Evropa je v mnoha směrech silnější než Rusko a Spojené státy dohromady. Pokud ale nezačne tahat za jeden provaz a neposílí i svou politickou a bezpečnostní váhu, bude z ní jen bohatý, uhlíkově neutrální kontinent, který ve světě nikdo neposlouchá.
„Tato tarifní válka je jako bumerang. Ti, kdo ji rozpoutali, zapomínají, že se jim vrátí zpět,“ řekl belgický ministr zahraničí a evropských záležitostí Maxime Prévot. Ještě předtím zdůraznil nutnost silné reakce na Trumpova obchodní opatření. „Musíme reagovat stejnou silou. Evropský trh s 450 miliony obyvatel si zaslouží jiné zacházení, než jaké dosud dostával od Trumpa.“
Evropská unie – jeden z největších a nejvlivnějších ekonomických bloků na světě – sdružuje 27 členských států a představuje jednotný vnitřní trh, který svou komplexností, objemem obchodu a kupní silou plně konkuruje americkému. Její síla však neleží pouze ve velikosti, ale i v propojenosti. EU těží z těsné spolupráce se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), kam patří Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko – státy, které sice nejsou členy Unie, ale v praxi fungují jako její pevní obchodní partneři, často v hlubší integraci než mnohé státy v jiných globálních blocích.
Evropská unie zároveň buduje jednu z nejširších sítí mezinárodních obchodních dohod. Strategická partnerství navazuje nejen v Evropě, ale i za jejími hranicemi – například s Ukrajinou, Tureckem nebo Kanadou, která přes svou silnou orientaci na severoamerický trh hledá možnosti diverzifikace právě v rámci Evropy.
Pokud se však Spojené státy – často pod heslem „America First“ – rozhodnou vůči EU zvolit konfrontační kurz a uvalit ještě vyšší tarifní restrikce, nezasáhnou tím jen evropské exportéry. Paradoxně tím mohou poškodit i svou vlastní ekonomiku. Důsledky pro americké spotřebitele by mohly být silné a nepříjemné: zdražení evropského zboží, výpadky v dodávkách a růst inflace. Tedy jevy, které už dnes zatěžují běžného občana a mohou dále prohloubit sociální napětí uvnitř samotné Ameriky.
Donald Trump opakovaně prezentuje americké výrobky jako nenahraditelné – jako by byly pilířem globálního obchodu. Jenže svět 21. století je jiný než ten, ve kterém Amerika dominovala bez konkurence. Globalizace, technologický vývoj a rostoucí konkurence z Asie i samotné Evropy ukazují, že to, co se ve Spojených státech vyrábí draze, dokážou jiné země produkovat levněji a efektivněji. Čína, Indie či některé státy střední a východní Evropy jsou připraveny zaplnit mezery, které by po sobě Spojené státy zanechaly.
Ekonomiky USA a EU jsou přitom mimořádně propojené. Nejde jen o obchodní výměnu, ale o hlubokou síť investic, společných projektů, technologického výzkumu i sdílených hodnot. Rozbití tohoto vztahu by nemělo jen ekonomické, ale i vážné geopolitické důsledky. Šlo by o narušení pilíře transatlantického partnerství, který po desetiletí tvořil základ stability Západu.
Tato obchodní konfrontace je navíc ostře sledována i jinde ve světě. Rychle rostoucí Indie, technologické velmoci jako Japonsko a Jižní Korea i další regionální hráči vyhodnocují, kdo bude v příštích desetiletích skutečným garantem stability, obchodu a bezpečnosti. A právě zde se ukazuje jedna ze slabin Evropy – ne ekonomická, ale bezpečnostní.
Spojené státy nadále zůstávají hlavní vojenskou oporou mnoha regionů světa. Zvláště v Asii jsou vnímány jako klíčový garant bezpečnosti, což nelze podceňovat. V éře, kdy jsou technologie, energetika i suroviny neoddělitelně spojeny s bezpečností, nelze očekávat, že obchodní logika bude rozhodovat o všem. Bezpečnost dnes formuje ekonomické rozhodování možná více než samotné trhy.
Vzhledem k tomu, že v současném světě jsou ekonomika a bezpečnost neoddělitelně propojeny, nelze opomenout ani otázku síly a odolnosti Evropy – tedy Evropské unie – v oblasti obrany a geopolitiky. V uplynulých desetiletích byla Evropa často vnímána především jako ekonomický gigant, avšak zároveň jako (geo)politický trpaslík. Jenže vývoj posledních let ukázal, že takový přístup je nadále neudržitelný. Velmocenské ambice USA, Číny a Ruska – často bez ohledu na spojenecké zájmy – nutí Evropu k zásadnímu přehodnocení vlastní role. A události posledních let tento tlak jen posílily.
