V Číně se dveře netrhnou. Lídři vyměnili Bílý dům za Peking, mluví se o vítězství nového světového řádu bez USA

Mezi návštěvníky, které v nedávné době hostil Si Ťin-pching, byli i nejbližší spojenci USA. Britský premiér Keir Starmer a kanadský premiér Mark Carney navštívili Čínu minulý měsíc, následováni finským prezidentem Petteri Orpem. Francouzský prezident Emmanuel Macron se v Pekingu objevil v prosinci a brzy se očekává příjezd německého kancléře Friedricha Merze. Z pohledu Číny jde o jasný signál, že éra úvah o ekonomickém odloučení od Pekingu končí a západní lídři začínají Čínu vnímat jako spolehlivého partnera, zejména v kontrastu s Trumpovou administrativou.

Tato diplomatická ofenziva přináší Pekingu i hmatatelné výsledky. Kanadský premiér Carney během své návštěvy, první od roku 2017, zmírnil přísná cla na čínské elektromobily výměnou za snížení bariér pro kanadské zemědělské produkty. Podobně i Evropská unie dospěla k dohodě, která nahrazuje cla na čínské vozy závazky ohledně minimálních prodejních cen, čímž se zmírnilo dlouhodobé napětí v automobilovém průmyslu.

Britský premiér Starmer zase vyzdvihl obchodní příležitosti pro Spojené království jen několik dní poté, co jeho vláda schválila plány na výstavbu kontroverzní čínské „megaambasády“ v Londýně. Podle odborníků stojí za touto diplomacií především realismus. Přestože nedůvěra vůči Pekingu přetrvává, zejména kvůli jeho podpoře ruského válečného úsilí na Ukrajině, evropské státy si uvědomují, že Čínu nelze ignorovat v době, kdy se USA pod Trumpovým vedením chovají podle jejich názoru nevyzpytatelně.

Analytici v Číně jsou optimističtí a domnívají se, že teorie o „odpojování“ od čínské ekonomiky se v praxi ukázala jako nepopulární a obtížně proveditelná. Naznačují také, že po odchodu USA z mnoha orgánů OSN a Trumpových snahách o vytvoření paralelních diplomatických struktur bude Evropa potřebovat Čínu jako mezinárodní protiváhu. To by mohlo vést k dalším kompromisům v otázkách obchodu, přístupu k technologiím nebo k oživení dříve pozastavené investiční dohody mezi EU a Čínou.

Peking se však brání narativu, že pouze „využívá“ rozporů mezi USA a jejich spojenci. Oteplování vztahů prezentuje jako nevyhnutelný výsledek čínského rozvoje, který přináší stabilitu mezinárodnímu společenství. Čínská vize světa počítá s řádem, který není ovládán americkými hodnotami a ideologickými bloky, ale kde se země rozhodují na základě společných ekonomických a strategických zájmů. V době, kdy se v Evropě otevřeně mluví o vzniku nového světového uspořádání, chce Peking ukázat, že jeho čas právě nastal.