Administrativa prezidenta Trumpa sice tvrdí, že její blokáda Hormuzského průlivu nese ovoce, když se devět lodí včetně čínského tankeru Rich Starry podřídilo rozkazům a obrátilo se, realita na místě však naznačuje jiný příběh. Zatímco se USA soustředí na okamžitý vojenský tlak, Írán si v tichosti buduje pozici, která mu zajistí kontrolu nad touto strategickou tepnou dlouho po skončení současného konfliktu.
Teherán po desetiletí hrozil využitím průlivu jako páky, ale k činu přistoupil až v nynější válce, kterou vnímá jako boj o přežití. Ironií osudu je, že snaha USA a Izraele o oslabení íránského jaderného programu dala Íránu do rukou mnohem efektivnější nástroj. Kontrola nad průlivem se stala ústředním bodem íránské strategie a Teherán nyní požaduje uznání své suverenity nad touto vodní cestou jako podmínku v mírových rozhovorech.
Tato nová íránská „páka“ slouží podle expertů třem hlavním účelům. Prvním je obrovský ekonomický potenciál. Zavedením mýtného systému, který činí přibližně jeden dolar na barel ropy, může Írán generovat až 600 milionů dolarů měsíčně z ropy a dalších 800 milionů z dodávek plynu. Ekonomové odhadují, že až 80 % těchto poplatků zaplatí státy Perského zálivu, což pro Teherán představuje roční příjem kolem 14 miliard dolarů jen z ropy.
Druhým pilířem je bezpečnostní záruka. Schopností kdykoliv ochromit globální energetický tep přiměl Írán své odpůrce k tomu, aby si příště velmi dobře rozmysleli jakýkoliv vojenský zásah. Vzniká tak odstrašení založené na ekonomickém riziku, které je pro moderní svět mnohem bolestivější než čistě vojenská hrozba. Třetím účelem je pak geopolitický vliv na země globálního Jihu, kterému může Írán výměnou za přístup k průlivu nabízet obcházení amerických sankcí.
Americká snaha o neutralizaci tohoto vlivu naráží na strukturální limity. Udržet íránskou kontrolu nad úzkým průlivem je pro Teherán mnohem snazší a levnější než pro USA udržovat nákladnou námořní blokádu v mezinárodních vodách. Odborníci varují, že Hormuz se může stát „americkým Suezem“ – momentem, který neodhalí sílu velmoci, ale spíše její vyčerpání a limity jejího dosahu.
Zásadní otázkou zůstává postoj Číny, která odebírá přes 80 % íránské ropy. Přestože byl jeden čínský tanker donucen k obratu, mnoho dalších v posledních dnech bez problémů prošlo novým íránským mýtným systémem. Peking sice blokádu označuje za „nebezpečnou a nezodpovědnou“, ale zdá se, že je ochoten přistoupit na nová íránská pravidla. Čína se na tento scénář připravovala a její ropné rezervy by jí umožnily přečkat výpadek v průlivu až po dobu sedmi měsíců.
Konflikt navíc urychluje odklon arabských států v Zálivu od slepého spoléhání se na americké bezpečnostní záruky. Návštěva korunního prince Abú Zabí v Pekingu v tomto týdnu jen potvrzuje rostoucí vliv Číny, jejíž obchod se státy Zálivu v roce 2024 dosáhl 257 miliard dolarů a poprvé tak překonal obchodní výměnu se Západem.
V dlouhodobém horizontu se očekává, že Írán využije situaci k prosazení nového regionálního bezpečnostního rámce, ve kterém by Spojené státy figurovaly jen okrajově, zatímco Čína by mohla hrát roli garanta stability. Pokud se tento scénář naplní, bude to znamenat konec jedné éry americké nadvlády na Blízkém východě a vítězství íránské asymetrické strategie, která dokázala proměnit válečný konflikt v trvalou diplomatickou a ekonomickou výhodu.
Administrativa prezidenta Trumpa sice tvrdí, že její blokáda Hormuzského průlivu nese ovoce, když se devět lodí včetně čínského tankeru Rich Starry podřídilo rozkazům a obrátilo se, realita na místě však naznačuje jiný příběh. Zatímco se USA soustředí na okamžitý vojenský tlak, Írán si v tichosti buduje pozici, která mu zajistí kontrolu nad touto strategickou tepnou dlouho po skončení současného konfliktu.
Šestnáctiletá éra Viktora Orbána byla pro řadu britských pravicových politiků a akademiků nebývale štědrá. Maďarský režim, který se sám označoval za „neliberální demokracii“, systematicky budoval síť vlivných osobností v zahraničí, které za finanční podporu šířily jeho vidění světa. Drtivá porážka strany Fidesz v nedávných volbách však nyní hrozí, že tento tok peněz z Budapešti do rukou evropských populistů definitivně vyschne.
