Evropa je v mnoha směrech silnější než Rusko a Spojené státy dohromady. Pokud ale nezačne tahat za jeden provaz a neposílí i svou politickou a bezpečnostní váhu, bude z ní jen bohatý, uhlíkově neutrální kontinent, který ve světě nikdo neposlouchá.
„Tato tarifní válka je jako bumerang. Ti, kdo ji rozpoutali, zapomínají, že se jim vrátí zpět,“ řekl belgický ministr zahraničí a evropských záležitostí Maxime Prévot. Ještě předtím zdůraznil nutnost silné reakce na Trumpova obchodní opatření. „Musíme reagovat stejnou silou. Evropský trh s 450 miliony obyvatel si zaslouží jiné zacházení, než jaké dosud dostával od Trumpa.“
Evropská unie – jeden z největších a nejvlivnějších ekonomických bloků na světě – sdružuje 27 členských států a představuje jednotný vnitřní trh, který svou komplexností, objemem obchodu a kupní silou plně konkuruje americkému. Její síla však neleží pouze ve velikosti, ale i v propojenosti. EU těží z těsné spolupráce se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), kam patří Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko – státy, které sice nejsou členy Unie, ale v praxi fungují jako její pevní obchodní partneři, často v hlubší integraci než mnohé státy v jiných globálních blocích.
Evropská unie zároveň buduje jednu z nejširších sítí mezinárodních obchodních dohod. Strategická partnerství navazuje nejen v Evropě, ale i za jejími hranicemi – například s Ukrajinou, Tureckem nebo Kanadou, která přes svou silnou orientaci na severoamerický trh hledá možnosti diverzifikace právě v rámci Evropy.
Pokud se však Spojené státy – často pod heslem „America First“ – rozhodnou vůči EU zvolit konfrontační kurz a uvalit ještě vyšší tarifní restrikce, nezasáhnou tím jen evropské exportéry. Paradoxně tím mohou poškodit i svou vlastní ekonomiku. Důsledky pro americké spotřebitele by mohly být silné a nepříjemné: zdražení evropského zboží, výpadky v dodávkách a růst inflace. Tedy jevy, které už dnes zatěžují běžného občana a mohou dále prohloubit sociální napětí uvnitř samotné Ameriky.
Donald Trump opakovaně prezentuje americké výrobky jako nenahraditelné – jako by byly pilířem globálního obchodu. Jenže svět 21. století je jiný než ten, ve kterém Amerika dominovala bez konkurence. Globalizace, technologický vývoj a rostoucí konkurence z Asie i samotné Evropy ukazují, že to, co se ve Spojených státech vyrábí draze, dokážou jiné země produkovat levněji a efektivněji. Čína, Indie či některé státy střední a východní Evropy jsou připraveny zaplnit mezery, které by po sobě Spojené státy zanechaly.
Ekonomiky USA a EU jsou přitom mimořádně propojené. Nejde jen o obchodní výměnu, ale o hlubokou síť investic, společných projektů, technologického výzkumu i sdílených hodnot. Rozbití tohoto vztahu by nemělo jen ekonomické, ale i vážné geopolitické důsledky. Šlo by o narušení pilíře transatlantického partnerství, který po desetiletí tvořil základ stability Západu.
Tato obchodní konfrontace je navíc ostře sledována i jinde ve světě. Rychle rostoucí Indie, technologické velmoci jako Japonsko a Jižní Korea i další regionální hráči vyhodnocují, kdo bude v příštích desetiletích skutečným garantem stability, obchodu a bezpečnosti. A právě zde se ukazuje jedna ze slabin Evropy – ne ekonomická, ale bezpečnostní.
Spojené státy nadále zůstávají hlavní vojenskou oporou mnoha regionů světa. Zvláště v Asii jsou vnímány jako klíčový garant bezpečnosti, což nelze podceňovat. V éře, kdy jsou technologie, energetika i suroviny neoddělitelně spojeny s bezpečností, nelze očekávat, že obchodní logika bude rozhodovat o všem. Bezpečnost dnes formuje ekonomické rozhodování možná více než samotné trhy.
Vzhledem k tomu, že v současném světě jsou ekonomika a bezpečnost neoddělitelně propojeny, nelze opomenout ani otázku síly a odolnosti Evropy – tedy Evropské unie – v oblasti obrany a geopolitiky. V uplynulých desetiletích byla Evropa často vnímána především jako ekonomický gigant, avšak zároveň jako (geo)politický trpaslík. Jenže vývoj posledních let ukázal, že takový přístup je nadále neudržitelný. Velmocenské ambice USA, Číny a Ruska – často bez ohledu na spojenecké zájmy – nutí Evropu k zásadnímu přehodnocení vlastní role. A události posledních let tento tlak jen posílily.
