Války bez výstřelů: Proč není šíření fake news akt války? Kognitivní boj zůstává právně nepostihnutelný

To je příklad tzv. kognitivní války (cog war) – války vedené v oblasti lidského myšlení a vnímání, často bez fyzických zbraní. Tento typ konfliktu se odehrává „pod prahem“ tradiční války a právní řády na něj nejsou připravené. Přesto může způsobit reálné škody – od chaosu až po smrtelné následky.

Kognitivní válka využívá manipulaci vnímání, emocí a chování jednotlivců, komunit i celých národů. V praxi může jít o formování veřejného mínění, šíření paniky nebo podkopávání důvěry v instituce. Klíčovým nástrojem je „reflexivní kontrola“, technika, kterou Rusko rozvíjí desítky let. Jejím cílem je přimět protivníka, aby činil rozhodnutí, která mu ve skutečnosti škodí, aniž by si manipulaci uvědomil.

Příklady z války na Ukrajině zahrnují například vyvolávání dojmů, že Ukrajina je historicky součástí Ruska, nebo že Západ je morálně zkažený. Během pandemie covidu-19 vedly dezinformace k odmítání ochranných opatření a užívání nebezpečných „léčebných“ metod – s fatálními následky. Šíření těchto narativů mělo podle expertů často geopolitické pozadí a bylo podporováno i uměle generovanými profily na sociálních sítích.

S nástupem digitálních nástrojů a umělé inteligence se kognitivní válka stává sofistikovanější. Technika zvaná mikrocílení (microtargeting) umožňuje přesně zacílit obsah na konkrétní osoby na základě jejich digitálních stop. Nové technologie propojující lidský mozek s počítačem – například prostřednictvím zařízení vyvíjených v rámci programu N3 americké agentury DARPA – by v budoucnu mohly být zneužity k manipulaci myšlení nebo dokonce k „psaní“ do mozku.

To vytváří zcela novou situaci: hranice mezi informačním prostorem a lidským tělem se stírá. Manipulace mysli se tak může dotýkat nejen našich názorů, ale i přímo mozkových procesů – což má hluboké důsledky pro pojetí svobody a autonomie.

Kognitivní útoky zatím nejsou jasně definovány jako válečný akt. Mezinárodní humanitární právo počítá především s fyzickým násilím – bombami a kulkami. Není jasné, zda například rozsáhlá zdravotní dezinformační kampaň, která povede k úmrtím, může být považována za ozbrojený útok podle Charty OSN.

Problém se týká i klasických válek: je obtížné odlišit běžné vojenské klamání (např. falešné manévry) od zakázaného zneužití důvěry (např. tajné sbírání DNA pod záminkou očkování). Právní nástroje na podobné taktiky zatím neexistují nebo nejsou aplikovány.

Autoři článku na webu The Conversation – profesor klinické genetiky David Gisselsson Nord a právní odborník na lidská práva Alberto Rinaldi z univerzity v Lundu – navrhují tři kroky Předefinovat pojem „hrozba“ (nejen jako fyzický útok, ale i jako informační operaci schopnou destabilizovat společnost), uznat psychologické škody jako skutečné válečné újmy (například i cílené způsobování stresu či paniky může mít ničivé následky) a opřít se o lidskoprávní rámec (současné právo chrání svobodu myšlení a zákaz válečné propagandy. Tyto nástroje je třeba více využívat i proti kognitivnímu útoku.)

Kognitivní válka je nenápadná, ale o to zákeřnější. Nezanechává kouř stoupající nad městy, ale otřásá důvěrou, racionalitou a v konečném důsledku i bezpečností celých společností. Pokud se právní rámce nepřizpůsobí této realitě, budoucí konflikty se budou odehrávat v naší hlavě – a my budeme bezbranní.