Nejděsivější kapitola Země: Velké vymírání zabilo 90 % života, vědci zjistili, proč následovalo 5 milionů let smrtelného horka

Výzkum mezinárodního týmu paleontologů, publikovaný ve středu v prestižním časopise Nature Communications, poukazuje na klíčovou roli, kterou v dávné klimatické katastrofě sehrály tropické lesy. Vědci díky rozsáhlým datům z čínských nalezišť zjistili, že kolaps těchto lesních ekosystémů vedl k rozvratu celosvětového uhlíkového cyklu – a tím i k extrémnímu oteplení.

Velké vymírání ukončilo geologickou éru permu a patří mezi pět známých masových vyhynutí v historii Země – přičemž právě to perm-triasové bylo nejničivější. Za příčinu této katastrofy se dlouho považovala mohutná sopečná činnost v oblasti dnešních Sibiřských trapů. Erupce uvolnily obrovské množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů do atmosféry, což způsobilo globální oteplení, okyselení oceánů a kolaps většiny ekosystémů.

Co ale badatele dlouho mátlo, bylo to, proč teploty zůstaly vysoké i miliony let poté, co sopečná aktivita ustala. Nová hypotéza vědců z univerzity v Leedsu a Čínské univerzity geověd se opírá o detailní rekonstrukci rostlinného pokryvu na Zemi před i po katastrofě.

„Tohle je jediné známé vymírání, při kterém vymřely i lesy – všechny,“ uvedl profesor Benjamin Mills, odborník na vývoj zemského systému z Univerzity v Leedsu. Vědecký tým pracoval s unikátní fosilní databází, která byla v Číně budována desítky let napříč několika generacemi geologů.

Díky analýze zkamenělin a vrstev hornin se vědcům podařilo zmapovat klimatické podmínky i rozmístění rostlin v různých částech světa v období před, během a po masovém vymírání. Tyto rekonstrukce, jak uvedl Mills pro CNN, „nikdy předtím nikdo neprovedl v takovém rozsahu.“

Výsledky ukázaly, že kolaps vegetace – především tropických lesů – drasticky omezil schopnost Země pohlcovat uhlík. Lesy totiž fungují jako klíčový uhlíkový pufr: absorbují oxid uhličitý z atmosféry, ukládají ho v biomase i půdě a napomáhají procesům chemického zvětrávání silikátových hornin, které také snižují koncentrace CO₂.

Jakmile tyto ekosystémy zmizely, celý uhlíkový cyklus se narušil. Vysoké úrovně oxidu uhličitého zůstaly v atmosféře a globální teploty zůstaly neúprosně vysoké. Profesor Michael Benton z Bristolu, který se na studii nepodílel, uvedl, že výzkum „jasně ukazuje, jak absence lesů ovlivňuje kyslíkový a uhlíkový cyklus a brání ukládání uhlíku, což má za následek přetrvávající vysoké hladiny CO₂.“

Zásadním pojmem studie je tzv. klimatický bod zvratu – situace, kdy dojde k tak zásadnímu narušení klimatu, že už se planetární systém nedokáže sám zotavit. I kdyby se v takovém bodě přestaly vypouštět emise, oteplování by mohlo pokračovat. A právě kolaps deštných pralesů může takový bod představovat.

Mills varuje, že výzkum je pro lidstvo mementem: „Máme tu historický záznam o tom, co se stane, když se tropické lesy přehřejí. A je to velmi špatné.“ Přesto zůstává jistá naděje – dnešní pralesy by mohly být vůči vysokým teplotám odolnější než ty permské. Tuto otázku si vědci kladou jako další.

Výsledky studie tak rezonují daleko za hranice akademické sféry. Ukazují, že masivní odlesňování a klimatické změny nejsou oddělené problémy, ale součást jednoho smrtícího koloběhu. A jak výzkum naznačuje, jakmile překročíme určitý práh, návrat zpět již nebude možný.