Největším poraženým je zatím Trump. Na Ukrajině chce dohodu i za cenu prohry Kyjeva

Zatímco Washington zůstává oficiálně optimistický, realita je mnohem tvrdší. Ačkoli se americký prezident nedávno krátce setkal se svým ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským při pohřbu papeže Františka ve Vatikánu a obě strany setkání označily za „produktivní“, důvěra v opravdový mír zůstává mizivá.

Zejména proto, že kontury možného urovnání zůstávají prakticky beze změny. Ukrajina má trvale zůstat mimo NATO, vzdát se velké části okupovaného území, Spojené státy mají uznat ruskou anexi Krymu a zrušit klíčové sankce proti Moskvě. Výměnou by Ukrajina obdržela „robustní bezpečnostní záruky“ – jejichž podrobnosti ale zůstávají nejasné.

Navíc má být podepsána dohoda o rozdělení příjmů z ukrajinských nerostných surovin, ve které by polovina připadla Spojeným státům. Jaderná elektrárna v Záporoží má podle plánů dodávat energii jak Ukrajině, tak Rusku. Naopak o válečných zločinech ruských sil, odškodnění za destrukci či obnovení územní celistvosti Ukrajiny text nic konkrétního neříká.

Tato dohoda by podle webu Politico znamenala de facto vítězství Moskvy – a zároveň precedent, kdy jsou hranice v Evropě posouvány silou, poprvé od druhé světové války. Bez zajištěných záruk a se slabou americkou ochotou zaručit ochranu evropským partnerům se Kyjev ocitá v nebezpečném vakuu.

V podmínkách dohody zcela chybí prvek spravedlnosti. Kreml nemusí platit za zvěrstva své armády ani za zničení ukrajinských měst. Přesto Trumpova administrativa doufá, že právě ekonomické ústupky a surovinové dohody přinesou klid zbraní.

Zatímco bývalý Trumpův zmocněnec pro Ukrajinu Keith Kellogg volal po strategii „míru silou“, skutečný vývoj ukazuje pravý opak: Kyjev ustupuje, zatímco Moskva si diktuje podmínky. A Západ? Ten se odhodlal k ústupkům, přestože před dvěma lety mohl být výsledek jiný.

Jak připomněl bývalý ruský diplomat Boris Bondarev, Rusko mohlo být poraženo už v roce 2022 – pokud by Západ tehdy jednal důrazně a Ukrajině rychle poskytl potřebné zbraně. Namísto toho přišla váhavost, neochota riskovat a slepá víra v efektivitu sankcí.

Nynější dohoda tak připomíná spíše kapitulaci než kompromis. Přesně na to upozorňuje i historická paralela s Budapešťským memorandem z roku 1994, ve kterém Ukrajina výměnou za bezpečnostní záruky vzdala jaderného arzenálu. Výsledek? Ruská agrese o 30 let později. A opět bez následků.

Tato nová dohoda může mít i těžké domácí důsledky. Prezident Zelenskyj čelí nejen nutnosti ústavních změn, ale zřejmě i referendu, v němž se očekává silný odpor veřejnosti. Politický chaos je téměř jistý. A právě toho bude chtít Vladimir Putin znovu využít.

Ukrajina se tak může ocitnout oslabená, rozdělená a zrazená. A svět tím vyšle nebezpečný signál – že agresi se lze vyplatit, když máte dost trpělivosti a cynismu. Bez důvěryhodných záruk a bez strategie „ozbrojeného ježka“, tedy silně vyzbrojené Ukrajiny, která by byla nedotknutelná, nebude mít příměří žádnou váhu.

Ve skutečnosti tak nejde o mír, ale jen o přestávku ve válce, kterou si Moskva může přizpůsobit svému tempu. A Ukrajina zůstane opět tou, která zaplatí nejvyšší cenu.