Co se skutečně odehrálo na Titaniku? Nová kniha odhaluje mrazivé detaily o kapitánovi "nepotopitelné lodi"

Parkes tvrdí, že rozšířené teorie o kapitánově sebevraždě jsou nejen nepodložené, ale především nespravedlivé. Tvrdí, že kapitán Smith nezemřel střelou do hlavy, jak se dlouhá léta šuškalo, nýbrž buď utonul, nebo podlehl podchlazení v ledových vodách severního Atlantiku. Tato tvrzení zakládá na výpovědích přeživších, které shromáždil a analyzoval.

Titanic se potopil v noci z 14. na 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem. Zahynulo přes 1 500 lidí a tělo kapitána Smithe nebylo nikdy nalezeno. Z 2 224 osob na palubě se zachránilo pouze 337 těl, což otevřelo prostor k četným spekulacím a teoriím.

Jedna z prvních zpráv, která tvrdila, že Smith spáchal sebevraždu, pocházela z Los Angeles Express pouhé tři dny po katastrofě. Následující den přinesl titulní stranu s podobnou zprávou i britský Daily Mirror. Obě verze ale stály především na nepřímých svědectvích a dobové představě, že kapitán by měl s lodí zemřít – ideálně hrdinsky, nikoliv jako zbabělec.

Parkes však upozorňuje, že výstřely, které přeživší slyšeli, mohly být určeny ke zklidnění paniky mezi pasažéry. Někteří přeživší totiž byli už dávno na člunech, když výstřely zazněly, a nemohli s jistotou vědět, co se skutečně stalo. Autor zároveň poukazuje na fakt, že žádný z důkazů nikdy jednoznačně neprokázal, že by se výstřel týkal právě kapitána Smithe.

Své tvrzení Parkes podporuje svědectvím několika přeživších, kteří údajně viděli kapitána až do posledních okamžiků na palubě. Například bankéř Robert Williams Daniel vypověděl pro New York Herald, že sledoval, jak vlny pohltily kapitána na můstku. Podle něj „zemřel jako hrdina.“

Podobně i kuchař Isaac Maynard popsal, jak byl kapitán ve vodě, plně oblečený a stále s kapitánskou čepicí. Tvrdil, že muž na voru mu nabízel pomoc, ale Smith odmítl a zvolal: „Postarejte se o sebe, chlapci!“ Poté ho už neviděl.

Další svědek, notorický podvodník George Brereton, vypověděl, že kapitán zachránil dítě, které přenesl k záchrannému člunu, ale sám se odmítl nalodit. Takový čin považuje Parkes za naprosto v souladu s charakterem muže, kterého přezdívali „Kapitán milionářů“ pro jeho popularitu mezi bohatými pasažéry.

Parkes rovněž odmítá dřívější obvinění, že byl Smith opilý, řídil loď příliš rychle nebo ignoroval varování o ledovci. Tyto fámy označuje za cílenou diskreditaci, která měla odvrátit pozornost od systémových selhání a najít viníka – a právě kapitán byl pro tuto roli ideální.

V době, kdy byla čest důležitější než cokoli jiného, představovala sebevražda nepředstavitelné selhání. Proto se podle Parkese stalo tak snadné tuto verzi přijmout a rozšířit. Tím spíše, že kapitán byl veřejnosti neznámý a mrtví se nemohou bránit.

Zachovala se také výpověď přeživší stevardky May Sloanové, která popsala, že viděla kapitána „v napětí“, a podle ní právě v ten moment poznala, že loď je ztracena. Její svědectví naznačuje, že Smith byl plně vědom blížícího se konce, ale nedal to najevo pasažérům.

Nové informace z knihy přinášejí nejen důležitý pohled na kapitánovu osobnost, ale také nastavují zrcadlo médiím a společnosti, která potřebovala jednoduchého viníka. Smith možná nebyl dokonalý, ale rozhodně si podle Parkese nezaslouží být vnímán jako zbabělec, který opustil svou posádku kulkou.

Zůstává však otázkou, proč trvalo více než sto let, než někdo otevřeně zpochybnil tolik zakořeněné mýty. Titanic Legacy ukazuje, že i po více než století mohou nové pohledy na tragické události měnit veřejné vnímání a zachraňovat čest těm, jejichž hlasy už neslyšíme.