Obzvláště po návratu Donalda Trumpa do čela USA je zřejmé, že Evropa se už nemůže spoléhat na americký bezpečnostní deštník jako na neměnnou konstantu. Trumpovo zpochybňování NATO, jeho jednostranné kroky a preference bilaterálních dohod nad multilaterální spoluprací otřásají základy transatlantické důvěry.
Tuto novou realitu nejlépe ilustruje příklad z obchodní politiky: když Spojené státy bez konzultace s partnery uvalily cla na evropský hliník a ocel, Unie nečekala se založenýma rukama. Odpověděla tvrdě – odvetnými cly, která citelně zasáhla či brzy zasáhnou klíčové americké sektory. Evropa tím vyslala jasný signál: už není jen poslušným spojencem, ale hráčem, který je ochoten bránit své zájmy razantně a symetricky.
Výmluvným příkladem se stalo jednostranné rozhodnutí USA jednat s Ruskem o ukrajinské válce – bez účasti evropských států. Evropa byla konfrontována s realitou, že o konfliktu odehrávajícím se přímo na jejím prahu rozhodují jiní, bez jejího hlasu. Tato situace jasně ukázala, jak iluzorní může být víra ve „sdílenou odpovědnost“ nebo „západní jednotu“, pokud neexistuje skutečná rovnováha sil.
V reakci na tuto realitu došlo k nebývalému posunu. Německo – po dekádách zdrženlivosti – zahájilo rozsáhlé zbrojení a modernizaci své armády. Pro zemi, která si od druhé světové války zakládala na pacifismu a důrazu na diplomacii, jde o zásadní, téměř historický obrat. A přestože je tento krok v Evropě vnímán s opatrností, vše nasvědčuje tomu, že tentokrát stojí Německo na „správné straně dějin“ – jako součást jednotné Evropy, která se učí být silná.
Evropa dnes (konečně) chápe, že bez vlastní obrany, bez strategické autonomie a bez schopnosti jednat nezávisle, nebude nikdy skutečně suverénní. A tato suverenita není jen otázkou armád – sahá i do energetiky, technologií, kyberbezpečnosti či schopnosti reagovat na migrační krize. Tam všude se dnes rozhoduje o globální moci.
Jedním z klíčových je souboj o technologickou převahu. Umělá inteligence, autonomní systémy, kybernetická bezpečnost či biotechnologie – to jsou oblasti, které dnes rozhodují o tom, kdo bude určovat pravidla světa zítřka. Spojené státy a Čína si v tomto ohledu razí cestu bez kompromisů. EU sice investuje miliardy do výzkumu a inovací, ale stále jí chybí jednotná strategie, schopnost rychleji jednat; zároveň chybí silní technologičtí šampioni, kteří by obstáli v globální konkurenci. Bez digitální a technologické suverenity však nebude mít Evropa kontrolu nad svou budoucností.
Další zásadní oblastí je klimatická transformace. Evropská unie se právem pyšní ambiciózním Zeleným údělem (Green Deal), jehož cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jenže dekarbonizace není jen otázkou životního prostředí – je to zároveň projekt ekonomického přetvoření celého kontinentu. Pokud Evropě chybí stabilní přístup k levné a čisté energii, hrozí, že ztratí konkurenceschopnost vůči levnějším a méně regulovaným trhům, například v Asii či Americe. Energetická bezpečnost je tak dnes stejně důležitá jako obranná – a bez ní není možné zajistit hospodářskou soběstačnost.
Zapomínat nelze ani na demografii a migraci. Stárnoucí populace Evropy a napětí na jejích vnějších hranicích představují další klíčovou výzvu. Politiky integrace, vzdělávání a pracovní mobility se musejí stát strategickým nástrojem, nikoli jen krizovým managementem. Pokud Evropa selže v této oblasti, může to vést k dlouhodobému oslabení její ekonomiky i sociální soudržnosti – což by jen nahrávalo (a bohužel už místy nahrává) radikálním politickým proudům.
Evropa proto potřebuje novou vizi: stát se nejen obranným štítem, ale i technologickým inovátorem, energetickým lídrem a společností, která se nebojí čelit globálním výzvám. To vše ale předpokládá jednotu, strategickou vůli a ochotu přemýšlet v dlouhodobém horizontu – nikoliv jen v mantinelech národních zájmů či volebních cyklů.