Obzvláště po návratu Donalda Trumpa do čela USA je zřejmé, že Evropa se už nemůže spoléhat na americký bezpečnostní deštník jako na neměnnou konstantu. Trumpovo zpochybňování NATO, jeho jednostranné kroky a preference bilaterálních dohod nad multilaterální spoluprací otřásají základy transatlantické důvěry.
Tuto novou realitu nejlépe ilustruje příklad z obchodní politiky: když Spojené státy bez konzultace s partnery uvalily cla na evropský hliník a ocel, Unie nečekala se založenýma rukama. Odpověděla tvrdě – odvetnými cly, která citelně zasáhla či brzy zasáhnou klíčové americké sektory. Evropa tím vyslala jasný signál: už není jen poslušným spojencem, ale hráčem, který je ochoten bránit své zájmy razantně a symetricky.
Výmluvným příkladem se stalo jednostranné rozhodnutí USA jednat s Ruskem o ukrajinské válce – bez účasti evropských států. Evropa byla konfrontována s realitou, že o konfliktu odehrávajícím se přímo na jejím prahu rozhodují jiní, bez jejího hlasu. Tato situace jasně ukázala, jak iluzorní může být víra ve „sdílenou odpovědnost“ nebo „západní jednotu“, pokud neexistuje skutečná rovnováha sil.
V reakci na tuto realitu došlo k nebývalému posunu. Německo – po dekádách zdrženlivosti – zahájilo rozsáhlé zbrojení a modernizaci své armády. Pro zemi, která si od druhé světové války zakládala na pacifismu a důrazu na diplomacii, jde o zásadní, téměř historický obrat. A přestože je tento krok v Evropě vnímán s opatrností, vše nasvědčuje tomu, že tentokrát stojí Německo na „správné straně dějin“ – jako součást jednotné Evropy, která se učí být silná.
Evropa dnes (konečně) chápe, že bez vlastní obrany, bez strategické autonomie a bez schopnosti jednat nezávisle, nebude nikdy skutečně suverénní. A tato suverenita není jen otázkou armád – sahá i do energetiky, technologií, kyberbezpečnosti či schopnosti reagovat na migrační krize. Tam všude se dnes rozhoduje o globální moci.
Jedním z klíčových je souboj o technologickou převahu. Umělá inteligence, autonomní systémy, kybernetická bezpečnost či biotechnologie – to jsou oblasti, které dnes rozhodují o tom, kdo bude určovat pravidla světa zítřka. Spojené státy a Čína si v tomto ohledu razí cestu bez kompromisů. EU sice investuje miliardy do výzkumu a inovací, ale stále jí chybí jednotná strategie, schopnost rychleji jednat; zároveň chybí silní technologičtí šampioni, kteří by obstáli v globální konkurenci. Bez digitální a technologické suverenity však nebude mít Evropa kontrolu nad svou budoucností.
Další zásadní oblastí je klimatická transformace. Evropská unie se právem pyšní ambiciózním Zeleným údělem (Green Deal), jehož cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jenže dekarbonizace není jen otázkou životního prostředí – je to zároveň projekt ekonomického přetvoření celého kontinentu. Pokud Evropě chybí stabilní přístup k levné a čisté energii, hrozí, že ztratí konkurenceschopnost vůči levnějším a méně regulovaným trhům, například v Asii či Americe. Energetická bezpečnost je tak dnes stejně důležitá jako obranná – a bez ní není možné zajistit hospodářskou soběstačnost.
Zapomínat nelze ani na demografii a migraci. Stárnoucí populace Evropy a napětí na jejích vnějších hranicích představují další klíčovou výzvu. Politiky integrace, vzdělávání a pracovní mobility se musejí stát strategickým nástrojem, nikoli jen krizovým managementem. Pokud Evropa selže v této oblasti, může to vést k dlouhodobému oslabení její ekonomiky i sociální soudržnosti – což by jen nahrávalo (a bohužel už místy nahrává) radikálním politickým proudům.
Evropa proto potřebuje novou vizi: stát se nejen obranným štítem, ale i technologickým inovátorem, energetickým lídrem a společností, která se nebojí čelit globálním výzvám. To vše ale předpokládá jednotu, strategickou vůli a ochotu přemýšlet v dlouhodobém horizontu – nikoliv jen v mantinelech národních zájmů či volebních cyklů.
