Válka na Ukrajině se pomalu blíží ke konci. Kdo z ní chce co získat a co bude pak?

Nejvíce zneklidňující otázka: Co bude po válce?

Tři roky krvavého konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou radikálně proměnily geopolitickou situaci nejen v těchto zemích, ale i v širším regionu. Statisíce ruských vojáků, kteří byli během této doby vrženi na frontu, si odnesou hluboké fyzické i psychické jizvy. Válečné zkušenosti, posttraumatické stresové poruchy a celková brutalizace společnosti mohou přispět k nárůstu kriminality a sociální nestability, což bude obrovskou výzvou pro ruské úřady. Stejný osud potká i Ukrajinu, jejíž obránci, vracející se z bojišť, budou muset najít své místo ve zcela změněné společnosti, která se mezitím pokusí vstát z trosek.

Ukrajina se postupně vydává na cestu evropské integrace, přičemž podpora ze Západu jí poskytla určitou výhodu. Avšak ani stabilizace v podobě přibližování se EU ji nezbaví palčivých problémů. Vedle demografického oslabení způsobeného masivním odchodem obyvatel do zahraničí bude čelit také vážnému nárůstu kriminality, vnitřní politické polarizaci a obtížnému procesu obnovy.

Ekonomiky obou zemí byly v průběhu války nuceny přeorientovat své hospodářské strategie na válečné úsilí. Zatímco Ukrajina měla tu výhodu, že získávala rozsáhlou finanční, vojenskou i humanitární pomoc od západních spojenců, Moskva se musela potýkat s tvrdými ekonomickými sankcemi. Ruská vláda bude po válce nucena vyjednávat o jejich zmírnění nebo úplném zrušení, přičemž její vyjednávací pozice bude do značné míry záviset na tom, jak se válka uzavře a jaké podmínky si vynutí vítězné či poražené strany.

Takto orientované ekonomiky se po uzavření míru musejí vrátit do normálu a navíc hodně investovat do obnovy. Zatímco ukrajinská města a kritická infrastruktura jsou poškozeny třemi lety nepřetržitého ostřelování, různé objekty na ruské straně schytaly rány na oplátku. Nicméně není možné srovnávat poškození ukrajinské a ruské infrastruktury, protože poškození té ukrajinské je rozhodně vyšší.

Dalším klíčovým bodem bude přechod válečných ekonomik zpět k civilnímu fungování. Tento proces si vyžádá nejen rozsáhlé investice do infrastruktury, ale i restrukturalizaci průmyslu a hledání nových trhů. Ukrajinská města a kritická infrastruktura byla zdecimována třemi lety nepřetržitého ostřelování, zatímco na ruské straně se válečné škody koncentrují převážně v pohraničních oblastech a strategických objektech. Míru destrukce však nelze srovnávat – devastace Ukrajiny je jednoznačně mnohem hlubší a bude vyžadovat desetiletí obnovy.

Kdo co chce?

Obě znesvářené strany si zachovávají diplomatickou tvář a usilují o maximální územní zisky. Zatímco Rusko si nárokuje rozsáhlé oblasti ukrajinského pohraničí – konkrétně Záporožskou, Chersonskou, Doněckou a Luhanskou oblast, Ukrajina trvá na obnově své suverenity nad těmito regiony a požaduje i návrat Krymského poloostrova, který byl Ruskou federací anektován již v roce 2014.

Obě strany kromě územních nároků usilují i o klíčové bezpečnostní záruky. Moskva důrazně požaduje, aby se Severoatlantická aliance nerozšířila o Ukrajinu, a zároveň ostře vystupuje proti myšlence vytvoření evropských mírových sil, které by měly dohlížet na případně dojednaný mír. Naopak Kyjev se snaží zajistit široké bezpečnostní garance, jež by mu poskytly ochranu před budoucími ruskými útoky a garantovaly jeho suverenitu. Právě vznik mezinárodních mírových sil považuje za klíčový prvek své obranné strategie.

Kdo bude jednání korigovat?

Žádné mírové jednání takového významu se neobejde bez zkušeného mediátora, jenž by dokázal obě strany efektivně propojit a zajistit plynulou diplomatickou komunikaci. Jeho úkolem není pouze organizovat samotná setkání, ale především zprostředkovat prvotní dialog mezi válčícími stranami, které se v důsledku hluboce zakořeněné nepřátelské rétoriky a vzájemné nedůvěry nejsou schopny přímo domluvit.

V počátečních fázích vyjednávání je přímá komunikace mezi Ukrajinou a Ruskem prakticky nemyslitelná, neboť emoce, křivda a rozdílné ambice pro prosazení míru vytvářejí hlubokou propast. Právě zde vstupuje do hry mediátor, jehož nestrannost, diplomatické schopnosti a vyjednávací taktiky jsou klíčové pro překlenutí této propasti a alespoň částečné nalezení společné řeči.

Bez takovéto třetí strany by jakýkoli pokus o mírové urovnání skončil ještě dříve, než by vůbec začal. Důvěryhodný prostředník musí nejen tlumočit požadavky jednotlivých stran, ale také hledat kompromisy, které by byly alespoň částečně přijatelné pro obě strany. V tomto složitém procesu nejde pouze o diplomatické schopnosti, ale i o hluboké porozumění strategickým a bezpečnostním zájmům všech zúčastněných aktérů.

O roli zprostředkovatele mírových jednání se v průběhu konfliktu ucházelo již několik států či organizací, avšak nejvýraznějším hráčem na tomto poli se staly Spojené státy, vedené staronovým prezidentem Donaldem Trumpem. Washington aktivně vstoupil do diplomatického procesu, zahájil intenzivní jednání na různých úrovních a postupně se schází se zástupci jak ukrajinské, tak ruské strany.