Prahu dnes nečekaně navštívil generální tajemník NATO Mark Rutte. Aliance jeho cestu oznámila na poslední chvíli, pouhý den předem, což podtrhuje naléhavost témat, která byla na programu. Jediným bodem krátké návštěvy bylo podvečerní jednání s premiérem Andrejem Babišem na Úřadu vlády, kde oba politici diskutovali především o budoucím směřování české obranyschopnosti a závazcích vůči Alianci.
Americký prezident Donald Trump oznámil uzavření desetidenního příměří mezi Izraelem a Libanonem, které vstoupilo v platnost v 17 hodin východoamerického času. Tento krok je vnímán jako zásadní diplomatický průlom, který má poskytnout potřebný prostor pro širší vyjednávání o míru v celém regionu. Klid zbraní má zastavit útoky na hnutí Hizballáh podporované Íránem, které si v Libanonu vyžádaly již přes dva tisíce obětí.
Donald Trump rozpoutal na své platformě Truth Social bezprecedentní slovní válku, která hluboce štěpí jeho vlastní politický tábor. Prezident se v sérii ostrých příspěvků nevybíravě pustil do dříve loajálních konzervativních ikon, jako jsou Tucker Carlson, Megyn Kelly, Candace Owens a Alex Jones. Důvodem je jejich narůstající kritika vojenské intervence v Íránu, kterou Trump zahájil navzdory svým předvolebním slibům o ukončení „nekonečných válek“.
Navzdory bouřlivé rétorice Donalda Trumpa a historicky nejhlubší politické krizi uvnitř Severoatlantické aliance zůstává NATO funkčním a v jádru pevným svazkem. Současné napětí, které vyvolalo americké vojenské tažení v Íránu a následné zablokování strategického Hormuzského průlivu, sice vážně otřásá vzájemnou důvěrou, ovšem k reálnému rozpadu spojenectví má Aliance podle odborníků stále daleko.
Vztah mezi italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který se ještě nedávno zdál být pevným spojenectvím založeným na společné nacionalistické rétorice, prochází hlubokou krizí. Ještě před půl rokem v Šarm aš-Šajchu přijímala Meloniová Trumpovy poklony a usilovně pracovala na tom, aby se stala jeho hlavním evropským spojencem. Byla dokonce jedinou evropskou lídryní, která se zúčastnila jeho inaugurace, a neváhala jej navštívit v jeho soukromém sídle Mar-a-Lago na Floridě.
Spojené státy jsou připraveny udržovat námořní blokádu Íránu tak dlouho, jak bude zapotřebí. Na čtvrteční tiskové konferenci ve Washingtonu to prohlásil šéf Pentagonu Pete Hegseth spolu s předsedou sboru náčelníků štábů Danem Cainem. Podle Hegsetha USA momentálně doplňují své kapacity s „větší silou než kdy dříve“ a dávají íránskému režimu jasně na vybranou mezi řešením „po dobrém, nebo po zlém“.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po masivním nočním útoku na ukrajinská města prohlásil, že Rusko si nezaslouží žádnou úlevu ani rušení sankcí. Noční nálety si vyžádaly 16 mrtvých a přibližně 100 zraněných, přičemž mezi oběťmi jsou i dvě dospívající děti. Zelenskyj zdůraznil, že Rusko sází výhradně na pokračování války, a proto musí být mezinárodní odpověď stejně důrazná, včetně využití všech dostupných prostředků k obraně životů a vyvinutí maximálního tlaku na dosažení míru.
Fotbaloví fanoušci, kteří se chystají na letošní mistrovství světa v USA, čelí nečekaně vysokým nákladům na dopravu. Guvernérka státu New Jersey Mikie Sherrillová ostře zkritizovala federaci FIFA za to, že odmítá dotovat přepravu příznivců ke stadionům. Podle aktuálních informací by totiž zpáteční jízdenka z newyorského nádraží Penn Station ke stadionu MetLife v New Jersey mohla vyjít na více než 100 dolarů (2000 korun).
Rozhodnutí Trumpovy administrativy zavést námořní blokádu Hormuzského průlivu posunulo napětí v Perském zálivu na novou, nebezpečnější úroveň. Tento krok, oznámený po krachu jednání o příměří z 11. dubna, není jen úderem proti Íránu, ale představuje zásadní výzvu pro Peking. Čína je totiž v posledních letech hlavním odběratelem íránské ropy a jednou z mála zemí, jejichž lodě dosud proplouvaly průlivem bez větších potíží.
Maďarští voliči v nedávných volbách zasadili tvrdou ránu šestnáctileté éře Viktora Orbána. Vítězství jeho někdejšího spojence Pétera Magyara a jeho strany Tisza (Respekt a svoboda) je natolik drtivé, že v parlamentu získala ústavní většinu. Tento výsledek znamená zásadní obrat pro zemi, která se pod Orbánovým vedením stala symbolem takzvané iliberální demokracie.