Je to náročná cesta. Ale pokud ji Evropa nepodstoupí, může být bohatá, kulturně vyspělá a historicky významná – a přesto geopoliticky irelevantní.
Německý kancléř Friedrich Merz v pondělí naznačil, že plán Evropské unie na využití zmrazených ruských aktiv pro financování Ukrajiny je pravděpodobně jedinou možností, která má šanci projít hlasováním členských států. Merz na dotaz ohledně odporu některých zemí uvedl, že alternativní návrhy, včetně nového společného zadlužování, by vyžadovaly jednomyslnost. Takové návrhy by mohly být účinně zablokovány nesouhlasnými státy, jako je Slovensko nebo Maďarsko.
Snahy o ukončení války na Ukrajině, živené debatami nad plánem prezidenta Trumpa a evropskými protinávrhy, čelí zásadnímu problému: nedostatečnému propojení míru a spravedlnosti. Valerie Morkevicius, profesorka politologie a odbornice na tradici spravedlivé války, tvrdí, že trvalý mír není možný bez řešení příčin konfliktu, což je chyba, kterou trpěly i předchozí dohody, včetně Minských protokolů.
Vědci poprvé zdokumentovali nečekanou kooperaci u pobřeží Britské Kolumbie, kde byla pozorována skupina kosatek (Orcinus orca) lovících bok po boku s delfíny pacifickými (Lagenorhynchus obliquidens). Kosatky, tradičně známé jako vrcholoví predátoři, kteří si dokážou poradit i s velkými bílými žraloky, se s místní populací delfínů spojily při lovu jejich hlavní potravy – lososů.
Australský premiér Anthony Albanese odmítl obvinění ze strany izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, že by dřívější uznání palestinského státu Austrálií přispělo k nedělnímu teroristickému útoku na pláži Bondi v Sydney, který byl motivován antisemitismem.
Starosta Barcelony Jaume Collboni označil prudce rostoucí náklady na bydlení za "novou pandemii" šířící se Evropou. Společně se 16 dalšími lídry evropských měst vyzval Evropskou unii, aby na tuto krizi zareagovala uvolněním miliardových fondů pro nejvíce zasažené oblasti.
Íránské imigrantce Sanam, která žije v USA už více než deset let, zbýval jediný krok k získání amerického občanství: naturalizační obřad. Dva dny před plánovanou přísahou, 3. prosince, však americká vláda její ceremoniál náhle a bez vysvětlení zrušila.
Nejvyšší diplomatka Evropské unie Kaja Kallasová v pondělí prohlásila, že financování Ukrajiny prostřednictvím půjčky založené na zmrazených ruských aktivech se jeví jako "stále obtížnější". Toto varování přichází před klíčovým summitem Evropské rady, který začíná ve čtvrtek.
Hrdinský čin jednoho z přihlížejících, Ahmeda al Ahmeda, který při útoku na pláži Bondi v Sydney odzbrojil jednoho ze střelců, je podle jeho rodiny projevem "čistého svědomí a lidskosti". Jeho otec, Mohamed Fateh al Ahmed, pro BBC News Arabic uvedl, že syn neváhal, když viděl napadené lidi. Ahmed se díky svému činu stal přes noc hrdinou, kterého ocenil i americký prezident Donald Trump nebo izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Kancelář ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského potvrdila, že jednání mezi Ukrajinou a Spojenými státy v Berlíně již skončila. Prezident Zelenskyj má však v Berlíně velmi nabitý program bilaterálních setkání, který pokračuje.
Nová šéfka britské rozvědky MI6, Blaise Metreweli, se v pondělí chystá varovat před rostoucí hrozbou ze strany Ruska a dalších nepřátelských států. Ve svém prvním projevu ve funkci by měla prohlásit, že "frontová linie je všude" kvůli spiknutím s cílem atentátů, sabotážím, kybernetickým útokům a manipulaci s informacemi.
Krátce po slavnostním uvedení do funkce prezidentem Petrem Pavlem se na Úřadu vlády uskutečnilo první zasedání čerstvě jmenovaného kabinetu Andreje Babiše. Ministři za koalici ANO, SPD a Motoristů sobě dorazili společně autobusem. Po jednání předseda vlády Babiš prohlásil, že se jeho tým hodlá stát vládou sloužící všem občanům, a zdůraznil, že nepotřebuje tradiční "sto dnů klidu".
Bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová sdělila veřejnosti, že mezi patnácti oběťmi teroristického útoku na pláži Bondi v australském Sydney byla i slovenská občanka. Jednalo se o ženu jménem Marika, která byla její blízkou přítelkyní a byla dokonce hostem na její prezidentské inauguraci.