Rozhodnutí Moskvy oficiálně uznat vládu Talibanu v Afghánistánu, oznámené počátkem července, nepřišlo náhodou. Nešlo o ideologické gesto, ale o promyšlený geopolitický tah, jehož cílem je posílit ruský vliv ve střední a jižní Asii, oslabit postavení Západu a přispět ke stabilizaci regionu ohrožovaného extremismem, míní expert na zahraniční politiku Eldar Mamedov.
Po stažení amerických jednotek z Afghánistánu v roce 2021 začalo Rusko hledat příležitost, jak se v této oblasti prosadit. Už v roce 2016 navázala Moskva s Talibanem první kontakty. Letos v dubnu Rusko zrušilo jeho označení za teroristickou organizaci, čímž otevřelo cestu k diplomatickému uznání. Nyní tak nad afghánskou ambasádou v Moskvě vlaje černo-bílá vlajka Islámského emirátu.
Uznání Talibanu jako legitimní vlády Afghánistánu posouvá dosavadní neformální kontakty na oficiální úroveň a přináší řadu strategických výhod. Hlavním motivem je bezpečnost. Taliban na rozdíl od ISIS nebo Al-Káidy nikdy neútočil na ruské zájmy, a tak ho Moskva vnímá jako možného partnera. Obavy však přetrvávají – především ze šíření radikalismu do bývalých sovětských republik, jako je Tádžikistán a Uzbekistán, kde působí odnož ISIS známá jako Islámský stát provincie Chorásán (ISIS-K).
Tato hrozba se netýká jen Střední Asie. ISIS-K má podle ruských úřadů stále větší vliv mezi pracovníky z regionu, kteří dnes tvoří významnou část migrantů v Rusku. Jen Tádžiků je v zemi asi 1,3 milionu a někteří z nich podle vyšetřovatelů stáli za teroristickým útokem na moskevskou koncertní síň Crocus City Hall v roce 2024.
Taliban vnímá ISIS-K jako vážného soupeře ohrožujícího jeho vládu a snaží se mu bránit v získání územní kontroly – což se částečně daří. Přesto zůstává hrozba velká, protože ISIS-K se mění v globální teroristickou síť, jak ukázaly útoky nejen v Moskvě, ale i íránském Kermánu.
Taliban, který usiluje o mezinárodní uznání, by mohl být ochoten spolupracovat na protiteroristických opatřeních. Formální diplomatické vztahy by tak mohly přinést i koordinaci v oblasti bezpečnosti. Rusko v této souvislosti uvažuje o širších regionálních iniciativách, kde by Afghánistán hrál klíčovou roli. I když většina středoasijských zemí Taliban formálně neuznala, s výjimkou Tádžikistánu většina z nich s Kábulem prakticky spolupracuje.
Vedle bezpečnosti hraje roli i ekonomika. Afghánistán leží na křižovatce obchodních cest mezi Střední a Jižní Asií. Rusko spolu s Čínou vidí příležitosti v dopravní infrastruktuře, energetice, zemědělství, těžbě i logistice – například v železnicích spojujících Rusko s Pákistánem a Indickým oceánem přes Afghánistán. Moskva doufá, že díky včasnému uznání získá konkurenční výhodu, pokud Taliban zajistí dostatečnou bezpečnost.
Kritici na Západě vnímají krok Ruska jako cynickou snahu upevnit autoritářský blok a ignorovat lidská práva, zejména postavení žen. Z ruského pohledu však jde o realistickou zahraniční politiku, nikoli o podporu ideologie. Uznání Talibanu je způsobem, jak ukázat, že svět nemusí být závislý na americkém vedení a že existují alternativní mezinárodní rámce. Pro Rusko je to další krok ke světu, kde bude mít větší slovo a Západ menší vliv.
Moskva tento přístup staví do kontrastu s postojem Západu vůči Sýrii, kde se podle ní rychle normalizovaly vztahy s režimem vedeným bývalým velitelem Al-Káidy Ahmadem al-Šaráem. Ten se setkal i s prezidenty Trumpem a Macronem, ačkoliv jeho režim čelí vážným obviněním z násilí vůči menšinám. Taliban, přestože je znám tvrdým přístupem vůči ženám, podle Moskvy aspoň obnovil základní pořádek.
Tento dvojí metr Západu posiluje obraz Ruska jako pragmatického hráče, který jedná na základě faktů, nikoli pokryteckých principů. Přesto ale vztahy s Talibanem nesou i rizika. Hnutí je nacionalistické, vychází z paštúnské identity a odmítá se komukoliv podřizovat. Rusko tak bude jen jedním z více partnerů – vedle Číny, Íránu, států Perského zálivu a případně i USA či EU, pokud by se vztahy zlepšily.
Z ruského pohledu ale převládají výhody. Uzavřením této diplomatické dohody získává Moskva silnější postavení ve střední a jižní Asii, zpochybňuje monopol Západu na legitimitu a upevňuje svou roli jako mocnost, která vyplnila prostor po odchodu USA.
