Lidstvo si letos připomíná 80 let od konce druhé světové války, události, která hluboce otřásla základy mezinárodního pořádku a zanechala nesmazatelnou stopu v kolektivní paměti lidstva. Už o první světové válce se říkalo, že bude „válkou, která ukončí všechny války“. Historie však prokázala, jak naivní tato naděje byla. Válka zůstává nedílnou součástí lidských dějin a jejich přirozenosti. Znovu a znovu se ukazuje jako prostředek, k němuž se civilizace uchyluje, když selžou diplomacie a racionalita.
Že bude hodně zle, bylo jasné předem
Každý globální konflikt zásadním způsobem proměnil charakter válečnictví. První světová válka přinesla dominanci dělostřelectva, zákopových bojů a masového nasazení pěchoty s rychlopalnými zbraněmi. Druhá světová válka však znamenala revoluci – nejen v technologii, ale především ve způsobu vedení boje. Už její předzvěsti, jako třeba Španělská občanská válka napovídaly, že půjde o válku zcela jiného rázu.
Koncem první světové války se na bojištích poprvé objevily tanky a letecké souboje, tzv. dogfighty. Tyto nové technologie sice tehdy hrály spíše okrajovou roli, ale naznačily, jak bude vypadat budoucnost konfliktů. V roce 1939 se předzvěst stala realitou. Když nacistické Německo zahájilo invazi do Polska, nasadilo do akce zcela novou válečnou doktrínu – blitzkrieg, bleskovou válku, jejímž jádrem byla přesná koordinace letectva a obrněné techniky.
Německé tankové svazy, podporované masivními nálety Luftwaffe, se doslova prořezávaly prvními liniemi protivníka. Nešlo již o pomalý postup s dělostřeleckou přípravou a zákopovou válkou – šlo o šok, zmatek a naprosté vymazání obrany nepřítele v řádu dnů. Slaběji vyzbrojené armády neměly šanci čelit ocelovému náporu. Bojiště se proměnila v místa masakrů – krajinu plnou trosek, ohořelých strojů a těl padlých.
Zatímco v první světové válce byl tank novinkou, která vyvolávala spíš šok a strach, v té druhé se stal hlavním nástrojem moderního boje. Nejenže měnil průběh bitev, ale přetvářel i celé strategie a vojenské myšlení. V očích mnoha vojáků byl symbolem neporazitelné síly, proti níž se často vzdávali dřív, než došlo na přímý střet.
Doba přizpůsobování
Německá obrněná vojska ve svých počátcích téměř bez odporu drtila stát za státem – po invazi do Polska následoval pád Skandinávie, zemí Beneluxu, Francie a nakonec Balkánu. Wehrmacht, poháněný doktrínou bleskové války, se zdál neporazitelný. Vrcholem tohoto tažení byla invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 – operace Barbarossa.
Zpočátku to vypadalo, že i tentokrát půjde vše podle předem jasně daného scénáře. Rudá armáda utrpěla obrovské ztráty a zdála se být na pokraji kolapsu. Jenže podcenit Sovětský svaz znamenalo nepochopit jeho schopnost průmyslové mobilizace a bezprecedentní odhodlání.
Sověti nevsadili na kvalitu v jednotlivostech, ale na množství v masovém měřítku. Zatímco německé tanky – precizní, technicky vyspělé stroje jako Panzer IV či později Panther – sázely na balistickou převahu a pancéřovou ochranu, sovětská odpověď byla brutálně jednoduchá: zaplavit bojiště tisíci kusy tanků T-34. Nešlo o elegantní stroj, ale o praktický, spolehlivý a snadno vyráběný nástroj ničení.
Do konce války vyprodukoval Sovětský svaz více než 57 tisíc těchto strojů. V očích Němců se to rovnalo útoku rojících se ocelových monster, které nebylo v lidských ani materiálních silách zastavit konvenčními prostředky. Německá tanková vojska, jakkoli technicky pokročilá, se tak ocitla v nerovném boji s nepřítelem, který měl v zádech celou přemístěnou průmyslovou základnu a stamiliony obyvatel ochotných podstoupit velké oběti.
