Česká republika získala respekt díky jasné podpoře Ukrajiny a pevné zahraniční politice. Pokud ale volby vyhraje Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, nebude se moct dál skrývat za vágní rétoriku. Bude muset zvolit stranu – a lavírování ho dostane pod tlak spojenců i veřejnosti. Neutralita už není možnost, je to slabost.
Za proměnou České republiky ve váženého a důvěryhodného partnera v rámci Evropské unie a Severoatlantické aliance nestojí pouze úsilí kabinetu premiéra Petra Fialy. Výrazný podíl na tom má i dlouhodobá a konzistentní podpora Ukrajiny, která čelí od roku 2022 čelí plnohodnotné ruské vojenské agresi.
Tento postoj nejen znovu nastartoval zastavený zbrojní průmysl a odblokoval kroky k modernizaci ozbrojených sil, ale také zásadně změnil vnímání Česka ze strany Moskvy. Rusko dnes považuje Českou republiku za skutečného protivníka. A i když to může znít nelichotivě, jde zároveň o důkaz rostoucího významu země na mezinárodní scéně – i relativně malý stát dokáže být brán vážně.
To vše je výsledkem současné vládní politiky. Nicméně neustálé střety s opozicí komplikují nejen práci kabinetu, ale i pozici celé země. Česká republika má dnes jedinečnou příležitost, jak si vybudovanou důvěru a postavení nejen udržet, ale dále posilovat.
Za předchozích vlád – včetně kabinetu Andreje Babiše – panovalo mezi Českem a institucemi EU mnoho zásadních sporů. Ty však Fialova vláda dokázala tlumit a postupně napravovat, čímž významně přispěla ke zlepšení vztahů s evropskými partnery.
Za rostoucím mezinárodním respektem vůči České republice nestojí pouze vytrvalá podpora Ukrajiny a snaha o hlubší integraci do EU a NATO, ale také mimořádně úspěšné předsednictví v Radě Evropské unie ve druhé polovině roku 2022.
Toto předsednictví nebylo (a ani nemohlo být) nástrojem k prosazování národních zájmů na úkor ostatních, ale především demonstrovalo schopnost České republiky efektivně řídit a organizovat klíčové rozhodovací procesy v rámci EU. A právě to se podařilo – Česká republika si vysloužila uznání za profesionalitu, klidné vedení a pragmatický přístup, který přispěl ke zvládnutí celé řady krizových témat.
Jedním z problémů, se kterými se současná vláda potýká, je zásadní nekonstruktivnost opozice. Ta totiž bez ohledu na kontext téměř automaticky zaujímá opačný postoj ke všemu, co kabinet Fialův kabinet prosazuje.
Když vláda podporuje Ukrajinu dodávkami munice, opozice ji obviňuje z eskalace konfliktu. Kdyby – čistě hypoteticky – rétoriku otočila a přiklonila se k postojům blízkým Moskvě, opozice v čele s Andrejem Babišem by opět stála proti. Ať se stane cokoli, opozice složená z ANO a SPD si systémovou spolupráci s vládou zjevně nepřipouští.
Místo konstruktivní debaty o klíčových tématech tak politická scéna často sklouzává do zásadových sporů bez obsahu, v nichž nejde ani tak o řešení problémů, jako spíše o politické body a rychlé reakce na nálady veřejnosti.
Pokud by hnutí ANO a jeho spojenci zvítězili v podzimních sněmovních volbách, čeká je zásadní rozhodnutí: na čí stranu se postavit. Neutrální lavírování totiž v dnešní geopolitické realitě není možné. Pokud by nová vláda jasný postoj nezaujala, ocitla by se pod tlakem ze všech stran – a Česká republika by mohla sklouznout do izolace podobné té, jakou dnes zažívají Slovensko a Maďarsko.
Hlavní slabinou Babiše zůstává absence rozhodnosti. Jeho politická strategie se dlouhodobě řídí aktuálními náladami veřejnosti, nikoli dlouhodobým strategickým zájmem země. Reaguje na to, co mu v danou chvíli přinese vyšší preference – a právě to může být v krizových situacích nebezpečně nestabilní přístup.
Naopak vláda Fialy, ačkoli často kritizovaná za slabší komunikaci a neobratné PR, prokázala v oblasti zahraniční politiky pevné vedení a jasné postoje. Dokázala prosazovat řešení, která byla v souladu se západními hodnotami, a přitom neponížila českou pozici ani neohrozila její důvěryhodnost.
Pokud Babiš skutečně ovládne podzimní volby a stane se znovu jedním z nejdůležitějších hráčů české politiky, nebude se moci vyhnout zodpovědnosti za jasné zahraničněpolitické směřování země. Ve chvíli, kdy usedne do Strakovy akademie, už nebude stačit kličkovat mezi názory a lavírovat podle aktuálních nálad veřejnosti. Bude muset prokázat rozhodnost.
Buď se postaví na stranu Ukrajiny, jejíž obrana není jen otázkou solidarity, ale především zásadním prvkem stability celého evropského kontinentu, nebo zvolí směr blízký Moskvě – tedy cestu konfrontace s demokratickým Západem, zpochybňování základních hodnot a podkopávání společné bezpečnosti.
Stejně tak bude muset vystavět vztah k nové administrativě v USA. Zvolí podporu tvrdě protekcionistické a jednostranné obchodní politiky Donalda Trumpa, která může ohrozit evropské trhy a tím i český export? Nebo se postaví po bok evropských partnerů, a bude hájit společné zájmy Unie – tedy i České republiky?
V dnešním světě už není prostor pro pohyb v šedé zóně a nevybrat si mezi černou a bílou. Snahy sedět na dvou židlích se nevyplácejí, a v otázkách národní bezpečnosti a mezinárodní orientace mohou být přímo destruktivní. Nejde jen o image či popularitu – jde o reálnou schopnost státu přežít ve světě, který se ocitá v nebývalé geopolitické turbulenci.
