitější život.
Páskované železné formace zaznamenávají tuto zásadní změnu ve formě střídajících se vrstev železa ukládaného bez přístupu kyslíku a jeho oxidované, červené varianty. Právě tyto vrstvy dosvědčují, jak probíhal přerod z bezkyslíkové na okysličenou planetu.
Japonská studie však přináší nové poznatky – poukazuje na současné zelené zbarvení vody okolo japonského sopečného ostrova Iwo Jima, kde se ve vodě vyskytuje oxidované železo typu Fe(III). Právě v těchto vodách se daří sinicím, tzv. modrozeleným řasám, které jsou ve skutečnosti bakteriemi. Tyto organismy se začaly vyvíjet v době, kdy byly oceány plné železa a málo kyslíku.
Zajímavé je, že sinice disponují dvěma typy pigmentů – běžným chlorofylem a zvláštním barvivem zvaným fykoerythrobilin (PEB). Nový výzkum ukazuje, že geneticky upravené sinice s tímto pigmentem rostou v zelené vodě rychleji, protože PEB je účinnější při fotosyntéze za zeleného světla.
Simulace provedené výzkumníky naznačují, že kyslík vznikající při rané fotosyntéze vedl k oxidaci rozpuštěného železa natolik, že zbarvil povrchové vrstvy oceánů do zelena. Až když bylo železo vyčerpáno, mohl kyslík existovat volně i v atmosféře.
To znamená, že planeta s nazelenalými oceány pozorovaná z vesmíru by mohla být dobrým kandidátem pro existenci raných forem fotosyntetického života. Archaikum trvalo 1,5 miliardy let – tedy většinu historie Země. Vývoj komplexního života se odehrál až mnohem později, ve zlomku tohoto času.
Z toho vyplývá, že barva oceánů se pravděpodobně v čase měnila – někdy modré, jindy zelené, možná i v jiných odstínech. Tato barevná variabilita mohla být důvodem, proč sinice vyvinuly více typů fotosyntetických pigmentů – jako adaptaci na různě zbarvené prostředí.
Mohly by být oceány znovu zelené – nebo mít úplně jinou barvu? Studie naznačuje, že ano. Například fialové oceány by mohly vzniknout při vysoké koncentraci síry a nízkém obsahu kyslíku – tedy za podmínek intenzivní sopečné činnosti. Tyto podmínky by přály růstu fialových sirných bakterií.
Oceány by mohly být i červené – například v tropech, kde se díky vysokým teplotám a zvětrávání hornin vytváří červené oxidy železa, které řeky unášejí do moří. Také nadměrné používání hnojiv může podporovat růst rudých řas, což dnes vidíme v podobě tzv. „červených přílivů“ blízko kanalizací.
Jak Slunce stárne, bude stále jasnější, což způsobí silnější odpařování oceánů a větší vystavení UV záření. Takové podmínky by mohly opět favorizovat bakterie žijící v hlubších vrstvách vody, a proměnit barvu moří v hnědou, fialovou nebo zelenou. Nakonec oceány zcela zmizí – vypaří se, až Slunce pohltí Zemi.
Dlouhodobě nic na Zemi netrvá věčně. Ani barva oceánů. A jak ukazuje výzkum, jejich proměna je nejen možná, ale i nevyhnutelná.
Česko je v posledních letech pravidelným účastníkem Eurovize, kterou vysílá Česká televize. Podle nejnovějších informací je ale pokračování spolupráce mezi soutěží a tuzemskou veřejnoprávní televizí vážně ohroženo. Dokonce už mělo padnout zásadní rozhodnutí.
Česko v pátek zaskočila zpráva, že prezident Petr Pavel se příští týden nezúčastní hlasování ve volbách, protože bude stále na soukromé cestě v zahraničí. Hlava státu již čelí kritice. Do Pavla se opřel jeden z poslanců vládního hnutí ANO, který zmínil příklad Zdeňka Pohlreicha.
Slovenský premiér Robert Fico (Smer-SD) narychlo mění svůj sobotní program. Může za to jeho zdravotní stav. Politik se rozhodl omluvit z dnešního pietního aktu, večer chce nicméně odcestovat do zahraničí.
Rusové pokračují v útocích na kyjevské mosty, na které se zaměřili v posledních dnech. Za poslední tři dny byly zasaženy dva mosty v ukrajinské metropoli. Moskva tak dále zintenzivňuje útoky na ukrajinskou kritickou infrastrukturu.
