Evropa je v mnoha směrech silnější než Rusko a Spojené státy dohromady. Pokud ale nezačne tahat za jeden provaz a neposílí i svou politickou a bezpečnostní váhu, bude z ní jen bohatý, uhlíkově neutrální kontinent, který ve světě nikdo neposlouchá.
„Tato tarifní válka je jako bumerang. Ti, kdo ji rozpoutali, zapomínají, že se jim vrátí zpět,“ řekl belgický ministr zahraničí a evropských záležitostí Maxime Prévot. Ještě předtím zdůraznil nutnost silné reakce na Trumpova obchodní opatření. „Musíme reagovat stejnou silou. Evropský trh s 450 miliony obyvatel si zaslouží jiné zacházení, než jaké dosud dostával od Trumpa.“
Evropská unie – jeden z největších a nejvlivnějších ekonomických bloků na světě – sdružuje 27 členských států a představuje jednotný vnitřní trh, který svou komplexností, objemem obchodu a kupní silou plně konkuruje americkému. Její síla však neleží pouze ve velikosti, ale i v propojenosti. EU těží z těsné spolupráce se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), kam patří Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko – státy, které sice nejsou členy Unie, ale v praxi fungují jako její pevní obchodní partneři, často v hlubší integraci než mnohé státy v jiných globálních blocích.
Evropská unie zároveň buduje jednu z nejširších sítí mezinárodních obchodních dohod. Strategická partnerství navazuje nejen v Evropě, ale i za jejími hranicemi – například s Ukrajinou, Tureckem nebo Kanadou, která přes svou silnou orientaci na severoamerický trh hledá možnosti diverzifikace právě v rámci Evropy.
Pokud se však Spojené státy – často pod heslem „America First“ – rozhodnou vůči EU zvolit konfrontační kurz a uvalit ještě vyšší tarifní restrikce, nezasáhnou tím jen evropské exportéry. Paradoxně tím mohou poškodit i svou vlastní ekonomiku. Důsledky pro americké spotřebitele by mohly být silné a nepříjemné: zdražení evropského zboží, výpadky v dodávkách a růst inflace. Tedy jevy, které už dnes zatěžují běžného občana a mohou dále prohloubit sociální napětí uvnitř samotné Ameriky.
Donald Trump opakovaně prezentuje americké výrobky jako nenahraditelné – jako by byly pilířem globálního obchodu. Jenže svět 21. století je jiný než ten, ve kterém Amerika dominovala bez konkurence. Globalizace, technologický vývoj a rostoucí konkurence z Asie i samotné Evropy ukazují, že to, co se ve Spojených státech vyrábí draze, dokážou jiné země produkovat levněji a efektivněji. Čína, Indie či některé státy střední a východní Evropy jsou připraveny zaplnit mezery, které by po sobě Spojené státy zanechaly.
Ekonomiky USA a EU jsou přitom mimořádně propojené. Nejde jen o obchodní výměnu, ale o hlubokou síť investic, společných projektů, technologického výzkumu i sdílených hodnot. Rozbití tohoto vztahu by nemělo jen ekonomické, ale i vážné geopolitické důsledky. Šlo by o narušení pilíře transatlantického partnerství, který po desetiletí tvořil základ stability Západu.
Tato obchodní konfrontace je navíc ostře sledována i jinde ve světě. Rychle rostoucí Indie, technologické velmoci jako Japonsko a Jižní Korea i další regionální hráči vyhodnocují, kdo bude v příštích desetiletích skutečným garantem stability, obchodu a bezpečnosti. A právě zde se ukazuje jedna ze slabin Evropy – ne ekonomická, ale bezpečnostní.
Spojené státy nadále zůstávají hlavní vojenskou oporou mnoha regionů světa. Zvláště v Asii jsou vnímány jako klíčový garant bezpečnosti, což nelze podceňovat. V éře, kdy jsou technologie, energetika i suroviny neoddělitelně spojeny s bezpečností, nelze očekávat, že obchodní logika bude rozhodovat o všem. Bezpečnost dnes formuje ekonomické rozhodování možná více než samotné trhy.