Paradoxně to byli právě Němci, kdo svou invazí položil základní kámen vzniku tankové supervelmoci – Sovětského svazu.
Přes mobilizaci už to nejde
Druhá světová válka představovala zlom nejen v technologii a strategii, ale také v samotném pojetí válčení. Byla jedním z posledních konfliktů, v němž hrála klíčovou roli plná mobilizace obyvatelstva, fenomén, který určoval způsob vedení válek od konce 18. století.
Systém masové mobilizace má své kořeny v éře revoluční Francie, kdy Napoleon Bonaparte využil národního uvědomění k vytvoření obrovských armád složených z občanů a nikoli profesionálních žoldnéřů. Tento model postupně převzaly všechny evropské mocnosti a stal se normou. Jeho logickým důsledkem byly armády čítající stovky tisíc až miliony mužů, nasazované do střetů, které připomínaly mlýnek na maso.
První i druhá světová válka se nesly právě v tomto duchu. Nepřátelské bloky do bojů vrhaly lidskou sílu v bezprecedentním měřítku, často bez ohledu na ztráty. Válečný úspěch byl měřen nejen taktickými výsledky, ale i schopností mobilizovat stále nové rezervy.
Po roce 1945 však bylo zřejmé, že tento model dosáhl svého vrcholu – a zároveň svého konce. Vývoj technologií, zejména v oblasti mechanizace, letectva a později jaderných zbraní, zásadně proměnil způsob vedení války. Moderní armády začaly být méně závislé na masovém počtu vojáků a více na technickém vybavení, logistice a schopnosti rychlého a přesného zásahu.
Válka se tak přesunula z pole s milionovými armádami do prostoru sofistikovaných systémů, kde rozhoduje kvalita, nikoli kvantita lidských zdrojů. Éra mobilizačních dekretů, ve které se armáda budovala na úkor celé společnosti, se (na Západě) uzavřela s koncem druhé světové války.
Válka proti teroru změnila vše
Když 11. září 2001 narazilo první unesené letadlo do severní věže Světového obchodního centra, bylo okamžitě zřejmé, že Spojené státy vstupují do nové fáze konfliktu. Odezva na tento bezprecedentní teroristický útok nabrala podobu takzvané „světové války proti teroru“ – pojmu, který administrativa prezidenta George W. Bushe zavedla s cílem legitimizovat rozsáhlé vojenské operace daleko za hranicemi amerického území.
Tato nová válka zásadně změnila charakter ozbrojených sil nejen v USA, ale i v Evropě. Konflikty v Afghánistánu a Iráku ukázaly, že klasická představa o armádě coby masové síle s velkými pozemními jednotkami ztrácí relevanci. Bojiště 21. století vyžadovalo něco jiného – vysoce specializované, perfektně vycvičené jednotky schopné operovat samostatně, rychle a s minimem ztrát.
Zkušenosti z Blízkého východu potvrdily, že v asymetrickém konfliktu nemá smysl plošně zasahovat celá města či regiony. Efektivnější je chirurgicky přesný zásah – eliminace vysoce postaveného cíle pomocí bezpilotního letounu, leteckého úderu nebo malého počtu operátorů ze speciálních jednotek. Válka se tak stala selektivní, přesně řízenou a často vedenou v naprosté tichosti.
Z globálního pohledu šlo o zásadní posun. Od mobilizačních armád k armádám profesionálním, od masových front k přesně cíleným operacím. Spojené státy, a v menší míře i jejich spojenci, tímto přístupem předefinovali samotný pojem války. Už nešlo o dobytí území, ale o zneškodnění hrozby – ideálně bez toho, aby svět vůbec zaznamenal, že se něco stalo.
Mlýnek na maso přesto nezmizel
Přes všechny technologické pokroky a proměny v charakteru ozbrojených konfliktů zůstává jedno neměnné: válka je stále místem, kde umírají lidé. Ať už hovoříme o specializovaných jednotkách, přesných dronech či kybernetických útocích, hrubá realita bojiště se nikdy zcela nevytratí. Důkazem budiž konflikt na Ukrajině – válka, která demytizovala představu, že moderní armády vedou „čisté“ operace bez masových ztrát.
