České řidiče čeká zdražení! Proč, když ceny ropy letí dolů?

To znamená, že prostor pro další citelné zdražování rozhodně nezmizel. O tom, zda se naplní, rozhodne především vývoj konfliktu kolem Íránu a ochota velkých hráčů dále obětovat část svých marží.

Na první pohled se může zdát, že konkurence mezi čerpacími stanicemi zesílila. Ve skutečnosti jde spíše o doznívající efekt státní regulace. Ta sice formálně skončila, změnila však očekávání spotřebitelů i cenovou strategii firem. Velké řetězce si uvědomují, že motoristé i média dnes ceny sledují mnohem citlivěji než dříve a že příliš rychlé zdražení by mohlo vést ke ztrátě zákazníků i poškození reputace. Nikdo z velkých hráčů proto nechce být prvním, kdo ceny výrazně zvýší.

Čerpadláři a další tak dočasně přijímají nižší marže, než jaké by za běžných okolností pravděpodobně dokázali prosadit. Krátkodobě jsou ochotny „krvácet“, aby si udrželi tržní podíl. Regulace tak neskončila okamžikem svého zrušení – její psychologický i ekonomický efekt na trhu přetrvává.

Při pohledu na celý trh ale vyvstává důležitý paradox. Přestože některé čerpací stanice stále dobrovolně drží ceny níže, než by jim umožňovala jejich tržní síla, rozdíl mezi cenou ropy Brent a cenou benzinu či nafty v korunách je nyní takřka nejvyšší minimálně od roku 2006. Jinými slovy, čeští motoristé dnes platí za litr pohonných hmot v poměru k ceně ropy téměř nejvíce v historii – nebo alespoň za posledních dvacet let.

To dokládá, že konečnou cenu i čerpací stanice neurčuje pouze samotná ropa. Zásadní roli – často spíše přehlíženou – hrají náklady na rafinaci, logistiku, distribuci, financování zásob, povinné biosložky, daně a také marže jednotlivých článků dodavatelského řetězce. Samotný pokles ceny ropy proto automaticky neznamená stejně výrazné zlevnění u čerpacích stojanů, nyní tedy zejména těch mimo dálnice, kde jsou marže blíže úrovním obvyklým před zahájením regulace cen.

Největším rizikem pro další vývoj zůstává geopolitika. Konflikt kolem Íránu představuje hrozbu pro dopravu v Hormuzském průlivu, kterým prochází zhruba pětina světového obchodu s ropou. Jakékoli další narušení přepravy by opět zdražilo nejen samotnou ropu Brent, která od čtvrtečního dopoledne minulého týdne zlevnila o více než pět procent, ale také pojištění tankerů, námořní dopravu a velkoobchodní ceny pohonných hmot v Evropě. Například velkoobchodní cena nafty na burze v Rotterdamu včera uzavřela na hodnotě 1342 dolarů za tunu. To je nejvyšší uzavírací hodnota od letošního 9. dubna, tedy od prvních dní regulace cen pohonných hmot v ČR. Paradoxně jsou dnes velkoobchodní ceny nafty na té samé úrovni, které v dubnu českou vládu vedly k zahájení stropování cen a k zahájení uplatňování snížené spotřební daně z motorové nafty. Nyní však přes srovnatelné podmínky na velkoobchodním trhu česká vláda o zavedení (obnovení) regulací neuvažuje, i když vlády v Itálii, v Polsku či třeba Rumunsku regulace obnovují či jejich obnovení nebo zesílení signalizují.

Pokud by se dále zvedne cena ropy a náklady spjaté s pokračováním blízkovýchodního konfliktu, velké čerpací sítě v Česku by měly poměrně značný prostor promítnout je do konečných cen. Dost možná jen čekají na záminku a vhodný „příběh“, jemuž by média a veřejnost uvěřily natolik, že by čerpadláři a další mohli plně obnovit své marže z doby před regulací, na dokonce si začít ušlé zisky kompenzovat nad rámec běžných předregulačních marží. Současný rozdíl vůči ceně ropy sice naznačuje, že maloobchodní ceny se již dnes pohybují na historicky vysokých úrovních vzhledem k ceně suroviny, což ale odráží drahotu v Rotterdamu a neznamená to, že čerpací stanice v ČR budou ochotny podstupovat své současné maržové „krvácení“ donekonečna – byť jej po určitý čas mohou tlumit navýšením marží doplňkového prodeje, tedy na bagetách, potravinách, kafích, nápojích či třeba prostředcích pro ošetření vozu, které mnohdy prodávají též, vedle vlastních paliv.

Současný vývoj je příkladem toho, že státní regulace může ovlivňovat chování trhu ještě i po svém skončení. Současně ale připomíná i její limity. Zejména pokud se kvůli Íránu nebo jiným geopolitickým rizikům zvýší náklady v celém dodavatelském řetězci, ekonomická realita se nakonec prosadí. Otázkou proto není, zda se ceny mohou znovu vydat vzhůru, ale jak dlouho budou největší hráči ochotni odkládat návrat ke svým obvyklým  (nebo ještě vyšším) maržím.