Americký prezident Donald Trump znovu vsadil na jednu ze svých nejoblíbenějších ekonomických zbraní – cla. Oznámené „tarify osvobození“ však nezasahují obchod se službami, ale pouze se zbožím, což podtrhuje Trumpovu posedlost průmyslem a nostalgii po údajné zlaté éře americké výroby. Problémem však je, že ekonomická realita 21. století se od té dávno minula.
Finanční trhy na celém světě reagovaly na tento krok poklesem. A protože nová cla se uplatňují specificky podle země původu, stalo se klíčovým faktorem určování, odkud zboží „formálně“ pochází. Prezident navíc pohrozil, že každý, kdo se pokusí obejít cla změnou označení původu, může čelit až deseti letům vězení.
Podle serveru The Conversation informací Bílý dům vypočetl výši cel tak, že vzal obchodní deficit USA s danou zemí, vydělil jej hodnotou jejích vývozů do USA a výsledek snížil na polovinu, přičemž minimální sazba byla stanovena na 10 %. Zajímavostí je, že podobný výpočet navrhují i některé AI platformy při snaze o „vyrovnání podmínek“.
Experti ale varují, že z ekonomického hlediska však Trumpova orientace na zboží a průmysl nedává smysl. Jeho nostalgie po výrobní minulosti ignoruje skutečnost, že hlavním viníkem poklesu počtu pracovních míst v průmyslu není globalizace, ale rostoucí produktivita a automatizace. Dnes zkrátka na výrobu téhož množství zboží stačí mnohem méně lidí.
Ani případné narovnání obchodní bilance by nepřineslo zásadní změnu. Podle údajů amerického Úřadu pro statistiku práce by se podíl zaměstnanosti v průmyslu zvýšil jen o jeden procentní bod – z 8 % na 9 %. To by rozhodně neznamenalo zásadní obrat.
Navíc, i když některé pracovní pozice v průmyslu by se do USA skutečně mohly vrátit, vedlo by to k vyšším nákladům na výrobu – například ocel vyráběná v USA je dražší, což zdraží konečné produkty, jako jsou automobily. Tím se sníží jejich konkurenceschopnost na mezinárodních trzích, což nakonec povede k dalším ztrátám pracovních míst. Jinými slovy: jednou rukou Trump dává, druhou bere.
Trumpova vize návratu k 50. letům minulého století je navíc postavena na iluzích. Tehdy USA skutečně dominovaly světovému průmyslu – vyráběly třetinu světového exportu a dovážely jen asi desetinu. Ale šlo o jedinečný moment v historii: většina ostatních průmyslových zemí byla po válce zničená, a USA jako jediné nebyly vojensky zasažené. Tento náskok byl dočasný a nemohl trvat věčně.
Dalším faktorem byl koloniální systém, který bránil industrializaci v mnoha částech světa. Po rozpadu koloniálních impérií se však tyto země začaly samy industrializovat, což zákonitě vedlo ke změně globálního rozložení výroby. USA tak už nejsou jediným světovým průmyslovým hráčem.
Trumpova rétorika nicméně rezonuje s částí americké populace, především s dělnickou třídou, která utrpěla ztráty v důsledku ekonomických změn posledních dekád. Od 70. let klesají či stagnují reálné mzdy Američanů bez vysokoškolského vzdělání – především u mužů. Právě tato skupina tvoří významnou část Trumpových voličů.
Práce ve službách, která nahradila místa v průmyslu, je často nejistá, hůře placená, bez odborové ochrany a s menší možností postupu. Není proto překvapením, že mnozí tito lidé reagují na globalizaci s nevolí a hledají jednoduchá řešení. Cla jim mohou znít jako logická odpověď.
Jenže jak ukazují výzkumy, dopad globalizace na ztrátu pracovních míst je relativně malý – kolem 10 %. Zbytek připadá na technologické změny. I kdyby tedy USA obnovily svůj obchodní přebytek, k renesanci výroby nedojde.
Je jistě pravdou, že vlády po celém světě dlouhodobě zanedbávaly potřeby dělnické třídy. Nicméně ekonomická politika by neměla vycházet z nostalgie, nýbrž z reálných dat. Emoce mají v politice své místo, ale jako jediný základ pro rozhodování mohou být nebezpečné.
V konečném důsledku je Trumpova víra v cla jako nástroj obnovy amerického průmyslu nejen mylná, ale může být i kontraproduktivní. Svět se změnil – a Spojené státy se musí změnit s ním.
4o
V Česku v neděli stoupaly nejvyšší teploty přes 20 stupňů, ale meteorologové v následujících hodinách očekávají zajímavou situaci. Zima podle všeho ještě neřekla poslední slovo. Mělo by totiž sněžit i v nížinách.
