Odborníci analyzovali příčinu Orbánovy prohry. Stojí za ní tři faktory

Péter Magyar, který slíbil návrat ke „svobodnému a evropskému“ Maďarsku, chce okamžitě začít s demontáží kontroverzních opatření předchozí vlády. Mezi jeho hlavní priority patří obnova svobody tisku a reforma státních médií, která se za Orbána proměnila v mocný nástroj vládní propagandy a dezinformací. Supervětšina v parlamentu mu dává do rukou silný mandát k tomu, aby Maďarsko opět nasměrovalo k Bruselu, který jeho předchůdce soustavně odmítal.

Samotná volební kampaň byla podle zahraničních pozorovatelů poznamenána bezprecedentní mírou vládní propagandy a zasahování. Výsledek je proto velkým překvapením pro politology, kteří Maďarsko považovali za „informační autokracii“. Ukázalo se totiž, že ani téměř absolutní kontrola nad mediálním prostorem a veřejným diskursem nedokázala zajistit vítězství vládnoucí straně Fidesz, pokud se proti ní postaví sjednocená opozice.

Orbánův režim přitom nasadil svůj tradičně silný arzenál. Provládní billboardy zaplavily zemi a byly financovány nejen stranou Fidesz, ale i přímo vládou, centrální bankou nebo státním energetickým gigantem MVM. Státní komunikační kanály byly plně využity pro stranické vzkazy a trollí sítě šířily varování před existenční hrozbou, kterou má představovat opozice.

Součástí vládní strategie byly i teatrální kousky, které měly v obyvatelstvu vyvolat strach. Objevily se zprávy o údajně zneškodněné bombě v Srbsku, která měla cílit na volební infrastrukturu, nebo o zabavení ukrajinského majetku kvůli smyšleným hrozbám ze strany „válečné mafie“. Každý tento incident měl podpořit vládní narativ o vnějším ohrožení země.

Fidesz se pokoušel vyburcovat své jádro tím, že volby prezentoval jako boj o holé přežití Maďarska. Tato strategie, která mu vycházela od roku 2010, však tentokrát selhala. Hlavním důvodem byla podle expertů skomírající ekonomika, která od roku 2022 v podstatě stagnuje a potýká se s nejvyšší inflací v celé Evropské unii. Voliči tak dali přednost ekonomické realitě před vykonstruovaným strachem.

Druhým klíčovým faktorem byla konsolidace opozice. Zatímco dříve Fidesz snadno porážel roztříštěné a neefektivní koalice, Péter Magyar dokázal stranu Tisza vyprofilovat jako sjednocenou a důvěryhodnou alternativu. Orbánův pokus vsadit na stejnou kartu jako v minulosti – tedy ochranu země před změnami a hrozbami z Bruselu – už u nerozhodnutých voličů nenašel odezvu.

Zklamáním pro Orbána byla i malá důvěra v jeho hlavní volební tvrzení. Průzkumy ukázaly, že pouze 23 % Maďarů věřilo vládní lži, že vítězství Magyara by znamenalo zatažení země do cizí války. Dokonce i mezi voliči Fideszu téměř polovina této rétorice nevěřila. Negativní kampaň se tak obrátila proti svému tvůrci a nahlodala důvěru v útočníka místo v cíl útoku.

Maďarské volby tak přinášejí širší ponaučení o limitech kontroly informací v autoritářských režimech. Ukázalo se, že propagandistická mašinérie má své hranice, zejména pokud stojí proti upadajícímu hospodářství a charismatickému lídrovi, který dokáže sjednotit nespokojené občany. Orbánův systém postavený na dezinformacích a vyvolávání morální paniky nakonec narazil na realitu všedního dne.