Je to náročná cesta. Ale pokud ji Evropa nepodstoupí, může být bohatá, kulturně vyspělá a historicky významná – a přesto geopoliticky irelevantní.
Ondřej Brzobohatý se před nějakým časem přiznal k tomu, že občas vystupuje jako Tiffany Richbitch. Když se pak objevil v televizním pořadu, stal se terčem urážek a slovních útoků. Poté se rozhodl uložit Tiffany ke spánku. Nyní ale naznačil, že by nemusel trvat věčně.
Česko s napětím sleduje příběh Laďky Něrgešové, u které lékaři odhalili vážné zdravotní problémy. Moderátorka se kvůli nim stáhla z televizního vysílání, ale v pondělí se na obrazovku vrátila. Návrat to byl velice dojemný.
Jiří Krampol se po posledním rozloučení dočkal i zádušní mše, která proběhla v pondělí v pražském kostele svatého Tomáše na Malé Straně. Uspořádal ji hercův manažer Miloš Schmiedberger, jenž ignoroval srpnový smuteční obřad. Exmanželka známého baviče se iniciativě manažera nestačí divit.
Svět módy zasáhla v minulém týdnu smutná zpráva. Ve věku 91 let zemřel legendární italský módní návrhář Giorgio Armani. V pondělí se s ním blízcí rozloučili v obci nedaleko Piacenzy na severu Itálie.
Izrael potvrdil, že provedl úder na vedoucí představitele Hamásu v katarské metropoli Dauhá. Akci, která byla vedena ve spolupráci s izraelskými obrannými silami (IDF) a bezpečnostní agenturou Šin Bet, považují za „přesný úder“. Mluvčí katarského ministerstva zahraničí tento útok odsoudil a označil jej za „flagrantní porušení“ mezinárodního práva a vážnou hrozbu pro Katar.
Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru pro ABC News uvedl, že ruský prezident Vladimir Putin řekl zástupcům Bílého domu a Donaldu Trumpovi, že plánuje do tří až čtyř měsíců obsadit ukrajinský Donbas. Zelenskyj tak reagoval na zprávy, že Putin předložil Trumpovi mírový plán, podle kterého by Ukrajina postoupila neobsazené území výměnou za písemný slib Moskvy, že už nikdy nezaútočí.
Podle Izraele se v Gaze stále nachází velké množství civilistů, ačkoli se řada z nich již dříve přesunula do jiných oblastí. Mnozí z těch, kteří uposlechli dřívější výzvy k evakuaci, se vrátili a rozhodli se, že už neodejdou. Po více než roce stráveném neustálým přesouváním v Pásmu Gazy se vrátili do svých domovů. V současné době se však v Gaze nachází stovky tisíc lidí, kteří si buď nemohou dovolit odjet, nebo nemají kam jít.
Pokusy o záchranu ledovců, jako jsou gigantické podmořské zástěny nebo snahy o umělé zmrazení Arktidy, získávají na popularitě v reakci na oteplování planety. Nová studie však varuje, že tyto technologické zásahy do polárních oblastí jsou odsouzeny k zániku a mohou způsobit nenapravitelné škody.
Vedení Číny se ocitlo v časové tísni, a to kvůli snaze prezidenta Si Ťin-pchinga zajistit si své místo v historii. Si Ťin-pching, kterému je 72 let, považuje sjednocení s Tchaj-wanem za klíčový úspěch, který by ho vynesl nad Mao Ce-tunga a upevnil jeho pověst největšího vůdce moderních dějin Číny.
Do médií unikla údajná narozeninová zpráva, kterou měl Jeffrey Epsteinovi poslat Donald Trump. Podle informací zveřejněných Demokraty obsahuje dopis, který nese Trumpovo jméno a podpis, text: „Přítel je báječná věc. Všechno nejlepší k narozeninám – a ať je každý den dalším báječným tajemstvím.“
Izrael nařídil úplnou evakuaci Gazy, největšího města v Pásmu, kde žije kolem milionu lidí. Tento krok přichází před plánovaným rozšířením vojenských operací v této oblasti.
Vztahy mezi Spojenými státy a Indií jsou na nejnižší úrovni za posledních pětadvacet let. Ještě nedávno se zdálo, že partnerství obou zemí pod vedením Donalda Trumpa a Narendry Módího bude vzkvétat. Nyní je situace tak napjatá, že Módí podle médií už více než dva měsíce odmítá přijmout telefonáty od amerického prezidenta. Za napětí mohou Trumpovy výroky, v nichž označil obchodní vztahy s Indií za „jednostrannou katastrofu“.