Být nevyhraněný dnes neznamená být opatrný – znamená být slabý. A slabost ve střední Evropě znamená zranitelnost, kterou si Česká republika nemůže dovolit. V sázce není jen postavení jednoho politika. V sázce je bezpečnost státu, jeho ekonomická prosperita a schopnost čelit krizím, které přicházejí stále častěji.
Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová se skepticky vyjádřila k myšlence vybudování společné evropské armády, která by fungovala nezávisle na NATO. Podle ní zastánci tohoto nápadu nedomysleli praktické dopady takového kroku. Jako bývalá premiérka zdůraznila, že každý stát má pouze jednu armádu a jeden rozpočet na obranu, tudíž nelze vedle stávajících sil vytvářet další separátní vojsko.
Bývalý šéf Evropské centrální banky a italský expremiér Mario Draghi varuje, že stávající globální ekonomický řád je již minulostí. Ve svém projevu na univerzitě KU Leuven v Belgii označil dosavadní systém za „mrtvý“. Podle něj však největší hrozbu nepředstavuje samotný rozpad starých pořádků, ale to, co je v budoucnu nahradí.
Administrativa Donalda Trumpa v posledních měsících prezentuje vysoké náklady na elektřinu jako problém, který se týká především demokratických států. Ačkoliv Kalifornie či Massachusetts skutečně patří k nejdražším regionům, federální data ukazují, že ceny rostou po celých Spojených státech. Výrazné zdražení zaznamenaly i republikánské státy jako Ohio nebo Pensylvánie.
Zveřejnění více než tří milionů souborů souvisejících s Jeffreym Epsteinem naznačuje, že do jeho sítě sexuálního zneužívání byli zapojeni i další muži. Tyto materiály vyvolávají pochybnosti o tvrzení úřadů, že neexistuje dostatek důkazů pro vyšetřování třetích stran. Nově odtajněné dokumenty obsahují svědectví, podle nichž Epstein poskytoval své oběti dalším osobám.
Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) podniká kroky k vybudování stálého zázemí ve Venezuele, které má sloužit jako klíčový nástroj administrativy Donalda Trumpa pro upevnění vlivu v regionu. Tento krok následuje po nedávném dramatickém zadržení bývalého prezidenta Nicoláse Madura. Ačkoliv se na plánech podílí i ministerstvo zahraničí, v první fázi budou mít hlavní slovo zpravodajci. Důvodem je především nestabilní bezpečnostní situace, která zatím neumožňuje plnohodnotný návrat klasických diplomatů.
Náměstek amerického ministra spravedlnosti Todd Blanche v neděli oznámil, že prověřování případu Jeffreyho Epsteina a Ghislaine Maxwellové ze strany prokuratury je u konce. V rozhovoru pro televizi ABC uvedl, že po zveřejnění milionů stran dokumentů v uplynulém týdnu již ministerstvo neplánuje žádné další kroky. Reagoval tak na neutichající volání obětí i zákonodárců po vyvození odpovědnosti vůči dalším osobám napojeným na Epsteinovu síť.
Americký prezident Donald Trump pohrozil žalobou komikovi Trevoru Noahovi, který moderoval nedělní předávání hudebních cen Grammy. Důvodem je vtip, ve kterém Noah naznačil, že Trump v minulosti navštěvoval soukromý ostrov usvědčeného sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina.
Jedním z nejnovějších argumentů prezidenta Donalda Trumpa pro anexi Grónska je tvrzení, že toto území je nezbytné pro vybudování nepropustného systému protiraketové obrany s názvem Zlatá kopule (Golden Dome). Prezident prohlásil, že od Dánska požaduje tuto půdu k zajištění národní i mezinárodní bezpečnosti a k udržení nebezpečných nepřátel v šachu. Na tomto ostrově hodlá vybudovat největší obranný štít, jaký byl kdy sestrojen.
Podle aktuálních dat projektu ACLED a Uppsala Conflict Data Program se aktuálně nachází v různých typech válečného stavu nebo intenzivního ozbrojeného konfliktu celkem 40 zemí a teritorií z necelých dvou set států. Tyto konflikty se liší svým charakterem, od rozsáhlých mezistátních invazí přes občanské války až po vleklá teroristická povstání a drogové války.
Tisíce Poláků, kteří se domnívali, že jsou již dávno rozvedeni, zjišťují znepokojivou skutečnost: z právního hlediska mohou být stále manželé. Tento chaos je nečekaným důsledkem snahy polské vlády premiéra Donalda Tuska o nápravu kontroverzních justičních reforem z éry předchozího kabinetu. Problém naplno vyvstal v lednu v severovýchodním městě Giżycko, kde soud odmítl rozdělit majetek rozvedeného páru.
Prezident Donald Trump zvažuje rozsáhlou vojenskou operaci proti Íránu poté, co diplomatické snahy o omezení íránského jaderného a raketového programu skončily bez výsledku. Teherán na tyto hrozby reagoval s rozhořčením a varoval, že v případě útoku okamžitě zasáhne cíle v Izraeli. Tato vyostřená rétorika následuje po krvavém potlačení vnitřních protestů v Íránu, které si vyžádalo stovky obětí.
Letiště v několika asijských zemích znovu zavádějí zdravotní kontroly a monitoring cestujících, což připomíná opatření z dob globální pandemie. Důvodem k ostražitosti je nové ohnisko viru nipah, které se objevilo v indickém státě Západní Bengálsko. Thajsko, Nepál a Tchaj-wan patří k prvním státům, které zpřísnily preventivní kroky, aby zabránily zavlečení této nebezpečné infekce na své území.