Problém, o kterém se raději mlčí. Bývalý dětský voják promluvil

Tyto děti se ocitly v bojích v Libérii, Rwandě, Sieře Leone, Demokratické republice Kongo nebo také v Afghánistánu, Iráku a Somálsku, kde bojovaly proti mezinárodním jednotkám i vládním silám. Následky tohoto jevu jsou drtivé – nejen pro děti samotné, ale i pro jejich komunity a rodiny, které se často z těchto traumat nikdy nevzpamatují.

Navzdory řadě mezinárodních dohod, jako je Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, Pařížské zásady nebo Římský statut, a navzdory kampaním jako Child Soldiers International nebo Děti, ne vojáci, problém přetrvává. I přes pokusy o stigmatizaci verbování dětí, například zveřejňováním „černých listin“ OSN, jsou děti i nadále zneužívány jako bojovníci.

Proč? Protože děti vyvolávají v profesionálních vojácích zmatek, výčitky, někdy až paralyzující strach. Skupiny, které děti využívají, tak získávají psychologickou výhodu. Záměrně narušují morální jistoty dospělých bojovníků.

Bývalý dětský voják z liberijské občanské války a současný výzkumník v oblasti míru a konfliktů Charles Wratto, uznávaný vědec s dlouholetými zkušenostmi v analýze konfliktů, systémovém budování míru a poválečné obnově, se pro web The Conversation pokusil poukázat na to, jak je možné dětem v konfliktních oblastech skutečně pomoci. Na základě vlastní zkušenosti i rozhovorů s dalšími bývalými dětskými vojáky nabízí šest konkrétních kroků, které mohou situaci změnit.

1. Zastavit obchod se zbraněmi do válečných zón

Ozbrojené skupiny stojí a padají s přístupem ke zbraním. Pokud se jim tento přístup omezí, sníží se jejich schopnost verbovat i děti. V Libérii byl příkladem efektivní sankce zbrojní embargo OSN v roce 2001, které omezilo režim Charlese Taylora a přispělo k ukončení války.

2. Poskytnout základní životní potřeby

Hlad a zoufalství často vedou rodiny k tomu, že své děti předávají ozbrojeným skupinám výměnou za jídlo nebo ochranu. Pokud se ale zajistí přístup k jídlu, vodě, zdravotní péči a přístřeší, dá se tomuto trendu zabránit. Pomoci může i podpora malých podniků a řemeslných dovedností prostřednictvím mikrofinancování.

3. Zajistit přístup ke vzdělání i během konfliktu

Školy – byť provizorní – dávají dětem smysl, rutinu a bezpečí. Mobilní školy nebo učitelé v táborech pro uprchlíky mohou pomoci zabránit rekrutaci. Školy by zároveň měly fungovat jako centra psychologické pomoci.

4. Spolupracovat s místními komunitami

Reintegrace dětí není jen o návratu domů – je i o tom, aby je komunita dokázala přijmout. Spolupráce s místními vůdci, starosty a neformálními autoritami pomáhá překonat stigma a vytvořit zdravější prostředí pro návrat dětí.

5. Zapojit bývalé dětské vojáky do rozhodování

Tito lidé mají unikátní zkušenosti. Vědí, jak probíhá verbování, co děti prožívají během boje i jak těžký je návrat. Jejich zkušenosti by měly být využity při tvorbě programů odzbrojení a opětovného začlenění do společnosti.

6. Naslouchat dětem

Děti, které zažily válku, jsou nejen oběťmi, ale také svědky a nositeli důležitých příběhů. Jejich hlasy by měly být slyšet v diskuzích o míru. Jsou schopny přinést autentický pohled a stát se ambasadory změny.

Wrattova zkušenost je důkazem, že žádné dítě není ztraceno. "Nejsme zločinci, nejsme hrozbou – jsme oběti, které potřebují porozumění a druhou šanci. Mně pomohl jeden Nigerijec, který mě odmítl vnímat jako „válečný produkt“, a tím mi umožnil přežít," uvedl.