Ukrajinská strana, podporovaná západními technologiemi, výcvikem i taktickým myšlením, se snaží vést válku co nejefektivněji – kombinací dělostřelectva, dronů, speciálních sil a pečlivé koordinace. Opírá se o koncepty profesionalizace, precizního velení a minimálních ztrát, které definovaly západní vojenství posledních desetiletí.
Proti tomu však stojí ruská strategie, která v mnoha ohledech připomíná válečné praktiky 20. století. Moskva neváhá nasazovat lidské vlny – často špatně vycvičené a nedostatečně vybavené vojáky – s cílem zlomit odpor nepřítele silou čísel. Výsledkem jsou brutální ztráty, které se počítají na tisíce, někdy i v jediném týdnu.
Tato asymetrie odhaluje tvrdou realitu dnešních válek, že technologická převaha sama o sobě nestačí. Tam, kde chybí politická vůle, logistická síť nebo moderní velení, nastupuje strategie opřená o čistou masu a brutalitu. Ukrajina i Rusko tak v roce 2025 vedou válku, která je na jedné straně symbolem moderního boje a na druhé straně návratem k metodám, o nichž se věřilo, že patří minulosti.
Vzniká nejnebezpečnější bojiště v historii
Ukrajinská fronta dnes představuje pravděpodobně nejnebezpečnější prostor pro vojáka v celé dosavadní historii válčení. Každý jednotlivec čelí vrstvenému spektru hrozeb, které dalece přesahují tradiční představu přestřelky mezi dvěma armádami. Ztrácí se rozdíl mezi přední linií a zázemím – smrt může přijít odkudkoli, kdykoli a v jakékoli podobě.
Základní hrozbou zůstává nepřítel vyzbrojený střelnou zbraní. Na to ale navazuje druhá linie ohrožení – obrněné jednotky, které kombinují mobilitu, palebnou sílu a průraznost. Tyto jednotky jsou dále podporovány taktickými i operativními balistickými raketami, které dokážou zasáhnout cíle hluboko v týlu. Tím však řetězec nekončí.
Klíčovým prvkem moderní fronty se staly bezpilotní prostředky – drony, které nejen sledují pohyb nepřítele, ale jsou schopny i samostatně ničit. Sledují zákopy, zásobovací trasy i místa, která dříve bývala považována za bezpečná – například zálohy nebo velitelská stanoviště. Dnešní voják je tak vystaven permanentnímu dohledovému a útočnému tlaku. Neexistuje místo, které by bylo mimo dosah senzoru nebo zbraně.
Moderní válka popírá tradiční představy o útočné a obranné fázi. Voják může být zasažen v okamžiku, kdy odpočívá, přebíhá, komunikuje nebo se skrývá. Zatímco míří svou puškou na nepřítele, nad hlavou mu krouží pozorovací či úderný dron. Nebo jeho rodinu, stovky kilometrů od bojiště, může zabít řízená střela.
Někomu tím možná leze na nervy, ale princ Harry si svůj život ve Státech umí užít. Syn současného britského panovníka byl spatřen na velké sportovní události, kde se psaly dějiny.
Čechům vrcholí přípravy na druhé a naprosto klíčové utkání na letošním mistrovství světa ve fotbale. Ve čtvrtek vpodvečer vyzvou Jihoafrickou republiku a potřebují bodovat. Duel to bude speciální, protože důležitou roli budou mít ženy. Rozhodovat totiž bude trojice Američanek.
Člověk narozený na území dnešní České republiky v roce 2000 má za prvních 25 let života výrazně vyšší uhlíkovou bilanci než člověk narozený v roce 1940. I po zohlednění mezinárodní dopravy vychází rozdíl nejméně zhruba na 70 až 80 tun oxidu uhličitého na osobu. Vyplývá to z orientačního srovnání emisí CO₂ na obyvatele za prvních 25 let života obou generací.
Blíží se začátek astronomického léta, ale tropy dorazí do Česka už před ním. Potvrzuje to nové varování meteorologů z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), kteří očekávají, že v pátek a sobotu vyšplhají teploty až na 34 °C.