Vývoj na evropském dluhopisovém trhu v posledních dvanácti měsících nepotvrzuje představu, že by investoři české veřejné finance vnímali jako směřující k jakémusi „dluhovému armagedonu“. Přes politicky značně vyhrocenou debatu o tuzemském zadlužování se totiž náklady dlouhodobého financování českého státu v posledních dvanácti měsících vyvíjely nápadně podobně, prakticky shodně, jako v případě Dánska, které momentálně vykazuje celkově nejzdravější veřejné finance ze zemí Evropské unie.
Jak bude v České republice vypadat krajina, do které se vrací polní ptáci nebo opylovači, přirozené propojení řek a území, kde se může rozlévat voda, stejně jako zemědělská půda i lesy, které lépe zadržují vodu a odolávají suchu nebo území měst a obcí s vyšším podílem zeleně, to všechno přináší první návrh Národního plánu na obnovu přírody.
Jeden z velkých českých hudebních festivalů již nebude pokračovat. Metronome v příštím roce do Prahy žádné hvězdy světové hudební scény nepřiveze. Důvodů konce je několik, uvedli organizátoři v prohlášení, kterým oznámili své rozhodnutí.
Americký prezident Donald Trump označil novou ropnou dohodu s Venezuelou za největší ropný obchod v historii lidstva. Zjištění deníku The Guardian však ukazují, že tento projekt čelí řadě právních i logistických překážek a hrozí mu úplný kolaps. Americká administrativa sice tvrdí, že získá kontrolu nad obrovskými zásobami ropy, odborníci ale její prohlášení označují za zavádějící. Projekt navíc naráží na americké i venezuelské zákony a klíčové ropné společnosti se od něj distancují.
Ruské armádní síly se podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského záměrně zaměřují na civilní infrastrukturu a školy v Kyjevě. Cílem těchto intenzivních útoků je vytvořit na obyvatele hlavního města takový tlak, aby byli nuceni metropoli opustit. Ruská taktika se podle ukrajinské hlavy státu snaží vyvolat dojem síly a zároveň ochromit chod klíčových institucí. Moskva tímto postupem do značné míry navazuje na svou strategii z počátku plnohodnotné invaze, kdy se pokoušela ukrajinské centrum moci zásadním způsobem destabilizovat.
Kanadský ministerský předseda Mark Carney potvrdil, že jeho vláda prověřovala teoretickou možnost amerického vojenského zásahu proti Kanadě. V rozhovoru pro deník The New York Times označil tento scénář za extrémní riziko s nízkou pravděpodobností, avšak s potenciálně devastujícími dopady. Podle jeho slov je povinností každého lídra provádět důkladné řízení rizik a připravit se i na ty nejméně pravděpodobné události. Dodal, že by bylo neodpovědné podobnou možnost zcela ignorovat.
Evropské státy začínají podle webu Politico postupně spolupracovat s takzvanou Radou míru, kterou k řízení a obnově Pásma Gazy vytvořil Donald Trump. Ačkoliv evropské země tento orgán původně odmítaly, současné humanitární potřeby je nutí k účasti na společných projektech. Evropská komise přistupuje ke spolupráci opatrně, neboť ambiciózní plány na demilitarizaci a rekonstrukci enklávy zůstávají do značné míry pouze na papíře. I přes skepsi a nepokojenost však evropští diplomaté uznávají, že orgán představuje významnou politickou sílu úzce propojenou s klíčovými americkými spojenci.
Válka s Íránem se dostává do dalšího přelomového bodu v souvislosti se změnami v Hormuzském průlivu a blížícími se volbami ve Spojených státech. Přestože ropné tankery průlivem opět proplouvají ve stále větším množství a páka Teheránu se zmenšuje, jeho vliv na tuto klíčovou námořní tepnu zdaleka nezmizel. Íránští lídři se nacházejí před těžkým rozhodnutím, zda dál vojensky eskalovat situaci i přes hrozící odvetné údery, nebo nečinně přihlížet k postupnému kolapsu vlastního vývozu ropy. Mnozí západní analytici podle National Interest tvrdí, že omezené možnosti dohnaly Írán na pokraj kapitulace, tyto závěry však přehlížejí fakt, že nejpravděpodobnější cestou Teheránu zůstává další vyostření konfliktu.