Vzhledem k tomu, že v současném světě jsou ekonomika a bezpečnost neoddělitelně propojeny, nelze opomenout ani otázku síly a odolnosti Evropy – tedy Evropské unie – v oblasti obrany a geopolitiky. V uplynulých desetiletích byla Evropa často vnímána především jako ekonomický gigant, avšak zároveň jako (geo)politický trpaslík. Jenže vývoj posledních let ukázal, že takový přístup je nadále neudržitelný. Velmocenské ambice USA, Číny a Ruska – často bez ohledu na spojenecké zájmy – nutí Evropu k zásadnímu přehodnocení vlastní role. A události posledních let tento tlak jen posílily.
Obzvláště po návratu Donalda Trumpa do čela USA je zřejmé, že Evropa se už nemůže spoléhat na americký bezpečnostní deštník jako na neměnnou konstantu. Trumpovo zpochybňování NATO, jeho jednostranné kroky a preference bilaterálních dohod nad multilaterální spoluprací otřásají základy transatlantické důvěry.
Tuto novou realitu nejlépe ilustruje příklad z obchodní politiky: když Spojené státy bez konzultace s partnery uvalily cla na evropský hliník a ocel, Unie nečekala se založenýma rukama. Odpověděla tvrdě – odvetnými cly, která citelně zasáhla či brzy zasáhnou klíčové americké sektory. Evropa tím vyslala jasný signál: už není jen poslušným spojencem, ale hráčem, který je ochoten bránit své zájmy razantně a symetricky.
Výmluvným příkladem se stalo jednostranné rozhodnutí USA jednat s Ruskem o ukrajinské válce – bez účasti evropských států. Evropa byla konfrontována s realitou, že o konfliktu odehrávajícím se přímo na jejím prahu rozhodují jiní, bez jejího hlasu. Tato situace jasně ukázala, jak iluzorní může být víra ve „sdílenou odpovědnost“ nebo „západní jednotu“, pokud neexistuje skutečná rovnováha sil.
V reakci na tuto realitu došlo k nebývalému posunu. Německo – po dekádách zdrženlivosti – zahájilo rozsáhlé zbrojení a modernizaci své armády. Pro zemi, která si od druhé světové války zakládala na pacifismu a důrazu na diplomacii, jde o zásadní, téměř historický obrat. A přestože je tento krok v Evropě vnímán s opatrností, vše nasvědčuje tomu, že tentokrát stojí Německo na „správné straně dějin“ – jako součást jednotné Evropy, která se učí být silná.
Evropa dnes (konečně) chápe, že bez vlastní obrany, bez strategické autonomie a bez schopnosti jednat nezávisle, nebude nikdy skutečně suverénní. A tato suverenita není jen otázkou armád – sahá i do energetiky, technologií, kyberbezpečnosti či schopnosti reagovat na migrační krize. Tam všude se dnes rozhoduje o globální moci.
Jedním z klíčových je souboj o technologickou převahu. Umělá inteligence, autonomní systémy, kybernetická bezpečnost či biotechnologie – to jsou oblasti, které dnes rozhodují o tom, kdo bude určovat pravidla světa zítřka. Spojené státy a Čína si v tomto ohledu razí cestu bez kompromisů. EU sice investuje miliardy do výzkumu a inovací, ale stále jí chybí jednotná strategie, schopnost rychleji jednat; zároveň chybí silní technologičtí šampioni, kteří by obstáli v globální konkurenci. Bez digitální a technologické suverenity však nebude mít Evropa kontrolu nad svou budoucností.
Další zásadní oblastí je klimatická transformace. Evropská unie se právem pyšní ambiciózním Zeleným údělem (Green Deal), jehož cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jenže dekarbonizace není jen otázkou životního prostředí – je to zároveň projekt ekonomického přetvoření celého kontinentu. Pokud Evropě chybí stabilní přístup k levné a čisté energii, hrozí, že ztratí konkurenceschopnost vůči levnějším a méně regulovaným trhům, například v Asii či Americe. Energetická bezpečnost je tak dnes stejně důležitá jako obranná – a bez ní není možné zajistit hospodářskou soběstačnost.