Televizní moderátor Jeremy Clarkson oznámil, že mu byla diagnostikována rakovina prostaty. Tuto zprávu odhalil v nejnovějším díle páté řady svého dokumentárního pořadu Clarksonova farma. Záběry byly natočeny během uplynulých dvou let, přičemž samotný moderátor upřesnil, že o své nemoci ví už od května. Šestašedesátiletý bývalý průvodce pořadem Top Gear sice neuvedl přesné stadium onemocnění, označil jej však za agresivní a dodal, že v rámci léčby mu již byla odoperována část prostaty.
Zvyšující se globální teploty mohou vyvolat nebezpečný nárůst takzvaného hydroklimatického biče v říčních tocích, kvůli čemuž přestanou dosavadní postupy plánování protipovodňových opatření a boje proti suchu stačit. Podle nejnovější studie budou řeky v důsledku zhoršující se klimatické krize zažívat stále rychlejší přechody mezi vydatnými lijáky a dlouhými obdobími sucha. Teplejší atmosféra totiž zadržuje více vlhkosti, což intenzitu extrémních srážek výrazně zvyšuje.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že nedávná dohoda s Íránem není definitivní, a pohrozil obnovením vojenských úderů, pokud se Teherán nebude chovat podle očekávání. Před schůzkou s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem as-Sísím na summitu G7 novinářům sdělil, že se jedná pouze o memorandum o porozumění. Pokud s ním nebude spokojen nebo pokud Írán neupraví své jednání, jsou Spojené státy připraveny okamžitě obnovit shazování bomb. Trump v této souvislosti připomněl, že Teherán se chová nevhodně už čtyřicet sedm let.
Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová rezolutně odmítla úvahy o tom, že by Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) měla být zrušena nebo zásadně transformována. V interní zprávě určené pro pět tisíc pracovníků unijní diplomacie podotkla, že význam této instituce je pro celé společenství nezpochybnitelný, obzvláště za situace, kdy na evropském kontinentu probíhá rozsáhlý vojenský konflikt.
Íránské vedení se snaží rodící se memorandum o porozumění se Spojenými státy prezentovat domácímu publiku jako výsledek vytrvalého odporu a velké vítězství, nikoli jako ústupek. Obhajoba tohoto postoje je však v zemi mimořádně složitá. Stát má za sebou ničivou válku, hospodářství se nachází pod enormním tlakem a část vlivné základny Islámské republiky navíc měsíce hlasitě odmítala jakýkoliv kompromis s Washingtonem. Mezi Íránci doma i v zahraničí navíc existují skupiny, které uplynulou krizi nevnímaly jako prostor pro diplomacii, ale jako příležitost ke svržení současného režimu.
Ruská agrese vůči Ukrajině bývá často mylně popisována jako konflikt velmocí, vyvolaný rozšiřováním NATO. Tento výklad, který kopíruje narativy Kremlu a staví na logice studené války, však politologové i historici odmítají. Ve skutečnosti se jedná o střet středních mocností, do kterého Spojené státy a Čína zasahují pouze z ústraní. Rusko totiž od rozpadu Sovětského svazu status velmoci ztratilo a disponuje pouze velmocenským komplexem, přestože si udrželo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a rozsáhlý jaderný arsenál.
Izraelská armáda ve středu ráno podle libanonských médií a stanice Al-Džazíra opět zaútočila na cíle v jižním Libanonu. Stíhací letouny a drony zasáhly oblasti v okrese Nabatíja, včetně okraje obce Kfar Tebnit, výšin Alí al-Táhir a města Nabatíja al-Fawqa, přičemž další bezpilotní letoun udeřil v pobřežní obci Ansaríja.
Zrod dohody mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Íránem naráží na odpor řady konzervativců, pro které představuje největší problém finanční stránka věci. Viceprezident JD Vance v rozhovoru pro CBS News v podstatě potvrdil, že Teherán by mohl získat přístup k rekonstrukčnímu fondu v hodnotě až 300 miliard dolarů.