Vládě vskutku nevídaně přálo štěstí s načasováním zahájení stanovování maximálních cen pohonných hmot. Totiž přesně v den, kdy s ním začala, 8. dubna, spadla cena nafty na burze v Rotterdamu v přepočtu do korun v historicky rekordním jednodenním rozsahu, o 19,19 procenta.
Americký prezident Donald Trump opět ostře kritizoval Severoatlantickou alianci, a to jen den poté, co se sešel s jejím generálním tajemníkem Markem Ruttem. Svou frustraci vyjádřil v příspěvku na sociální síti Truth Social, který však působil poměrně zmatečně. Trump bez bližších podrobností uvedl, že nikdo z těchto lidí, včetně „velmi zklamávajícího“ NATO, ničemu nerozumí, dokud na ně není vyvinut náležitý tlak.
Oznámení o čtrnáctidenním příměří mezi Spojenými státy a Íránem, které zprostředkoval Pákistán, vyvolává ve Washingtonu i ve světě řadu otázek. Přestože prezident Donald Trump a ministr obrany Pete Hegseth oslavují osmadvacetidenní bombardování Íránu jako úspěch, který ochromil íránské námořnictvo a jaderný program, situace v terénu zůstává kritická. Útoky íránských jednotek i izraelské údery v Libanonu pokračují a klíčový strategický bod – Hormuzský průliv – zůstává předmětem sporů.
Lídr maďarské opozice Péter Magyar stojí před historickou šancí ukončit šestnáctileté panování Viktora Orbána. Přestože průzkumy favorizují jeho stranu Tisza, čeká ho v případě vítězství v nedělních volbách mimořádně náročný úkol. Magyar slíbil voličům, že v rekordním čase zajistí uvolnění 17 miliard eur z unijních fondů, které Brusel zmrazil kvůli úpadku demokracie v zemi.
Britský ministr obrany John Healey oznámil úspěšné završení rozsáhlé vojenské operace, při níž královské námořnictvo a letectvo zmařily pokus ruských ponorek o průzkum kritické podmořské infrastruktury v Severním Atlantiku. Podle Healeyho byla plavidla nepřítele pod neustálým dohledem, což je nakonec donutilo jejich misi předčasně ukončit a oblast opustit.
Ruská státní média v posledních dnech intenzivně těží z prohlubujících se trhlin v transatlantickém spojenectví. Podle analytiků Andyho Kuchinse a Chrise Mondaye z podcastu Russia Decoded využívá Kreml oslabení vztahů mezi USA a Evropou k posílení svého vlivu nejen v postsovětském prostoru, ale i přímo uvnitř Evropské unie.
Nový průzkum veřejného mínění Politico Pulse odhalil dramatický posun v tom, jak obyvatelé velkých evropských zemí vnímají Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Výsledky ukazují, že Washington je nyní v očích mnoha Evropanů vnímán spíše jako hrozba než jako spojenec. Tento trend je patrný zejména ve Španělsku, Itálii, Belgii a Německu, kde USA jako hrozba dokonce předstihly Čínu.
Ceny ropy a zemního plynu ve čtvrtek opět zamířily vzhůru a asijské akciové trhy oslabily v reakci na rostoucí pochybnosti o trvanlivosti dvoutýdenního příměří s Íránem. Přestože Spojené státy a Írán ohlásily dohodu na poslední chvíli, situace zůstává napjatá kvůli pokračujícím izraelským útokům na Libanon a vzájemným výhrůžkám obou znepřátelených stran o návratu k vojenským akcím.
Dohoda o čtrnáctidenním příměří se Spojenými státy vyvolala v Teheránu značné napětí, zejména v řadách íránských tvrdých zastánců režimu. Ještě před několika dny zdobil jednu z nejrušnějších křižovatek v metropoli obří transparent s nekompromisním heslem, že Hormuzský průliv zůstane uzavřen. Tento vzkaz měl symbolizovat rozhodnost nového nejvyššího vůdce Modžtaby Chámenéího, který se od svého jmenování minulý měsíc neobjevil na veřejnosti.
V úterý proběhla v budapešťském sportovním areálu MTK Sportpark akce s názvem Den maďarsko-amerického přátelství, která se však stala především oslavou blízkého vztahu mezi Donaldem Trumpem a Viktorem Orbánem. Americký viceprezident JD Vance se zde pokusil v přímém přenosu spojit se svým šéfem. Přestože Trump právě řešil vážnou krizi s Íránem, při druhém pokusu telefon zvedl a vzkázal davu, že Spojené státy stojí plně za Orbánem.
Křehké čtrnáctidenní příměří na Blízkém východě, sjednané v hodině dvanácté, čelí hned v první den vážnému ohrožení. Hlavním jablkem sváru se stala interpretace toho, na koho se klid zbraní vlastně vztahuje. Zatímco Írán a zprostředkovatelský Pákistán tvrdí, že dohoda zahrnuje i Libanon, Izrael to rezolutně odmítá.
