"Nebudu jíst brouky!" Hoaxy v Evropě vyvolávají hysterii, lidé odporem k hmyzu bojují proti systému

Francouzský senátor Laurent Duplomb tvrdí, že Francouzi jedí hmyz „aniž by o tom věděli“. Polský poslanec Bartosz Kownacki navrhuje, aby opozice na své plakáty napsala „místo kuřete jez červy“. A nizozemský krajně pravicový lídr Thierry Baudet demonstrativně mává pytlíkem moučných červů a křičí „Nikdy!“. V Itálii strana Lega varuje před „vnucováním hmyzí stravy“ ze strany EU a na svých billboardech zobrazuje člověka, který si do úst vkládá obří cvrčka, s heslem „Změňme Evropu, než ona změní nás“.

Za tímto vizuálně sugestivním odporem se však skrývá komplexní spleť dezinformací, kulturních obav a konspiračních teorií. V posledních pěti letech se mezi pravicovými komentátory a politiky šíří tvrzení, že světové elity – konkrétně Evropská komise, Světové ekonomické fórum či jejich domnělí „loutkovodiči“ – plánují masově nahradit maso hmyzími bílkovinami. Podle této logiky má být hmyz symbolem nového ekologického útlaku a degenerace tradičních hodnot.

Realita je však mnohem méně dramatická. Evropská komise schválila pro lidskou spotřebu pouze několik forem hmyzu, jako jsou larvy potemníka moučného nebo cvrček domácí, a to ve zpracované podobě – například jako proteinová mouka do pečiva či těstovin. I přes oficiální schválení zůstává poptávka v Evropě velmi nízká a spotřebitelé se do hmyzí stravy příliš nehrnou. V zemích jako Francie, Německo či Česko je konzumace hmyzu stále spojena s nechutí, představou primitivnosti a nedůvěrou.

A přesto hysterie narůstá. Proč?

Jednou z odpovědí je podle The Conversation propojení hmyzího narativu s konspiračním rámcem tzv. Velkého resetu. Tuto vizi po roce 2020 představilo Světové ekonomické fórum jako návrh, jak po pandemii reformovat světový kapitalismus směrem k větší udržitelnosti. Konspirační teoretici však Velký reset začali vnímat jako přímou hrozbu – plán elit na ovládnutí lidstva, který zahrnuje i nucené přijímání alternativních zdrojů potravy. Podobné příběhy mají hluboké historické kořeny a často se odvolávají na antisemitské představy o světové vládě židovských finančníků.

Když například americký moderátor Tucker Carlson odvysílal v roce 2023 pořad s názvem „Ať jedí brouky“, odkazoval tím na slavnou větu Marie Antoinetty „Ať jedí koláče“, kterou údajně pronesla, když slyšela o hladovějícím lidu. V Carlsonově podání jde o metaforu pro odtržení elit od běžných občanů – elity si budou užívat steaků, zatímco zbytek světa bude odkázán na hmyz. Tento motiv se často objevuje i v ruské propagandě, která líčí Evropany jako zoufalce nucené žvýkat kobylky kvůli sankcím vůči Moskvě.

Dalším důvodem, proč se narativ o „broucích“ tak dobře uchytil, je jeho vizuální a emocionální síla. Hmyz v evropské kultuře často vyvolává odpor, ba přímo zhnusení. A právě toho využívají politici k delegitimizaci svých protivníků. Označit někoho jako příznivce „hmyzích proteinů“ znamená postavit ho mimo normálnost, udělat z něj cíl posměchu i nenávisti. Tento proces má své historické paralely: během arménské genocidy byli Arméni označováni za kobylky, nacisté líčili Židy jako vši, v Rwandě byla etnická skupina Tutsi nazývána „šváby“.

V současné době se hmyz stává nejen zástupným tématem ekologických reforem, ale i symbolem údajného kulturního a ekonomického úpadku. Pro mnohé na pravici představuje nový „liberální řád“ ztělesněný Bruselem a Davosem svět, kde se ztrácejí tradiční hodnoty, a kde místo grilovaného masa čekají cvrčci v prášku.

Přitom právě vědci, na něž se tyto útoky často zaměřují, dlouhodobě varují před hrozbami pro globální potravinový systém. Od roku 2015 vychází studie, které upozorňují na rizika klimatických změn, válek a globálních konfliktů pro zásobování potravinami. Insektní proteiny se v tomto kontextu objevují jako jedna z mnoha možností, jak diverzifikovat zdroje živin – nikoliv jako zbraň k zotročení obyvatelstva.

A tak zatímco politici debatují o „broučím útlaku“, realita je mnohem prostší. Na trzích se objevuje hmyz jako volitelná surovina, ne jako povinnost. Autor článku, vědec D. D. Moore, si dokonce koupil mouku z cvrčků a připravil z ní „krickcinu“ – chutnou, oříškově laděnou variantu španělské sušené šunky. Jeho přátelé si však ani nesebrali odvahu ji ochutnat.

Možná právě v tom tkví skutečný příběh: nikoliv o konspiraci, ale o odporu k neznámému. A ten, jak víme z historie, je tím nejplodnějším polem pro strach, populismus a kulturní války.