Zapomínat nelze ani na demografii a migraci. Stárnoucí populace Evropy a napětí na jejích vnějších hranicích představují další klíčovou výzvu. Politiky integrace, vzdělávání a pracovní mobility se musejí stát strategickým nástrojem, nikoli jen krizovým managementem. Pokud Evropa selže v této oblasti, může to vést k dlouhodobému oslabení její ekonomiky i sociální soudržnosti – což by jen nahrávalo (a bohužel už místy nahrává) radikálním politickým proudům.
Evropa proto potřebuje novou vizi: stát se nejen obranným štítem, ale i technologickým inovátorem, energetickým lídrem a společností, která se nebojí čelit globálním výzvám. To vše ale předpokládá jednotu, strategickou vůli a ochotu přemýšlet v dlouhodobém horizontu – nikoliv jen v mantinelech národních zájmů či volebních cyklů.
Je to náročná cesta. Ale pokud ji Evropa nepodstoupí, může být bohatá, kulturně vyspělá a historicky významná – a přesto geopoliticky irelevantní.
Generální tajemník NATO Mark Rutte vyjádřil ve čtvrtek v Bruselu přesvědčení, že se spojencům podaří najít cestu k obnovení provozu v Hormuzském průlivu. Tato klíčová námořní cesta zůstává zablokovaná poté, co na Írán zaútočily síly Spojených států a Izraele. Rutte zdůraznil, že uvnitř Aliance probíhají intenzivní diskuse o tom, jak k tomuto obrovskému bezpečnostnímu problému přistoupit.
V České republice se schyluje k ostrému politickému střetu kvůli připravovanému zákonu, který má zpřísnit dohled nad financováním neziskových organizací (NGO). Opozice, akademici i samotné neziskovky varují, že vláda premiéra Andreje Babiše připravuje legislativu po vzoru Ruska či Gruzie, která by mohla sloužit k umlčení kritických hlasů a stigmatizaci občanské společnosti.
Největší světová síť klimatických organizací Climate Action Network (CAN), která zastřešuje více než 1 900 občanských spolků ve 130 zemích, vydala ve čtvrtek ostré prohlášení, v němž odsuzuje společný americko-izraelský útok na Írán.
Pentagon požádal Bílý dům o schválení gigantického rozpočtového balíčku ve výši přesahující 200 miliard dolarů na financování probíhající války v Íránu. Tato astronomická částka má pokrýt náklady na operace, které za pouhé tři týdny vyčerpaly značnou část amerických zásob moderních zbraní. Podle informací z vládních kruhů se však očekává, že tento požadavek narazí v Kongresu na tvrdý odpor.
Navzdory drtivým ztrátám a bezprostřední hrozbě kolapsu režimu dává Írán jasně najevo, že nehodlá kapitulovat. Teherán se sice nachází v nejzranitelnější pozici své historie, přesto sází na strategii prodlužování konfliktu se Spojenými státy a Izraelem. Jeho cílem není klasické vojenské vítězství, ale snaha učinit pokračování války pro všechny ostatní natolik nákladným, že si nakonec vynutí nové uspořádání regionu ve svůj prospěch.
Maďarská vláda vyslala směrem k Bruselu jasný vzkaz: pokud bude Evropská unie vymáhat zpět kontroverzně vyplacené miliardy eur, musí stejný metr uplatnit i na Polsko. Maďarský ministr pro evropské záležitosti János Bóka v rozhovoru pro Politico uvedl, že případné navrácení 10 miliard eur ze strany Budapešti by mělo automaticky vést k vymáhání až 137 miliard eur od Varšavy.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.
Velikonoce se každým dnem přibližují, takže je nejvyšší čas, aby se někteří důchodci dozvěděli, co je čeká. Jak upozornila Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), budou se kvůli dubnovým svátkům letos poprvé měnit výplatní termíny důchodů.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.