Albaneseová: OSN prožívá existenční krizi, uznávání Palestiny odvádí pozornost od hladomoru

V posledních týdnech několik zemí, včetně Austrálie, Spojeného království, Kanady a Francie, oznámilo, že hodlá na Valném shromáždění OSN uznat palestinský stát. Například australský premiér Anthony Albanese (není příbuzný s Francescou Albaneseovou) popsal řešení dvou států jako „nejlepší naději lidstva na prolomení cyklu násilí na Blízkém východě“. Francesca Albaneseová však na to reagovala s obavou, že tento diplomatický tlak může odvést pozornost od toho, na čem nyní nejvíce záleží: na genocidě v Gaze.

Zpravodajka OSN proto vyzývá k praktickým krokům, které by zastavily izraelskou agresi. Konkrétně požaduje embargo na veškerý prodej zbraní Izraeli a ukončení obchodních dohod. Dále volá po vyvození zodpovědnosti za válečné zločiny, za které Mezinárodní trestní soud (ICC) obvinil nejvyšší izraelské představitele. K tomu přidává požadavek, aby se Izrael zcela stáhl z okupovaného území do 17. září, což je termín stanovený Valným shromážděním OSN.

Albaneseová, která působí ve své funkci již tři roky, se od začátku války v Gaze stala jednou z nejvýraznějších zastánkyň práv Palestinců. Její zprávy, v nichž obvinila Izrael z „apartheidu“ a „genocidy“, často předcházely podobným závěrům velkých mezinárodních organizací. S jejím vyhraněným postojem ale přišla i kritika a obvinění z antisemitismu. Ta vyvrcholila v loňském roce, kdy na ni Trumpova administrativa uvalila sankce za její „hanebnou podporu“ akcí Mezinárodního trestního soudu proti izraelským představitelům.

Francesca Albaneseová obvinění z antisemitismu důrazně odmítá. V rozhovoru pro The Guardian v prosinci loňského roku řekla, že jí je jedno, jestli Izrael vedou Židé, muslimové, křesťané nebo ateisté. Vše, co chce, je, aby se Izrael choval v souladu s mezinárodním právem. Rostoucí globální rozdělení v názorech na izraelské akce označila za „největší boj“ a záležitost „světla a tmy“. Sankce USA vůči ní vnímá spíše jako znamení „viny“ než síly.

Kritiku si však zaslouží i OSN. Podle Albaneseové organizace prožívá „existenční krizi“. Měla by se rozhodnout, zda bude skutečně multilaterální platformou, nebo zda bude nadále podléhat vlivu několika málo zemí s právem veta. Albaneseová říká, že už nejsme v mentalitě „osadnicko-koloniálního bloku“, který dal vzniknout OSN, a že je třeba klást větší důraz na Valné shromáždění, kde má hlas každého z 193 členských států svou váhu.

Válka v Gaze podle ní vyvolala „hluboký posun“ v globálním pohledu na konflikt. Albaneseová upozorňuje na to, že zatímco miliony lidí po celém světě vycházejí do ulic a požadují ukončení genocidy, ti, kteří jsou hledaní Mezinárodním trestním soudem za válečné zločiny, jsou přijímáni a mohou bez omezení cestovat po Evropě a Západě. Tento stav vnímá jako „konec vlády práva“. Mezinárodní právo však podle ní stále slouží jako nástroj, který musí být používán k řešení problémů, a dodává, že pokud jej lidé využijí u soudu, obvykle zvítězí.

Optimismus jí dodává i to, že celá nová generace již hovoří jazykem lidských práv. Podle ní je to samo o sobě úspěchem. Další z jejích zpráv se zaměřila na nadnárodní korporace, které podle ní „profitují z genocidy“. Podle ní je okupace a genocida zisková a lidé by to měli vědět. Silu zastavit tyto praktiky totiž nemají jen vlády, ale i obyčejní lidé, kteří mohou rozhodovat „svou peněženkou“.

Závěrem Albaneseová konstatuje, že Palestinci už v „bitvě o legitimitu“ zvítězili. Celý svět podle ní ví, co jim Izrael po celých 77 let dělal. Své místo v historii si nevydobyli násilím, jak je někteří vykreslují, ale svou vytrvalostí, principy a důvěrou v justici, která jim ale zatím spojencem nebyla.