Město, na které klimatická krize už dopadla. Tahle metropole bude do roku 2030 zcela bez vody

Většina místních rodin nemá přístup k vodovodní síti, která zásobuje pouhou pětinu populace. Čtyřiatřicetiletá obyvatelka Šazíja ze čtvrti Khair Khana popisuje, že musí s dětmi každý den docházet k místní mešitě a čekat v dlouhých frontách u ruční pumpy. Jiní obyvatelé, jako Mirza Jan ze čtvrti Taimani, se snažili problém vyřešit hloubením soukromých studní. Zatímco v roce 1990 nabíral vodu z malé hloubky, dnes jeho studna sahá do hloubky přes 200 metrů, což bylo možné jen díky finanční pomoci jeho synů žijících v USA.

Kábul leží v širokém údolí obklopeném pohořím Hindúkuš, jehož tání sněhu tradičně napájí podzemní kolektory zásobující 80 procent obyvatel. V posledním desetiletí však hladina podzemní vody poklesla o téměř 30 metrů, protože je vyčerpávána výrazně rychleji, než ji přírodní procesy dokážou doplňovať. Roční deficit přesahuje 1,55 miliardy krychlových stop vody, kvůli čemuž téměř polovina městských vrtů zcela vyschla. Problém prohlubuje šest po sobě jdoucích let sucha i dlouhodobý pokles sněhových srážek v afghánských horách.

Krizi dále umocňuje překotný růst Kábulu, jehož populace vzrostla z necelého milionu v roce 2001 na dnešních přibližně šest milionů obyvatel. Do metropole přicházejí lidé nejen z venkovských oblastí zasažených suchem, ale i v rámci masového návratu uprchlíků vyhoštěných ze sousedního Íránu a Pákistánu. Rychlá vertikální výstavba, kdy vícepatrové budovy nahrazují rodinné domy, vyvíjí na podzemní zásoby obrovský tlak. Až 80 procent podzemní vody ve velkých částech města je navíc kontaminováno splašky a látkami jako arsen, což vytváří skrytou zdravotní hrozbu.

Pro rodiny bez hlubokých studní zůstává jedinou možností nákup vody od soukromých společností s cisternami. Obyvatel Asadulláh Ahmadí uvádí, že za vodu pro svou sedmičlennou rodinu platí nejméně 150 afghání denně, což představuje velkou část jeho příjmu. V chudých domácnostech dosahují výdaje na vodu až 30 procent celkových příjmů, zatímco Organizace spojených národů považuje za hranici dostupnosti tři procenta. I přes vysoké náklady bývá dodávaná voda znečištěná a obyvatelé ji musejí před pitím převařovat.

Podle odborníka na vodu Nadžíbulláha Sadida nelze situaci v Kábulu nazývat pouhou krátkodobou krizí, ale spíše „vodním bankrotem“, kdy je zdroj nevratně vyčerpán, píše CNN. Plánované infrastrukturní projekty, jako je stavba přehrady Šahtút určené pro dva miliony lidí financovaná Indií, se po návratu Tálibánu k moci v roce 2021 zastavily. Další projekt na výstavbu 200 kilometrů dlouhého potrubí z řeky Pandžšír zůstává pouze ve fázi návrhu. Mezinárodní pomoc po návratu Tálibánu opadla kvůli porušování lidských práv, takže místním úřadům chybějí potřebné finance i technické kapacity.

Mluvčí afghánského ministerstva energetiky a vodního hospodářství Matíulláh Abíd uvedl, že oficiální instituce podnikají kroky k zmírnění katastrofy. Ministerstvo buduje přehrady, včetně projektu Šáh wa Arús dokončeného v roce 2024 pro 20 tisíc domácností, a hloubí tisíce vrtů pro doplňování podzemních vod. Úřady se rovněž snaží regulovat komerční odběry vody a kontrolovat firemní využití. Podle Abída však všechna tato opatření vyžadují značné množství času a prostředků, které aktuálně chybějí.

S prohlubujícím se nedostatkem vody čelí řada obyvatel těžkému rozhodnutí, zda opustit své domovy. Odchod z metropole však nenabízí garantované řešení, protože sucho sužuje většinu Afghánistánu a odchod do zahraničí komplikuje přísná politika sousedních států. Místní experti varují, že bez brzkého zásahu hrozí městu závažná humanitární krize doprovázená epidemiemi nemocí a nuceným přesídlováním. Obyvatel Said Agha poznamenal, že zatímco před lety lidé v Kábulu utíkali před raketami a bombami, dnes čelí hrozbě, že budou muset utéct kvůli nedostatku vody.