Varování pro Evropu: Kam až může zajít krize s bydlením? Seniorku po 70 letech násilím vystěhovali, lidé vyrazili do ulic

Španělsko
Španělsko, foto: Pixabay
Klára Marková 6. října 2026 17:02
Sdílej:

Španělskem zmítá nová vlna masových protestů, které zažehlo dramatické nucené vystěhování sedmaosmdesátileté invalidní seniorky Maricarmen Abascalové z jejího madridského bytu. Žena v domě žila jednasedmdesát let, než nemovitost odkoupil soukromý investiční fond a zvýšil jí nájemné o neúnosných 230 procent. Přestože se před budovou shromáždily stovky demonstrantů a sousedů, kteří se snažili vystěhování zabránit, policie seniorku z budovy nakonec nedobrovolně vyvedla a na nosítkách ji odvezla do nemocnice. Záběry ze zásahu vyvolaly celostátní pobouření a ze staré ženy udělaly symbol boje proti nedostupnému bydlení.

Majitel nemovitosti pod obrovským tlakem veřejnosti, médií a neustávajících demonstrací nakonec ustoupil a přistoupil na novou osmiletou nájemní smlouvu s regulovaným nájemným. Ačkoliv se tak konkrétní příběh Maricarmen dočkal relativně šťastného konce, nevole v ulicích španělských měst nepolevuje. Protesty ukazují, že případ staré ženy je pouze špičkou ledovce hluboké a dlouhodobé krize, s níž se země potýká již od finančního kolapsu v roce 2008.

Španělsko se v této oblasti nachází v neobvyklém rozporu mezi ústavní teorií a faktickou realitou. Článek 47 španělské ústavy sice výslovně garantuje právo každého občana na důstojné a přiměřené bydlení a ukládá státu povinnost vytvářet podmínky pro jeho naplnění, skutečnost je však zcela odlišná. Sociální byty tvoří ve Španělsku pouhé jedno až tři procenta z celkového bytového fondu. Ve chvíli, kdy tržní ceny nájmů kvůli náporu turismu a spekulativním investicím prudce rostou, nemají orgány veřejné správy k dispozici dostatek vlastních kapacit k ochraně zranitelných skupin.

Současné problémy mají hluboké kořeny v historii. Španělsko zdědilo svůj model od Francoovy diktatury, která dlouhodobě upřednostňovala soukromé vlastnictví před nájemním bydlením prostřednictvím dotovaných hypoték, daňových úlev a systematické privatizace veřejného bytového fondu. Tento přístup sice v minulých desetiletích pomohl mnoha rodinám pořídit si vlastní byt, avšak zcela opomněl rozvoj veřejného nájemního sektoru. Když potom při hospodářské krizi v roce 2008 přišly tisíce lidí o své domovy, absence sociálního bydlení plně obnažila zranitelnost celého systému.

Situaci v zemi navíc komplikuje roztříštěnost politického řízení, neboť rozhodování o bytové politice spadá do pravomoci sedmnácti autonomních regionů s velmi odlišným přístupem. Zatímco například Katalánsko přijalo přísnější regulace nájemného a snaží se usměrňovat turistické ubytování, Madrid prosazuje volnotržní model s minimálními zásahy státu. Centrální vláda se v posledních letech snaží prosazovat celostátní změny, jako byl zákon o bydlení z roku 2023, její snahy však narážejí na neustálý politický pat a odmítavý postoj parlamentu.

Španělská zkušenost podle webu The Conversation slouží jako varovný příklad pro celou Evropu, kde rostoucí ceny nájmů, nedostatek dostupných bytů a tlak investičních fondů trápí obyvatele mnoha dalších krajin. Podobně kritické situaci čelí například Irsko, kde se dlouhodobě vede debata o zakotvení práva na bydlení přímo do ústavy. Vývoj ve Španělsku však jasně ukazuje, že samotná formální ústavní deklarace k zajištění střechy nad hlavou nestačí, pokud chybí silné instituce, rozvinutý systém sociálního bydlení a dlouhodobá státní koncepce.

Eskalující krize a masové protesty ve španělských ulicích naznačují, že nouzová opatření a jednorázové zákazy vystěhování mohou v krizových situacích poskytnout pouze dočasnou úlevu. Skutečné řešení vyžaduje dlouholeté soustavné investice a především zásadní proměnu celého systému. Aby bylo právo na bydlení skutečně naplněno, musí společnost začít přistupovat k bytům jako k základní lidské potřebě a veřejné službě, nikoliv jen jako ke spekulativnímu tržnímu aktivu.

Stalo se