Proč je Netnajahu slepý k mezinárodní kritice? Jde si za svou vizí Velkého Izraele

Myšlenka dvou států se stala pouze frází pro vlády, které se chtějí tvářit, že podporují palestinskou věc, zatímco Izrael usilovně pracuje na tom, aby se tento koncept stal bezpředmětným. Naděje na nezávislý palestinský stát tvořený Západním břehem, Východním Jeruzalémem a pásmem Gazy, který by existoval bok po boku s Izraelem v míru a bezpečí, je nyní menší než kdykoli dříve.

Po izraelském útoku na představitele Hamásu v Kataru se sešel nouzový summit arabských a muslimských zemí. Schůzka se ale ukázala jako neefektivní, neboť jeho účastníci sice útok důrazně odsoudili, ale nenabídli žádný plán, jak zabránit Izraeli v útocích na své sousedy nebo zastavit to, co komise OSN označila za genocidu v Gaze. Izrael se těší neochvějné podpoře ze strany Spojených států. Zatímco americký prezident Donald Trump ujistil region, že se útok na Katar nebude opakovat, jeho ministr zahraničí, Marco Rubio, odletěl do Izraele, aby znovu potvrdil americké spojenectví s židovským státem.

Tím, že se Rubio společně s Netanjahuem modlil u Zdi nářků s jarmulkou na hlavě, demonstroval, že Trumpova administrativa premiéra ve všem podpoří. Netanjahu na to okamžitě reagoval prohlášením, že si Izrael vyhrazuje právo zaútočit na „teroristy z Hamásu“ kdekoli. Požadoval rovněž, aby Katar vyhostil představitele Hamásu, jinak bude čelit hněvu Izraele. Na základě prohlášení izraelského vůdce a jeho extremistických ministrů se zdá, že je vytvoření „Velkého Izraele“ prioritou.

Sám Netanjahu nedávno veřejně naznačil, že má s touto myšlenkou silné pouto. „Velký Izrael“ je pojem, který se používá od šestidenní války v roce 1967 a označuje území, která Izrael dobyl. Tento koncept byl v roce 1977 zakotven ve statutu Netanjahuovy strany Likud. Ten uvádí, že „mezi [Středozemním] mořem a [řekou] Jordánem bude existovat pouze izraelská suverenita“. Loni pak premiér prohlásil, že Izrael musí mít „bezpečnostní kontrolu nad celým územím na západ od řeky Jordán“.

Netanjahu má nyní silnou pozici k tomu, aby anektoval pásmo Gazy, a následně rozšířil izraelskou jurisdikci na všechny nelegální izraelské osady na Západním břehu. Tam pod ochranou izraelské armády žije přes 700 tisíc osadníků. Izrael dosáhl územních zisků i v Libanonu a Sýrii, a to po oslabení Hizballáhu a útocích na jižní Sýrii a Írán. Netanjahu dodal, že se izraelská armáda z těchto zemí v dohledné době nestáhne.

Arabští a muslimští vůdci jednoznačně odsoudili Netanjahuovy zmínky o „Velkém Izraeli“. Spojené státy ho veřejně nepodpořily, ačkoliv americký velvyslanec v Izraeli, Mike Huckabee, je velkým zastáncem této myšlenky. Izraelský premiér a jeho kabinet přestáli mezinárodní kritiku i díky neochvějné americké podpoře. Netanjahuovi kritici navíc tvrdí, že ho nezajímá osud zbývajících izraelských rukojmí v rukou Hamásu. Ignoruje tak většinu Izraelců, kteří si přejí příměří a propuštění rukojmí.

Netanjahu a jeho spojenci se řídí pravidlem, že účel světí prostředky. Očekávané uznání palestinského státu mnoha západními zeměmi nebude mít na Izrael, a stejně tak na Spojené státy, žádný vliv. Oba státy to již odmítly jako bezvýznamné a zbytečné symbolické gesto. Otázkou je, co může odvrátit Izrael z jeho cesty. Jediným nástrojem, který by mohl fungovat, jsou sankce proti Netanjahuovi a jeho vládě a přerušení veškerých vojenských, ekonomických a obchodních vazeb. Cokoli menšího umožní izraelskému vedení pokračovat v prosazování „Velkého Izraele“, pokud je to skutečně jeho konečný plán. To by se mohlo stát tragédií nejen pro Palestince a region, ale také by utrpěla pověst Izraele. Netanjahu by za sebou zanechal stát, který by si mezinárodně pošramocenou pověst nemusel dlouho napravit.