Co když Babiš vyhraje volby? Bude muset konečně něco dělat, v sázce je bezpečnost Česka i Evropy

Komentář
Andrej Babiš (hnutí ANO)
Andrej Babiš (hnutí ANO), foto: Fb/Andrej Babiš
Pavel Němec 27. března 2025 12:26
Sdílej:

Česká republika získala respekt díky jasné podpoře Ukrajiny a pevné zahraniční politice. Pokud ale volby vyhraje Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, nebude se moct dál skrývat za vágní rétoriku. Bude muset zvolit stranu – a lavírování ho dostane pod tlak spojenců i veřejnosti. Neutralita už není možnost, je to slabost.

Za proměnou České republiky ve váženého a důvěryhodného partnera v rámci Evropské unie a Severoatlantické aliance nestojí pouze úsilí kabinetu premiéra Petra Fialy. Výrazný podíl na tom má i dlouhodobá a konzistentní podpora Ukrajiny, která čelí od roku 2022 čelí plnohodnotné ruské vojenské agresi.

Tento postoj nejen znovu nastartoval zastavený zbrojní průmysl a odblokoval kroky k modernizaci ozbrojených sil, ale také zásadně změnil vnímání Česka ze strany Moskvy. Rusko dnes považuje Českou republiku za skutečného protivníka. A i když to může znít nelichotivě, jde zároveň o důkaz rostoucího významu země na mezinárodní scéně – i relativně malý stát dokáže být brán vážně.

To vše je výsledkem současné vládní politiky. Nicméně neustálé střety s opozicí komplikují nejen práci kabinetu, ale i pozici celé země. Česká republika má dnes jedinečnou příležitost, jak si vybudovanou důvěru a postavení nejen udržet, ale dále posilovat.

Za předchozích vlád – včetně kabinetu Andreje Babiše – panovalo mezi Českem a institucemi EU mnoho zásadních sporů. Ty však Fialova vláda dokázala tlumit a postupně napravovat, čímž významně přispěla ke zlepšení vztahů s evropskými partnery.

Za rostoucím mezinárodním respektem vůči České republice nestojí pouze vytrvalá podpora Ukrajiny a snaha o hlubší integraci do EU a NATO, ale také mimořádně úspěšné předsednictví v Radě Evropské unie ve druhé polovině roku 2022.

Toto předsednictví nebylo (a ani nemohlo být) nástrojem k prosazování národních zájmů na úkor ostatních, ale především demonstrovalo schopnost České republiky efektivně řídit a organizovat klíčové rozhodovací procesy v rámci EU. A právě to se podařilo – Česká republika si vysloužila uznání za profesionalitu, klidné vedení a pragmatický přístup, který přispěl ke zvládnutí celé řady krizových témat.

Jedním z problémů, se kterými se současná vláda potýká, je zásadní nekonstruktivnost opozice. Ta totiž bez ohledu na kontext téměř automaticky zaujímá opačný postoj ke všemu, co kabinet Fialův kabinet prosazuje.

Když vláda podporuje Ukrajinu dodávkami munice, opozice ji obviňuje z eskalace konfliktu. Kdyby – čistě hypoteticky – rétoriku otočila a přiklonila se k postojům blízkým Moskvě, opozice v čele s Andrejem Babišem by opět stála proti. Ať se stane cokoli, opozice složená z ANO a SPD si systémovou spolupráci s vládou zjevně nepřipouští.

Místo konstruktivní debaty o klíčových tématech tak politická scéna často sklouzává do zásadových sporů bez obsahu, v nichž nejde ani tak o řešení problémů, jako spíše o politické body a rychlé reakce na nálady veřejnosti.

Pokud by hnutí ANO a jeho spojenci zvítězili v podzimních sněmovních volbách, čeká je zásadní rozhodnutí: na čí stranu se postavit. Neutrální lavírování totiž v dnešní geopolitické realitě není možné. Pokud by nová vláda jasný postoj nezaujala, ocitla by se pod tlakem ze všech stran – a Česká republika by mohla sklouznout do izolace podobné té, jakou dnes zažívají Slovensko a Maďarsko.

Hlavní slabinou Babiše zůstává absence rozhodnosti. Jeho politická strategie se dlouhodobě řídí aktuálními náladami veřejnosti, nikoli dlouhodobým strategickým zájmem země. Reaguje na to, co mu v danou chvíli přinese vyšší preference – a právě to může být v krizových situacích nebezpečně nestabilní přístup.

Naopak vláda Fialy, ačkoli často kritizovaná za slabší komunikaci a neobratné PR, prokázala v oblasti zahraniční politiky pevné vedení a jasné postoje. Dokázala prosazovat řešení, která byla v souladu se západními hodnotami, a přitom neponížila českou pozici ani neohrozila její důvěryhodnost.

Pokud Babiš skutečně ovládne podzimní volby a stane se znovu jedním z nejdůležitějších hráčů české politiky, nebude se moci vyhnout zodpovědnosti za jasné zahraničněpolitické směřování země. Ve chvíli, kdy usedne do Strakovy akademie, už nebude stačit kličkovat mezi názory a lavírovat podle aktuálních nálad veřejnosti. Bude muset prokázat rozhodnost.

Buď se postaví na stranu Ukrajiny, jejíž obrana není jen otázkou solidarity, ale především zásadním prvkem stability celého evropského kontinentu, nebo zvolí směr blízký Moskvě – tedy cestu konfrontace s demokratickým Západem, zpochybňování základních hodnot a podkopávání společné bezpečnosti.

Stejně tak bude muset vystavět vztah k nové administrativě v USA. Zvolí podporu tvrdě protekcionistické a jednostranné obchodní politiky Donalda Trumpa, která může ohrozit evropské trhy a tím i český export? Nebo se postaví po bok evropských partnerů, a bude hájit společné zájmy Unie – tedy i České republiky?

V dnešním světě už není prostor pro pohyb v šedé zóně a nevybrat si mezi černou a bílou. Snahy sedět na dvou židlích se nevyplácejí, a v otázkách národní bezpečnosti a mezinárodní orientace mohou být přímo destruktivní. Nejde jen o image či popularitu – jde o reálnou schopnost státu přežít ve světě, který se ocitá v nebývalé geopolitické turbulenci.

Být nevyhraněný dnes neznamená být opatrný – znamená být slabý. A slabost ve střední Evropě znamená zranitelnost, kterou si Česká republika nemůže dovolit. V sázce není jen postavení jednoho politika. V sázce je bezpečnost státu, jeho ekonomická prosperita a schopnost čelit krizím, které přicházejí stále častěji.

Stalo se