Navzdory těmto snahám se však ukazuje, že dosažení skutečného průlomu je nesmírně obtížné. Požadavky obou stran na mírové uspořádání jsou totiž diametrálně odlišné a vzájemná shoda je zatím jen minimální. Zatímco Kyjev trvá na úplném obnovení své územní integrity včetně návratu Krymu, Moskva se odmítá vzdát již obsazených území a požaduje širší bezpečnostní záruky v podobě ukrajinské neutrality a omezení vojenské přítomnosti NATO v regionu.

Bude to o tom, co kdo nabídne

Taktika Trumpovy administrativy je silně transakční a pragmatická, což sám americký prezident otevřeně přiznal, když naznačil, že na jednacím stole se nachází celá řada „aktiv“. Lze proto očekávat, že se bude jednat o princip „něco za něco“, tedy o nabídky a kompromisy, které mají přimět obě strany k určitému posunu.

Jedním z nejkritičtějších bodů jednání zůstává otázka Záporožské jaderné elektrárny, která je pod ruskou kontrolou již od prvních fází konfliktu. Tato elektrárna, největší svého druhu v Evropě, v posledních letech funguje v omezeném režimu, přičemž hlavní prioritou zůstává zajištění její stability a prevence možné jaderné katastrofy. Vzhledem k citlivosti situace přišel Trump s nečekaným návrhem: aby elektrárnu převzali do správy Američané, čímž by se eliminovalo riziko útoků na tuto klíčovou součást ukrajinské energetické infrastruktury, jelikož by přímý úder na ni znamenal konfrontaci s USA.

Tato nabídka však narazila na tvrdý odpor ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který jakoukoli formu zahraniční kontroly nad jaderným objektem kategoricky odmítl. Ukrajina dlouhodobě trvá na tom, že elektrárna je její suverénní majetek a jakákoli dohoda, která by umožnila jinému státu – byť spojenci – její správu, by mohla být vnímána jako oslabení její suverenity. Zdá se tedy, že tento návrh Trumpovy administrativy narazil na nepřekonatelnou překážku a zůstává otázkou, zda se v budoucnu objeví alternativní řešení, které by bylo přijatelné pro všechny zúčastněné strany.

Jeden návrh sice neuspěl, ale další mohou být stále ve hře. Mírové vyjednávání v sobě nese širokou škálu možností, jakým způsobem by mohly obě strany dosáhnout dohody prostřednictvím principu vzájemných ústupků a kompromisů. Ukrajinci i Rusové mají na stole různé potenciální nabídky, které by mohly být využity jako vyjednávací nástroje.

Například jednou z možností by mohlo být postupné rušení některých sankcí uvalených na Rusko výměnou za konkrétní ústupky na ukrajinském území. Moskva by mohla být ochotná jednat o stažení svých sil z některých okupovaných oblastí, pokud by došlo k uvolnění ekonomického tlaku, který západní restrikce vyvolaly.

Další teoretickou možností je zprostředkování dohody o neutralitě Ukrajiny – tedy že by se oficiálně vzdala ambic na vstup do NATO výměnou za jasně definované bezpečnostní záruky ze strany Západu. Tento návrh byl v různých formách již dříve diskutován, avšak problém spočívá v tom, že Ukrajina se cítí ohrožena a bez silných vojenských garancí od spojenců by jakákoli neutralita mohla být jen prázdným slibem.

Krym může být rozhodující

Specifickou a zároveň nejkomplikovanější kapitolou mírových jednání zůstává otázka Krymu. Kyjev nadále neústupně trvá na tom, že tento poloostrov je neoddělitelnou součástí Ukrajiny a jeho návrat pod plnou kontrolu ukrajinské vlády považuje za klíčový bod jakékoli mírové dohody. Moskva naopak Krym považuje za své území, které bylo v roce 2014 „legitimně“ anektováno na základě referenda, a jakékoli diskuze o jeho opětovném předání Ukrajině proto striktně odmítá.

Navrácení Krymu Ukrajině v plném rozsahu se tak v tuto chvíli jeví jako vysoce nepravděpodobné, avšak dynamika mírových jednání bývá nevyzpytatelná a nelze zcela vyloučit, že se objeví překvapivá řešení. Jedním z možných scénářů by mohla být dohoda o určité formě přechodné správy – například mezinárodní kontrola poloostrova po určité období s následným referendem pod dohledem OSN. I když by tato varianta mohla být zajímavá pro některé neutrální vyjednavače, Rusko by ji s největší pravděpodobností odmítlo, protože by znamenala zpochybnění jeho svrchovanosti nad územím.

Jiný teoretický kompromis by mohl zahrnovat rozdělení Krymu, kdy by Ukrajina získala převážnou část poloostrova, zatímco Rusko by si ponechalo pouze Sevastopol – strategicky klíčový přístav, který má pro Moskvu mimořádný geopolitický význam. Tento model by mohl částečně vycházet z precedentů jiných mezinárodních sporů, například dohody o Hongkongu či Západním Berlíně, kde byla po určitou dobu uznána specifická správa některých území.

Ačkoliv se takový návrh může zdát nepravděpodobný, historie ukázala, že v krizových situacích mohou být státy ochotny přistoupit na překvapivé ústupky, pokud jim to přinese dlouhodobou stabilitu či jiné strategické výhody. Klíčové však bude, zda by jakýkoliv podobný návrh byl politicky přijatelný nejen pro lídry obou zemí, ale také pro jejich občany, kteří konflikt vnímají jako existenční boj o národní identitu a suverenitu.