Válka na Ukrajině měla pět možných konců. Už zbyly jen dva

Pátým rokem od začátku plnohodnotné invaze je již zřejmé, že některé z teoretických konců lze vyloučit. Vzhledem k úspěšnému ukrajinskému odporu a operacím v ruském zázemí jsou varianty jako úplné podmanění země nebo ukrajinská kapitulace definitivně mimo hru.

Ukrajina se momentálně nachází v nejsilnější vyjednávací pozici od podzimu roku 2022. Kyjev přešel k aktivním úderům na vojenské a energetické cíle hluboko v ruském vnitrozemí, což narušuje energetický trh agresora a přenáší důsledky války k ruským obyvatelům. Kreml tak čelí rostoucím ekonomickým a lidským nákladům, přičemž jeho dosavadní taktické územní zisky v podobě dobytí několika vesnic neznamenají strategický zlom.

Ukrajinská armáda efektivně ničí nepřátelské zásobování, což činí ruské postupy dlouhodobě neudržitelné. Zároveň však ani Ukrajina nemá dostatek sil na rychlé vytlačení zakopaných okupantů. Konflikt se proměnil v moderní obléhací válku, v níž se Moskva snaží zlomit ukrajinskou vůli dříve, než její vlastní hospodářství podlehne sankcím nebo zásahu třetích stran.

Ruské plány se dlouho opíraly o předpoklad, že administrativa Donalda Trumpa a jeho vyjednavači přistoupí na takzvané aljašské dohody odpovídající představám Moskvy. Bílý dům však změnil tón a americká strana jasně deklarovala, že k žádným reálným dohodám v Anchorage nedošlo.

Protože oficiální kontakty mezi USA a Kyjevem byly od března minimální, začala se rozvíjet neoficiální diplomacie. V roli neformálního prostředníka se opět objevil oligarcha Roman Abramovič a spekulovalo se o možnosti zmrazení bojů na současné linii, což však Moskva odmítla. Turecko se pokouší navázat na rozhovory z roku 2025 a vrátit jednání na oficiální úroveň, zatím ale žádný hmatatelný pokrok nehlásí.

Jako jediné dva představitelné scénáře konce konfliktu tak podle webu Kyiv Post zůstávají jednostranné stažení ruských vojsk nebo vyjednané příměří. Pokud by náklady pro Kreml přesáhly únosnou mez, Vladimir Putin by mohl jednostranně prohlásit cíle své speciální vojenské operace za splněné a přejít ke stabilizačním misím na aktuálně okupovaných územích.

Úplný odchod je pro něj totiž politicky neprůchodný. Rozhodnutí o případném pokračování bojů za úplné osvobození by pak záviselo na Kyjevu. Druhá možnost, vyjednaná dohoda, by již neměla vycházet ze starých pozic, neboť změna podmínek na bojišti hraje ve prospěch ukrajinské diplomacie, která by měla usilovat o trvalé zastavení bojů bez formálního vzdání se suverénních území.

Pokud nenastane posun k jedné z těchto variant, hrozí dlouhá a vleklá válka. Historie ukazuje, že státy často pokračují v bojích jen kvůli množství již investované krve a prostředků, jako tomu bylo v případě Sovětského svazu v Afghánistánu nebo Spojených států. U Ukrajiny navíc hraje zásadní roli osobní motivace samotného Putina, která převyšuje racionální zájmy státu. Mír sice není bezprostředně na dosah a boje mohou trvat měsíce i roky, avšak spektrum možných konců se s posilující pozicí Ukrajiny výrazně zúžilo. Rozhodující bude, jak obě strany přizpůsobí své strategie měnící se dynamice na bojišti a u vyjednávacího stolu.