Z billboardů už víme, kdo je nejhorší premiér. A taky to, že politiky bezpečnost občanů nezajímá

Komentář
Billboardová kampaň hnutí ANO
Billboardová kampaň hnutí ANO, foto: Roman Veselý/INCORP images
Pavel Němec 31. března 2025 12:25
Sdílej:

Česká republika čelí sílícím bezpečnostním hrozbám. Hybridní válka, přímé ohrožení ze strany Ruska a válka na Ukrajině ukazují, že iluze o bezpečném zázemí ve středu Evropy už dávno neplatí. Místo snahy o politický konsenzus ale domácí scénu opět zaplňují známé spory a osobní nevraživost. Andrej Babiš a Petr Fiala vstupují do dalšího kola politického střetu, tentokrát v přetahované o to, kdo byl horší premiér.

Jenže skutečné jádro problému leží jinde. Nejde jen o konkrétní selhání jednotlivců, ale o strukturální slabost, která se táhne napříč evropským prostorem. Evropská unie, ačkoli čítá téměř půl miliardy obyvatel, stále spoléhá na obranu Spojených států. Washington přitom reprezentuje zemi s výrazně menší populací a zároveň jinými strategickými prioritami. Mezitím zůstává hlavní hrozbou Rusko, které si svou agresivitu nevybírá podle poměru sil, ale podle toho, jak silně působí druhá strana.

Je pravda, že v některých částech Evropy se objevují náznaky změny. Některé členské státy i samotná Unie začínají pracovat na posílení vlastní obranyschopnosti. Do veřejného prostoru se dostávají příručky pro krizové situace, zaznívají konkrétní návody, jak postupovat v případě útoku či rozsáhlejšího výpadku infrastruktury. Vedle vojenských otázek se zvažují i dopady klimatické nestability, která může v krizových scénářích hrát zásadní roli.

V České republice ale zůstává i tento základní rámec ignorován. Poštovní schránky jsou prázdné. Nepřichází ani jednoduchý leták s praktickými informacemi, které by mohly zachránit životy, kdyby došlo ke krizové situaci. Nejde přitom o náhodné opomenutí. Jde o pokračující selhání státu, které se opakuje napříč vládami a politickými cykly. Komunikace směrem k občanům je trvale podceňována. Výsledkem je veřejnost, která ve chvílích nejistoty zůstává bez opory a orientace.

Pandemie covidu-19 tento deficit ukázala v celé šíři. Chaotická opatření, měnící se pravidla a neschopnost předat srozumitelnou informaci otřásly důvěrou veřejnosti ve stát. Série výměn na postu ministra zdravotnictví byla jen symptomem hlubšího problému, že stát nedokázal jednat konzistentně a s respektem k lidem, od nichž vyžadoval disciplínu a oběti.

Namísto nápravy přichází další kolo politického divadla. Billboardy se znovu plní osobními útoky, z nichž se občan dozví maximálně to, kdo je podle koho nejhorší premiér. Skutečné hrozby zůstávají stranou zájmu, přestože na hranicích Evropy narůstá tlak a bezpečnostní situace se dál zhoršuje. Politici to vědí. Jenže vědomí odpovědnosti je přehlušeno tím, co určuje tempo české politiky už léta – neochvějnou touhou po moci.

O to tady nakonec vždycky šlo a stále jde. Nejde o bezpečnost, nejde o stabilitu, nejde o občany. Jde o další čtyři roky, o vliv, o pozice. Křeslo premiéra je v Česku ceněné nejen kvůli možnosti rozhodovat, ale kvůli symbolice a kontrole nad mocenským aparátem. Jenže v době, kdy se Evropa připravuje na krizové scénáře, to křeslo už dávno nepatří tomu, kdo si umí získat hlasy. Patří tomu, kdo je připraven nést skutečnou odpovědnost. A otázka, která visí ve vzduchu, zní čím dál naléhavěji. Je vůbec mezi nimi někdo takový?

Stalo se