Blížící se Vánoce umí být i tíhou. Vyprávět o tom může Veronika Arichteva, která si krátce před svátky opět uvědomila, o co letos přišla. Sympatické herečce v letošním roce zemřel tatínek, následně s manželem Biserem přišli o miminko.
Vánoční či novoroční projevy k politice patří. Výjimkou nebude ani letošní rok, ačkoliv nový premiér Andrej Babiš (ANO) neplánuje televizní vystoupení v následujících dnech. Z obrazovky ale promluví k národu exprezident Miloš Zeman.
Lucie Vondráčková po rozchodu se zápasníkem Zdeňkem Polívkou realizuje další důležitou změnu v osobním životě. Jak vyšlo najevo, herečka a zpěvačka jde doslova o dům dál. A nijak se tím netají.
Očekávání spojená s kauzou Jeffreyho Epsteina se dnes přiblížila k zásadnímu rozuzlení. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa je po měsících odkladů a politických bitev právně zavázána zveřejnit rozsáhlý archiv dokumentů týkajících se tohoto zemřelého finančníka a odsouzeného sexuálního delikventa. Spisy, které mohou vrhnout nové světlo na Epsteinovy zločiny i jeho kontakty s vlivnými osobnostmi, musí ministerstvo spravedlnosti zpřístupnit do půlnoci washingtonského času.
Ruský prezident Vladimir Putin využil svou výroční tiskovou konferenci k tomu, aby Kyjevu adresoval nabídku, která na první pohled působí konstruktivně, ale podle analytiků v sobě skrývá diplomatickou past. Prohlásil, že Rusko je ochotno dočasně zastavit raketové údery na ukrajinské území, pokud tamní vláda uspořádá volby. Moskva by se prý v den hlasování zdržela útoků hluboko do vnitrozemí, aby umožnila bezpečný průběh voleb.
V odborných kruzích se říká, že lidé už nechtějí o pandemiích ani slyšet. Kolektivní pozornost se po letech s covidem vyčerpala a my jsme se rozhodli tuto kapitolu zamknout na několik západů. Nikki Ikani, expertka na bezpečnostní rizika z univerzity v Leidenu, však varuje, že s tímto vytěsněním zahazujeme i těžce nabyté lekce. Podle ní se nyní u ptačí chřipky opakuje stejný vzorec ignorovaných varování, jaký předcházel globální krizi v roce 2020.
Ukrajinská tajná služba SBU v pátek podnikla bezprecedentní operaci, při níž drony zasáhly tanker ruské „stínové flotily“ přímo ve Středozemním moři. Útok se odehrál v mezinárodních vodách nedaleko Kréty, více než 2 000 kilometrů od ukrajinských hranic. Podle představitelů SBU utrpělo plavidlo s názvem Qendil kritické poškození a je nyní neschopné dalšího provozu.
Dánská vláda otevřeně obvinila Rusko z přípravy a realizace dvou rozsáhlých kybernetických útoků, které zasáhly kritickou infrastrukturu a demokratické procesy v zemi. Podle dánské zpravodajské služby (DDIS) jde o nevyvratitelný důkaz probíhající hybridní války, kterou Moskva vede proti západním spojencům Ukrajiny. Útoky byly popsány jako destruktivní a jejich cílem bylo vyvolat nejistotu v dánské společnosti.
Nová vláda pod vedením Andreje Babiše zahájila radikální obrat v přístupu k ochraně klimatu. Petr Macinka, který byl dočasně pověřen řízením Ministerstva životního prostředí, ve čtvrtek oznámil zrušení celé sekce ochrany klimatu. Tento krok odůvodnil potřebou „deideologizace“ úřadu, čímž naplnil svá předvolební slova o tom, že po volbách „poteče zelená krev“.
Belgický premiér Bart De Wever na své noční tiskové konferenci neskrýval úlevu nad dosaženým kompromisem ohledně financování Ukrajiny. Podle něj není podpora Kyjeva žádnou charitou, ale nejdůležitější investicí, kterou může Evropa udělat pro svou vlastní bezpečnost. Zdůraznil, že v Bruselu se nikdy nedebatovalo o tom, zda pomoci, ale pouze o způsobu, jakým to provést, aby unie neohrozila sama sebe.
Vladimir Putin během svého bilančního vystoupení nešetřil kritikou na adresu Bruselu kvůli schválenému úvěru pro Ukrajinu. Jakékoli snahy o financování ukrajinské armády z prostředků zablokovaného ruského majetku označil za nehoráznou krádež. Domnívá se, že Evropská unie nakonec k přímé konfiskaci nepřistoupila jen kvůli obavám z odvetných opatření, která by pro evropské země byla velmi bolestivá.
Vedle oficiálních zpráv o hrdinství a obětech v boji se v ukrajinských stínech odehrává tichá tragédie, o které se téměř nemluví. Tisíce vojáků padly na frontě, ale stovky dalších ukončily svůj život vlastní rukou. Oficiální statistiky o sebevraždách v armádě neexistují a úřady tyto případy často popisují jen jako izolované incidenty. Pro pozůstalé rodiny však smrt jejich blízkého znamená začátek nového utrpení plného stigmat a nespravedlnosti.